Sedmnáct

Will you marry me?

"No ty si maminky sluníčko." Šišlám na to moje malé štěstí, které má na sobě bílý overal s malým sobem. Rozárka se začne smát, čímž ukáže pár svých nových zubů, které ji za poslední týden vyrostly. Roste před očima, že to není možné.

"Berany berany duc." Zvedám ji do vzduchu a narazím jemně do jejího čela. Tohle je teď naše nejoblíbenější hra, stejně jako hra na honěnou, akorát trochu upravená k jejímu věku. Ona leze a já se ji snažím chytit.

"Zlato, vaši už jsou tady." Je naše chvilka přerušena. Nechci se ji vzdávat, i když je to jenom do zítřejšího rána. Chybí mi i když spinká vedle v pokoji, natož pak když je půl hodiny ode mě.

"Věci si jim dal?" Začnu ji oblékat kombinézu, zatímco se ptám. Jelikož je venku pod nulou, nerada bych podcenila oblečení. Myslím, že poslední měsíc, kdy malé rostli zoubky stačili s probrečenými večery a rány. Ještě, aby byla nastydlá.

"Jojo, jsou v autě." Opře se o futra s úsměvem na tváři. Nebýt jeho, nikam by malá nejela. Jenže on si přeje strávit romanticky večer a tak poprosil rodiče o hlídání. Nechápu, jak na tohle mohli přistoupit zrovna oni, ale stalo se a já se teď s ní musím loučit, což se mi popravdě moc nelíbí.

Není to tak, že bych bych s ním nechtěla být, protože chci. Jen se mi nelíbí fakt, že u toho nebudu s Rozárkou.

"Vážně ji musíme dávat rodičům?" Zkouším ho přesvědčit. Chápu, že jednou za nějakou dobu chce být se mnou, já s ním taky, jen nechci, aby ode mě byla Rozárka tak daleko.

"Mám pro tebe překvapení a moc mi záleží na tom, abychom tu byli jenom my dva. Navíc zítra se můžeme stavit u vašich na oběd." Navrhne. Nejsem z toho nadšená, ale brát mu to nebudu. Nesnáším fakt, že se tak moc kamarádí s mými rodiči.

"Dobře, tak už pojď, než si to rozmyslím." Vezmu malou do náručí a rozejdu se jeho směrem. Společně se pak rozcházíme dolů za mými rodiči, abychom jim předali malou na hlídání.

"To mi neříkej, že zase tak neskutečně vyrostla." Ozve se máma, když vyjdeme ven. Má pravdu, za posledních osm měsíců od porodu se změnila k nepoznání. Každý den je úplně jiný a já si vážím každé chvíle s ní, což je důvod, proč ji nechci dávat rodičům. Chci si jí užit dokud můžu.

Co když bude u nich a řekne první slovo? Co když udělá první krůčky? Jsem její máma a chci u toho být. Tohle jsou věci, které už nevrátím, když je propásnu. Už chápu, proč Anička nikdy nechtěla Emmu opustit. Prožívala to samé, co já teď.

"Je to veliká holka." Promluvím mamka směrem k Rozárce. Ta něco s velkým zájmem zažvatlá, ale nikdo z nás ji nerozumí, stejně jako vždy. I tak je to ale neskutečně velká parťačka s kterou se člověk nenudí.

"Přijedete teda zítra na oběd?" Ptá se mě mamka, když si přebírá Rózu. Malá samozřejmě nezapomene chytit moje vlasy a vyškubne mi tak ten zbytek vlasů, co mi tam dneska nechala.

"Jojo, ve dvanáct tam budem." Ujistí mamku moje drahá polovička. Nevím, jak dokáže být tak v klidu v jejich přítomnosti. Zná jejich chyby, ale dokáže je nevnímat. Já jsem přesný opak.

"Dobře, tak my už pojedeme. Uvidíme se zítra." Promluví dneska konečně taky táta a začnou nastupovat do auta. Naposledy jim zamávám a vydávám se zpět do tepla. Na to, že je listopad, je zima jak v lednu.

"Chceš s něčím pomoct?" Ptám se osoby v kuchyni, která připravuje večeři. Nevím, co se chystá, což je přesně důvod, proč jsem nervózní. Nemám ráda, když nemám věci pod kontrolou. Jsem v tomhle trochu úchyl, ale každý máme své chyby.