Neopětovaná láska [Snily] ✓

67. kapitola

„Podívej!" Vypískla jsem nadšeně a skočila jsem za Severusem do postele, čímž jsem ho zřejmě drobet probudila, hih.

„Dobré ráno." Popřál mi Severus a já se usmála a vtiskla jsem mu do ruky dopis.

„A čti." Řekla jsem, takže Severus otevřel dopis a začal číst.

„Ty tam chceš jít?" Divil se, když dočetl.

„Jasně. Možná se sejde celý Nebelvír z našeho ročníku. Co tomu říkáš?" Zeptala jsem se a vzala jsem si od něj dopis.

„Že je to kravina." Řekl a já přimhouřila oči.

„Náhodou je to dokonalý nápad. A půjdu." Řekla jsem a vstala jsem z postele a zamířila jsem do malého do lehce červeně zbarveného pokojíčku. „Katie, vstávej, pojedeme na návštěvu." Pošeptala jsem a jemně jsem zatřásla se svou drobounkou černovlasou dcerou.

„Za babi?" Zeptala se potichu Katherine. Já jsem se jen stejně potichu zasmála.

„Zkus to znovu, hadači." Usmála jsem se, dala jsem jí k posteli pantofličky a zase jsem ji pohladila po ruce.

„Za Edem? A za Jakém?"

„Za Edem a Jakem, ano." Řekla jsem a Katherine na mě otevřela jedno zelené oko.

„Budou palačinky?" Zeptala se zvědavě.

„Myslím, že je Jenna udělala." Řekla jsem a Kath otevřela i druhé oko.

„A proč jsme už nešly?" Zeptala se s úsměvem a posadila se na posteli.

„Protože půjdeme až po snídani." Řekla jsem a Kath posmutněla.

„A já už se těšila za Edem." Řekla smutně. A za Jakem jako ne?

„To se těš, brzy tam budeme." Řekla jsem a Katie přikývla a vzala si ze židle šatičky, které byly podobné těm, které jsem měla já. Bílé, po kolena dlouhé s krátkým rukávem.

„Pomůšež mi je oblíct?" Zeptala se a já se usmála a oblékla jí do šatů.

„Co bude dneska s vláskama, princezno?" Zeptala jsem se a vzala jsem z poličky hřeben.

„Copánek." Řekla Katie a já přikývla, sáhla jsem po gumičce a sponečkách a začala jsem jí rozčesávat černé vlasy.

„Kdybych tahala, tak křič." Řekla jsem a Kitty přikývla. Jako každé ráno.

Naštěstí se žádný křik neozval, takže super.

„Mami, mohla bys mi říct, jak se čte tohle?" Zeptala se a já se usmála. Jakože takto, se Sevem jsme tak vzorní rodiče, že jsme naučili naši dceru číst už ve čtyřech letech. Šikulky jsme, což?

„To je Romeo a Julie?" Divila jsem se a vzala jsem si knížku do ruky.

Co je po jméně? To, čemu říkají růže, vonělo by právě tak, i kdyby tomu říkali jinak.
A tak Romeo, kdyby se nejmenoval Romeo, byl by stejně drahocenný a dokonalý. Romeo, svlec to jméno a za ně si vezmi mne.

Moje nejoblíbenější pasáž.

„Chtěla jsem něco lepšího, než nějaké repolero." Poučila mě Katherine. Už už jsem ji chtěla opravit, že je to leporelo, ale rozmyslela jsem si to.

„Aha. Ale víš, že tamto byla knížka, která na sobě měla sedm plus?" Řekla jsem a Katie si odfrkla. Ne vážně, přísahám, že jsem byla v oddělení pro první čtení.

„Nesmysl." Řekla. „Je to teda Romeo?" Zeptala se.

„Je." Přikývla jsem.

„Díky." Řekla a já se usmála a pohladila jsem ji po vlasech.