Neopětovaná láska [Snily] ✓

36. kapitola

Rychle jsem doběhla do knihovny a z toho, co jsem viděla mě málem kleplo. Merlindík, že tam teď knihovnice nebyla. A ještě dlouho být neměla.

„Seve, nech toho." Zašeptala jsem.
„Severusi, přestaň." Řekla jsem.
„Severusi Snape, okamžitě toho nech! Princi dvojí krve, nech toho!" Řekla jsem se zvýšeným hlasem. Celou dobu vyhazoval knížky z regálů a kopal do všeho, co se mu připletlo do cesty. Věřte nevěřte, knihy, které skončily na zemi patřily do sekce „dívčí romány.“

Ještě jsem ho párkrát zkusila oslovit, ale pak mi došla trpělivost.

„SNAPE! KOUKEJ TOHO NECHAT, HNED!" Zakřičela jsem na něj a chytla ho za ruce. „Vidíš, co děláš?" Zeptala jsem se  a snažila se znít zcela klidně. Jen doufám, že mi to vyšlo, kor nepatřím mezi ty, kteří jsou v jednu chvíli naštvání a hned se pak uklidní. Tedy takhle, myslím si to o sobě.

„Najednou jsem Snape, jo?" Řekl jedovatě Severus, při čemž zvýšil hlas.

„Když jsi neposlouchal, musela jsem na sebe nějak upoutat pozornost." Řekla jsem potichu. Samozřejmě že jsem se cítila strašně provinile, že jsem mu řekla takhle. Teda není na tom nic špatného, ale stejně. Nikdy jsem mu neřekla jinak než křestním jménem či přezdívkou.

„A kdo jsi, abych tě musel poslouchat?" Řekl Severus a já se zamračila.

„A víš co? Máš pravdu. Kdo vlastně jsem?" Zeptala jsem se naštvaně. „Podle tebe jsem jen mrňavá mudlovská šmejdka, která se ti zamotala do života, nemám pravdu?" Zeptala jsem se jedovatě.

„Ne, nemáš." Řekl Severus.

„No tak kdo jsem?" Zeptala jsem se ledově klidně. Brrr, nesnáším, když jsem naštvaná.

„Ty jsi holka, která mě zvládla změnit jen svým chováním. Jediný člověk na světě, kterému na mě záleží a ta nejdůležitější osoba v mým příšerným životě." Řekl Severus a já se na něj koukala s dojetím v očích a objala ho.

„Tak proč jsi se tak naštval?" Zeptala jsem se tiše a nerada se vymanila z objetí.

„Když mě přesvědčuješ, že by to ta holka neodmítla...myslíš to vážně?" Zeptal se a já si povzdechla a sedla si na stůl. Nevím, co jsem se to naučila, ale budu se to muset pěkně rychle odnaučit.

„Vlastně...ne úplně." Řekla jsem a mávla hůlkou, čímž jsem uklidila ten nepořádek. „Ale každá holka je jiná." Řekla jsem. A je to pravda.

„A co když chci tebe?" Řekl Severus, čímž mi vyrazil dech. Slyšela jsem správně, že řekl...já? Mě? Řekl, že chce mě? Jakože chce mě Lily Evansovou?

„C-co prosím?" Divila jsem se.

„Co když chci tebe?" Zopakoval Severus. Fakt to řekl? U sta hromů, no to je mega...

„No-"

„Odmítneš mě, že ano." Řekl a já zavřela oči. Neměla bych z toho mít radost, ne? Nebo měla? Spíš ne? Ale co když jo? Proč tu radost mám?

Co když ho taky miluju? Jak k čertu zjistím, jestli jsem do něj zamilovaná?

Když ho políbím, zjistím tak, jestli jsem zamilovaná?

Budu mít stejný pocit?

Co když nebudu? To by bylo bezdůvodné líbání, ne?

Nebo nebylo?

Co když si uvědomím, že ho miluju? Co pak?

Co když to James zjistí? Rozejdeme se?

Samozřejmě že.