Zpoutání [Dokončeno]

68.

,,Niki, Nikísku vztávej." jemně se mnou někdo zaklepe. Nevrle zakňourám a kouknu do karamelových očí, které má jen Sebi.
Natáhne se přeze mě a odepne pás. Vytáhne mě z auta a vezme do náruče. ,,Už jsme v nemocnici?" unaveně si promnu oči a rozhlídnu se, ale nemocnice nikde. ,,Teď budeš několik dní u mě a spát budeš s Mattym v pokojíčku." Zašeptá a rozejde se ke dveřím. ,,Ale já chci za Natem." mňouknu. ,,Teď nemůžeš. Ta nemocnice je hodně daleko.",,P-proč není tam, kde jsem byl já." ,,Tam jsou lepší doktoři, kteří mu pomůžou. Snad."
rozbrečím se a seskočím z jeho náruče. Zavře za námi venkovní dveře a klekne si ke mě. ,,Teď utíkej za Mattym." pohladí mě po tváři a postaví se. ,,Já chci za Natem!" rozkřiknu se, ale ignoruje mě a odejde z chodby do vedlejší místnosti.

Posadím se na menší botník a ještě víc se rozbrečím. Proč za ním nemůžu? Chci ho obejmout a poslouchat uklidňující slůvka o tom, jak mě  nikdy neopustí a že už bude všechno
v pořádku. To jsem tak zlobil nebo už mě nechce?

Z negativních myšlenek mě vytrhne miminko, které kolem sebe začalo kopat. Usměju se a pohladím si bříško. Už se těším až ho přivítám do naší rodiny. ,,Niki!" zaslechnu a rychle seskočím z botníku jako by nic a utřu si zasychající slzy. Ze dveří se vyřítí Matty a vrhne se na mě. ,,Niki, Niki, teď budeš bydlet u nás a-a budeme si spolu hrát." vyhrkne a pevně mě obejme. Opětuji ho a začnu příst. Tohle jsem potřeboval. ,,Co to je?" ukáže na moje už o hodně větší bříško. To rychle zapoměl. Ušklíbnu se a pohladím ho ,,Moje a Nateovo miminko." pyšně zvednu ouška.
,,A-joo, už si vzpomínám." chytí mě za ruku a i se mnou se rozeběhne do jeho pokoje.

Povalí mě na postel a lehne si ke mě. Přitulím se k němu a začnu fetovat jeho vůni. I když není stejná jak Nateova i tak je nádherná a uklidňující. ,,Tak už ses zabydlel?" příjde Sebi a posedí se k nám. ,,Koukej na miminko." Matty mu skočí na záda a ukáže směrem ke mě. ,,Bude z tebe dobrá máma." usměje se ,,a z Natea dobrý táta." vyhrknu a zasním se do naší budoucnosti. ,,Proč za ním nemůžu?" pořád to nechápu.
,,Víš....Nate teď spinká a bude ještě hodně dlouho, tak ho nesmíme rušit."
Smutně se usměje, ale mě to pořád nedává smysl.