Neopětovaná láska [Snily] ✓

50. kapitola

„Jsem tu." Přihnala se Jenna k nám do ložnice. „Holky, můžete-"

„Jít, jistě můžeme." Řekla Hazel a odešla z ložnice.

„Asi to nebude tak dobrý, jak tvrdíš, viď?" Řekla potichu a já zavrtěla hlavou.

„Proč to řekl?" Pošeptala jsem a položila si hlavu na Jenny rameno, zatímco ona mě hladila po zádech.

„Nemám zdání." Pošeptala Jenna.

***

„Takhle to ale už fakt nejde." Řekla Jenna po celé hodině utěsňování.
„Nikam nechoď, snaž se uklidnit a snaž se neusnout." Řekla a vyběhla z ložnice takovou rychlostí, až by mohla soutěžit i s formulí jedna.

„Dobře." Řekla jsem a začala zhluboka dýchat. Teď už se mi povedlo slzy jakž takž zadržet.

***

„Jsem zpátky!" Vykřikla zadýchaná Jenna. „Hele, nezabij mě, nebo tak něco, ale nikdo jiný tě utěšit nezvládne." Řekla Jenna pomalu a já se na ní podívala a až teď jsem to pochopila. „A žádný nesahej na mě, nebudu komunikovat a nějaký další kraviny. Musíte si to vyříkat." Řekla a zavřela dveře, takže jsem zůstala se Severusem sama v místnosti.

„Tak si to prý máme vyříkat. Já k tomu nic moc nemám, tak můžeš začít, chci vysvětlení." Řekla jsem potichu.

„Co chceš slyšet?" Řekl a já se na něj nevěřícně podívala.

„Kdy jsi začal číst ty knihy o černé magii?" Zeptala jsem se.

„Už ve druháku." Řekl a já zavřela oči.

„Ale věděl jsi, že je číst nemáš, že?" Řekla jsem a on přikývl. „A bylo ti jedno, co na to řeknu?" Řekla jsem potichu.

„Popravdě...jsem ani nepřemýšlel nad tím, co na to řekneš. Vlastně mi to bylo jedno." Řekl a já si povzdechla, vstala jsem, vzala jsem si hůlku a použila Alohomoru, ale ani pak nešly dveře otevřít.

„Jenn, otevři, nemáme si co říct." Řekla jsem, ale nic se nedělo.
„Jenno, otevři, nebo půjdu ven oknem." Řekla jsem, ale ani tehdy se nic nestalo. „Jenno Davisová, tady končí všechna sranda, okamžitě otevři!" Zakřičela jsem, ale nic se nestalo.

„Tak toho nech, přece nás tu nenechá přes celou noc." Řekl Serverus a já se na něj otočila.

„Ty." Prskla jsem, zabořila mu ukazováček do hrudi a tím jsem docílila toho, že začal couvat. Vlastně to působilo asi docela komicky, když jsem asi o hlavu a půl menší, než je Severus. „Ty nemáš absolutní ponětí v jaké jsem teď situaci! Kdyby nebylo mojí hlavy, tak bych byla jenom s tebou, bez ohledu na to, co jsi řekl, nebo neřekl, protože tě strašně moc miluju, ale já hlavu mám a ta mi říká, abych od tebe dala ruce pryč, tak co mám asi dělat? Každý tvrdí něco jiného. A kdo za tuhle situaci může? Ty. Tak mě z toho taky dostaň ven." Řekla jsem se zvýšeným hlasem. Nebo alespoň mně se zdál zvýšený, nevím, jak okolí, ale já měla pocit, že si vykřičím hlasivky.

„A jak by sis představovala pojem ‚dostat ven?‘“

„Já nevím. Já nevím, já prostě nevím, ale chci...já vlastně ani nevím, co chci."

„To je pak těžký se usmiřovat, když slečna dokonalá neví, co chce, viď?"

„Proč se na mě zlobíš?" Zeptala jsem se zamračeně.

„Zkus hádat." Řekl Sev.

„Měla bych se zlobit spíš já na tebe."

„Lily, nikdo ti neříkal, aby sis myslela, že jsi byla myšlena tou šmejdkou."