Neopětovaná láska [Snily] ✓

34. kapitola

„A ono to pak půjde samo. A chraň tě sám Merlin, jestli to pokazíš." Řekla jsem a unaveně jsem si sedla do křesla. Záměrně jsem si nesedla na sedačku, neboť tam se po sobě váleli Blackovi. Ale nikdo neměl to srdce je od sebe odtáhnout...

„Jimmy, jestli tohle nezabere, asi po Lupinech zbydou jen vzpomínky." Řekla jsem a lehla si na Jamese.

„Asi ti pomůžu." Řekl James a já se rozesmála a po chvilce Jamese políbila.

„Jamie, chceš mě?" Zašeptala jsem.

„Teď?" Divil se James a já přikývla, při čemž mě James vzal do náručí a vynesl nahoru do chlapecké ložnice,

„Už jde." Slyšela jsem, ale to mě teď nezajímalo. Jediné, co mě zajímalo, byl James.

***

„Dobré ráno, koťátko." Řekl James s úsměvem a pohladil mě po tváři.

„Krásné ráno." Řekla jsem a usmála se.
„Jak dlouho jsem spala?" Zeptala jsem se a urovnala si Jamesův famfrpálový dres.

„Dvanáct hodin." Řekl a já přikývla.
„Ani nevíš, o co jsi přišla." Řekl a já se rychle posadila.

„O co?" Vyhrkla jsem.

„Lupinovi si to včera rozdali." Řekl a já jsem otevřela pusu.

„Ale to... přece nemůžou!" Řekla jsem. Jako takhle, my taky ještě nemohli, ale jako...cože?!

„Neřeš to." Řekl James a já přikývla.

„Tady?" Zeptala jsem se.

„Ano, událo se to přímo ve vedlejší posteli a..." Řekl James, ale hned na to se začal smát.

„Co je?" Divila jsem se.

„Koukej." Řekl a v ruce držel to, co jsem měla nad hlavou.

„Ta je asj Ellie." Řekla jsem pobaveně.

„Zřejmě." Přikývl James.

„To jim včera hráblo, nebo jak?" Divila jsem se.

„Netuším. Ale mám strach, že budeš teta dřív, než sis přála." Řekl James a já si dala ruku před pusu.

„Co prosím?" Divila jsem se.

„No prý." Řekl James a já se rozesmála.

„Děláš si srandu?" Řekla jsem se smíchem.

„Ne." Řekl a já se smála dál a dál. „Ale asi budeš dvojitá teta." Řekl a já se začala smát znovu.

„To si myslíš, že budou mít dvojčata?" Řekla jsem pobaveně.

„Vlastně ne, ale Blackovi se včera taky nehlídali." Řekl a mně spadla brada.

„Děláš si ze mně prdel." Vydechla jsem.

„Kéž by." Povzdechl si James a já nevěděla, zda se mám smát, nebo brečet.

„Ale Blackové můžou." Řekla jsem. A fakt že mohli. Ono se to moc nezdálo, ale už bylo 17. listopadu a Siriusovi i Jenně už bylo patnáct. Vlastně... Jenně teprve před dvěma dny, ale proč ne. Ale vždycky to byla ona, která říkala, že to nechce nějak uspěchat.

„Jimmy, jednoho aby z nich kleplo." Povzdechla jsem si a objala Jamese.

„Jaký to bylo?" Zeptal se a já se usmála.

„Měla jsem z toho strach, ale bylo to perfektní." Řekla jsem potichu a James se usmál a pohladil mě po vlasech.

„Díky." Řekl a já se usmála a políbila ho.