Neopětovaná láska [Snily] ✓

64. kapitola

Tak dneska je to přesně dva měsíce od doby, co se Sevem bydlíme spolu a dneska jsem si všimla, že už je to moje těhotenství dost nápadné, takže mu to řeknu. Je pátek, takže čekám, až se vrátí ze školy.

Už tady měl být asi deset minut. Jsem strašně nervní, bojím se, jak to vezme.
Holky mi psaly dopisy, že to zvládnu a jsou tu pro mě.

A cvakl zámek.

Tak do toho, Lily.

„Usmrkanci jedni." Mumlal Severus, když přišel a já vstala, přešla jsem k němu a lehce jsem ho políbila.

„Hezké odpoledne, Seve." Usmála jsem se a Severus si mě ještě přitáhl do polibku. „Copak?" Zeptala jsem se s úsměvem, ale bylo zbytečné se ptát, protože ti usmrkanci jsou studenti, které má na lektvary.

„Dneska jeden hloupej čtvrťák řekl, že nechápe, jak se mnou můžeš být. Že prý jsi na mě moc hezká." Řekl a já se usmála.

„Však mi složil kompliment, jsem hezká." Řekla jsem a pohodila jsem si vlasy. „Ale co na tom, co řekl, já tě miluju a to se nezmění, i kdyby jsi byl ten nejošklivější člověk na světě, což teda rozhodně nejsi." Řekla jsem a pohladila jsem ho po tváři.

„Jenže on taky řekl, že lituje moje budoucí dítě, pokud se mnou do doby nějakého dítěte vydržíš." Řekl a já se kousla do rtu.

„Jo." Povzdechla jsem si. „Pojď se posadit, jo?" Řekla jsem a Severus se posadil na gauč, ke kterému jsem ho dovedla.

„Děsíš mě, víš o tom?" Řekl a já se pousmála.

„Seve...nelekni se, dobře?" Řekla jsem a Severus nejistě přikývl. Tak jak začít... „Já s tebou čekám dítě. Holčičku. Za zhruba pět měsíců...vím to dlouho. Hodně moc dlouho a neřekla jsem ti to, protože...protože jsem měla strach. Teď mám vlastně pořád strach, ale vím, že ti to říct musím, tam ti to teď říkám a čím dýl to tu omílám, tím víc to zdržuju a zhoršuju, takže se omlouvám," Řekla jsem a přitom jsem se mu dívala do očí.

Vypadalo to, že se v něm vystřídala miliarda pocitů.

Měla jsem docela strach z toho, co řekne. Ale neřekl nic. Jenom vstal a odešel z domu. Jen jsem otevřela pusu a dívala jsem se na dveře, ve kterých zmizel.

Až teď mi došlo, že to asi nebyl úplně nejlepší nápad. Z očí mi začaly téct slzy. Čekala jsem všechno, pracovala jsem i s touhle verzí, tedy že odejde, ale nechtěla jsem, aby to tak bylo.

Ale snad není všechno ztraceno, třeba se vrátí, ne?

Doufám, že se vrátí.

A co když se nevrátí?

Já se zabiju.

Pomalu jsem vyšla schody a vzala si z pracovny několik pergamenů, kalamář s inkoustem a brk.

***
„Je mi to líto, zlato!" Řekla Emma, sotva se přemístila.

„Oběma je nám to líto." Řekla Jenna, která vyšla z krbu.

„Ne, všem třem." Řekla Ellie a zavřela za sebou dveře.

„Čtyřem." Opravila je Hazel, která prolétla na koštěti oknem.

„Ráda vás vidím, holky." Řekla jsem s lehkým úsměvem a všechny je objala.

„Neboj se, určitě se vrátí." Řekla Ellie a všechny jsme se posadily na gauč.

„Nebuď si tím tak jistá." Řekla jsem a holky si jako jedna povzdechly.

„Už je to na tobě poznat pěkně." Řekla Jenna.