Neopětovaná láska [Snily] ✓

35. kapitola

„Potterovi nevadí, že budeš trávit dopoledne se mnou a ne s ním?" Zeptal se Severus, když jsme byli v knihovně.

„Ne, má pochopení." Řekla jsem a sedla si na stůl, protože na židli se mi sedat nechtělo.
„Je to blbý, já vím, ale...do koho ses teda zamiloval, když ne do Sar?" Zeptala jsem se.

„Tvoje kamarádka tě neinformovala?" Řekl jedovatě.

„Nech toho." Obořila jsem se na něj. „A ne, neinformovala." Dodala jsem a sedla si od něj o místo dál na stůl.

„Promiň." Řekl a já si povzdechla.

„Takže mi to řekneš, nebo ne?" Zeptala jsem se.

„Já nemůžu." Řekl a já si povzdechla.

„Víš, že-"

„Vím, ale tohle je jiný." Řekl a já se smutně usmála.

„Takže komu to chceš říct?" Zeptala jsem se.

„Nikomu." Řekl a já se na něj podívala nesouhlasným pohledem.

„Ani jí?" Zeptala jsem se a když se na mě tázavě podíval, naklonila jsem hlavu na stranu. „Nebo snad jemu?" Zeptala jsem se pobaveně. Doufám, že to vyznělo pobaveně, protože ve skutečnosti jsem byla strašně naštvaná a smutná z představy Seva a nějaké jiné.

„Pro Merlina, ne!" Řekl zděšeně.

„Tak?" Zeptala jsem se.

„I kdybych jí to řekl, poslala by mě do háje." Řekl a já se zamračila.

„Nebuď pesimista. Proč?" Zeptala jsem se.

„Má kluka." Řekl a já se kousla do rtu.

„Nikdy nevíš." Řekla jsem.

„Hm." Zamručel.

„Řekni jí to." Pobídla jsem ho.

„A pošle mě do háje?" Řekl Severus.

„Jak to mám vědět, když nevím, kdo to je." Řekla jsem.

„Pravda." Řekl Severus.

„Tu já mívám." Řekla jsem a Severus se usmál. „Takže dneska se to nedozvím?" Zeptala jsem se.

„Ne." Přikývl Severus a já si povzdechla.

„No dobrá." Řekla jsem.

„Klidně za ní jdi, já to zvládnu." Řekl Severus. Samozřejmě že jsem věděla, že to zvládne, vždyť jeho to snad nemrzelo ani maličko, ale já jsem popravdě nějak chtěla být s ním.

„Spíš budu s tebou. Ona má přece ty svoje dvorní dámičky." Řekla jsem. Nic ve zlém.

„Pokud vím, ty s ní nikdy nebyly, když něco potřebovala." Řekl a já si povzdechla. „A nemůžeš se rozkrájet pro všechny." Řekl a já si povzdechla.

„A jsi si sto pro jistý, že to zvládneš?" Zeptal jsem se. Potřebovala jsem se ujistit, fakt jsem nechtěla odejít.

„Jsem." Přikývl Severus a já si povzdechla. Sakra.

„No dobrá." Řekla jsem a seskočila ze stolu. „Kdyby něco, klidně přijď. I o půlnoci, jsem tu pro tebe vždycky." Řekla jsem a Severus přikývl.

„Díky." Řekl a já se usmála a objala ho.

„Za málo. Ahoj." Řekla jsem. „A trochu se usměj." Řekla jsem, při čemž mi Severus věnoval jeden z jeho malá úsměvů a já jsem běžela do Zmijozelu.