Neopětovaná láska [Snily] ✓

46. kapitola

„Lily!" Řekla nadšeně Eileen a objala mě.

„Ahoj Eileen." Řekla jsem s úsměvem a objetí jí opětovala.

„Předpokládám, že sis zase přišla popovídat se Severusem, že?" Řekla s úsměvem a já přikývla. „Jen si povídejte, já budu muset zas jít." Řekla Eileen s povzdechem.

„Zase do práce?" Zeptala jsem se.

„To víš. Ale zase mi přidali pár liber." Řekla a já se usmála.

„To je fajn." Řekla jsem a Eileen přikývla.

„Dneska tu zase přespíš?" Zeptala se nadšeně Eileen.

„Vlastně nevím, ještě uvidím." Řekla jsem a Eileen přikývla.

„Ahoj." Řekla a já se usmála.

„Ahoj." Řekla jsem a zavřela za ní dveře.

„Takže." Začal Severus a já se na něj otočila. „Teď to tu máme celé pro sebe, takže můžeme co se nám zlíbí." Řekl a já přikyvovala.

„Takže co chceš dělat?" Zeptala jsem se a přidržela kufr, do kterého jsem nabourala, aby nespadl.

„Nemám tušení." Řekl a já se zasmála.

„Tak třeba...můžeme zkusit něco uvařit." Navrhla jsem.

„To by šlo." Řekl a já se usmála.

„Tak copak máte za přísady?" Zeptala jsem se a nadšeně odhopkala do kuchyně.

„No to netuším." Řekl Severus a já přimhouřila oči.

„Tak si uděláme třeba... jahodové taštičky?" Navrhla jsem.

„A to bys zvládla?" Zeptal se.

„Samozřejmě. Jen potřebuju lístkové těsto, jahodovou marmeládu a vejce." Řekla jsem a za pár chvílek jsem dostala všechny potřebné ingredience.

***

„Tak což, chutná?" Zeptala jsem se s úsměvem, když jsem ještě ukusovala z první taštičky, zatímco se Severus ládoval už asi čtvrtou.

„Moc." Řekl a já se usmála.

„To jsem ráda." Řekla jsem a dál se koukala, jak z talíře zmizela další taštička. „Radši budem končit, aby ti z toho pak nebylo špatně." Řekla jsem a odnesla talíř s posledními třemi taštičkami do kuchyně.

„Ani jednu nemůžu?" Ozvalo se za mnou.

„A k snídani budeš mít co?" Zeptala jsem se a Severus pokrčil rameny.
„Pěkně se otoč a pomaž do obýváku, tam se ta mňamka nedostala." Řekla jsem a rychle jsem Severuse odstrkala do obýváku na gauč.

„Ale pořád to tady voní." Řekl a čichal onu dokonalou vůni.

„Víš, že mě pomalu začínáš štvát?" Řekla jsem s vážným výrazem, ale myslela jsem to ze srandy.

„Čím?" Zeptal se Severus hned.

„Vůbec si mě nevšímáš." Řekla jsem uraženě, ale měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy. „Vlastně...“

Odmlčela jsem se.

„Pamatuješ na oslavu mých patnáctin?"

„Ano?"

„A víš, co se málem stalo?" Zeptala jsem se.

„Samozřejmě."

„Tenkrát nám to přišlo brzy, ale... já...já myslím, že jsem...teda...ne, tady vlastně nejde o mě." Povzdechla jsem si. „Prostě bych...já bych se v tom našem vztahu chtěla drobet... posunout."