Neopětovaná láska [Snily] ✓

1. kapitola

A zvoní mi budík. Takže je sedm. Proč si o prázdninách nařizuji budíka? Je to prosté. Válela bych se tu celý den. Ale nemůžu, dneska se mám zase sejít se svým jediným kamarádem. Jistě, Pet je taky moje kamarádka, ale není to ono.

Vstala jsem z postele a šla si vybrat něco na sebe. Moje skříň vlastně obsahuje jenom šaty.  Šaty, sukně a trička. Vzala jsem si modré šaty, které na sobě měly barevné kytičky. Ty jsem měla asi nejradši ze všech.

Sešla jsem dolů. Bylo mi jasné, že naši už budou v práci. Otevřela jsem chlebník a vzala si bagetku, kterou jsem namazala  máslem.

***

Vzala jsem si pár knížek a vyrazila k jezeru. V tu chvíli mi to došlo...však jsme se se Severusem nedomluvili v kolik se tam sejdeme! Copak jsem tak neschopná, že se nedokážu s někým domluvit na čase schůzky?! Evidentně jsem. Ale z druhé strany se nemám z čeho vynit, vždyť Severus je jediný člověk, který se se mnou kdy bavil, takže je to úplně poprvé, co jsem se s někým domluvila, že půjdu ven. Sakra! Proklínám sama sebe za to, že jsem taková nesnesitelná šprtka a nedružím se! Ne, v Bradavicích bude všechno lepší. Tak jo, v klidu Lilly, něco vymysli. Asi... No...asi tam budu do oběda. A nebo tam půjdu až odpoledne? Ne, tak tam půjdu i teď a pak i odpoledne.  Jo, přesně tak to udělám.

„Dobré ráno, Petunie." Usmála jsem se na Petunii, která seděla venku na houpačce.

„Jdi ode mě, čarodějnice! Nesnáším tě. Měli by tě upálit." Řekla Petunie. To mě mrzelo. A tohle fakt hodně. Ano, byla jsem zvyklá na to, že mi ostatní říkají, že by bylo lepší, kdybych umřela, protože svět o takové šprtky jako jsem já nestojí, ale milionkrát horší bylo slyšet od vlastní sestry, že mě nesnáší a měli by mě upálit.

Několikrát jsem rychle zamrkala, aby mi nevytriskly slzy a podívala se na Petunii.

„Promiň." Řekla jsem potichu. Ani nevím proč, ale v podstatě to bylo jedno. Otočila jsem se rychlím krokem jsem se vydala k jezeru. Nemám to Petunii za zlé, určitě bych se chovala stejně, kdyby ona byla čarodějka a já ne. Určitě.

Posadila jsem se do trávy. Začaly mi stékat slzy, které jsem se snažila zastavit a utírala jsem je sukní svých šatů. Nějak jsem už na ty knížky neměla náladu. Dělala jsem všechno pro to, abych neplakala, jenže to nešlo. Proč musím být zrovna já taková citlivka?!

„Jsi v pořádku, Lily?" Ozvalo se za mnou. No to mi nekecejte. On mě musí vždycky vidět brečet, nebo co?
Jako včera jsem si snažila setřít ty protivné slzy, ale jaksi se to nedařilo, jelikož mi tekly další. Sakra, Evansová, koukej se sebrat! Přikázala jsem si a zavřela oči. A vida! Ty slzy se začaly ztrácet.

„Jsem." Řekla jsem tiše. No co, musím mluvit tiše, jinak bych zase začala plakat, jak se znám. Moment...

„Žádný Nitrozpyt, povím ti to sama." Řekla jsem a Serverus se zatvářil poněkud překvapeně. Ale já jsem přesně věděla, že má v plánu se mi podívat do hlavy. Byla jsem si tím na milion procent jistá.

„No dobře." Povzdechl si a já se slabě usmála. No, popravdě to měl být veselý úsměv, ale nějak se to nepovedlo. No jo, mě se falešné úsměvy nepovedou nikdy, ale tak co?

„Nedělej falešný úsměv, nesluší ti." Řekl a já jen přikývla. Nevěděla jsem, jak poznal, že se směju falešně, protože to by nepoznali ani moji rodiče, ale on to poznal. A jsem si na milion procent jistá, že tentokrát Nitrozpyt nepoužil, protože hlava mě nebolela.

„Jasně." Řekla jsem a vstala, abych na něj nemusela koukat nahoru.

„Ahoj." Řekla jsem s úsměvem. Jednoduše mi došlo, že jsem ho ještě nepozdravila.