Neopětovaná láska [Snily] ✓

17. kapitola

Ráno jsem se vzbudila až v sedm. To se mi obvykle nestávalo...

Honem jsem běžela do koupelny, kde jsem se rychle převlíkla a vykonala ranní hygienu a letěla jsem zase zpátky do ložnice, abych vzbudila holky. Ty měly ale ještě půlnoc.

„Vstávejte!" Říkala jsem a třásla s každou.

„Lilyan, nech nás spát." Zamumlala moje hnědovlasá kamarádka.

„Ale noták! Hazel musíte vstávat." Řekla jsem a třásla s ní, když na mě otevřela svoje tmavá kukadla.

„Vstávam." Zamumlala a neochotně vstala z postele, při čemž se otřásla zimou.

„Ellie, vstaň." Řekla jsem a třásla s Ellie, zatímco Hazel zmizela v koupelně.

„Lily. Buď ticho, je ještě noc." Zamumlala Ellie a dávala si z obličeje pramínky vlasů.

„Ellie, jestli okamžitě nevztaneš, poleju tě." Řekla jsem.

„To bys neudělala." Řekla Ellie a zamžourala na mě.

„Jsi si jistá?" Řekla jsem a už jsem sahala po hůlce.

„Nenenene! Už vstávám." Řekla a chtěla se otočit, jenže moje inteligentní kamarádka to jaksi nevychytala a spadla z postele.

„Ellie, ty máš ty blond vlasy právem." Řekla jsem, natáhla k ní ruku a přitáhla ji k sobě.

„Já za to nemůžu, že jsem blondýna." Postěžovala si.

„Já taky nemůžu za to, že jsem zrzka." Řekla jsem a Ellie se usmála.

„Tak dělej, nestíháme." Řekla jsem a šla zkontrolovat, zda mám všechny věci do školy.

***

Takže snídani jsme nestihly a na přeměňování jsme přišly jen tak tak.

Teď nás ale čeká obrana. To se moc netěším. Nechci říct, že by mě to nebavilo, ale dneska nějak nemám na souboje náladu. A jak znám profesora, určitě si mě na souboj vybere.

Najednou se do třídy vřítili Pobertové. Samozřejmě bez Remuse, ten už tady byl.

„Doufám, že máte dobrý důvod, proč jdete pozdě?" Řekl profesor.

„Měli jsme školní trest." Řekl jednoduše Sirius.

„No jistě. Běžte." Řekl profesor a Pobertové zalezli do houfu.

„Ahoj Lily." Pošeptal mi James do ucha a sotva jsem se otočila, byla jsem obdařena polibkem.

***

No a je to tu. Zas si profesor vybírá někoho na souboj.

„Slečno Evansová." Řekl profesor a já si povzdechla a šla na plochu vyhrazenou pro souboj.

„Pane Pottere." Pokračoval a já vykulila oči. Vždyť to nebudu schopná na něj vyslat nic jiného, než Expelliarmus.

„Musíte se naučit bojovat i proti těm, které milujete." Odůvodnil profesor své rozhodnutí.

„Dobře." Řekla jsem potichu a zavřela oči. Musím si představit, že tohle není James. Že to je...Michael. Ten debil z mudlovské školy.

„Připraveni? Začínáme." Řekl profesor.

Já jsem na Jamese neverbálně poslala to obyčejné kouzlo Expelliarmus. Jako by to čekal, vytvořil štít, který Expelliarmus pohltil.

Pak to vypadalo tak, že jsme po sobě metali Expelliarmusem a na nic víc jsme se nezmohli, takže si už všichni opírali hlavy o ruce, nebo zívali. Obvykle byla zábava sledovat naše souboje, ale teď...