Neopětovaná láska [Snily] ✓

27. kapitola

Seskočila jsem ze stromu a už jsem si to kráčela k jezeru. Jako vždycky. To místo jsem si strašně oblíbila a ani nevím proč.

A když jsem přišla k jezeru, koho jsem tam viděla? No Severuse přece! Zíral kamsi do blba a evidentně byl duchem mimo. Tak co kdybych ho vzala zpátky do reality?

Pomalu jsem se k němu přiblížila a zezadu mu zakryla oči.

„Lily." Řekl znuděně a já trochu posmutněla. Minulé prázdniny byl vždycky rád, když jsem přišla. Nebo se alespoň snažil, aby to tak vypadalo a teď? Jak kdybych mu tu snad překážela.

„Tak já zas půjdu." Řekla jsem sklesle a skoro neslyšně.

„Počkej, nechoď." Řekl a já chvíli stála. „Jsem rád, že jsi tu." Řekl potom potichu.

„Tak fajn." Řekla jsem a sedla si od něj tak daleko, že by se mezi nás vešlo ještě pět Hagridů.

„Jsi na mě naštvaná?" Zeptal se po chvilce.

„Nejsem na tebe naštvaná." Odsekla jsem. No tak fajn, byla jsem trošičku naštvaná, ale jen trošičku. Spíš jsem byla smutná a on to moc dobře věděl.
„Taky se ti nekoukám do hlavy, Severusi." Řekla jsem potichu.

„Promiň." Řekl.

„Seve, co se to s námi stalo?" Zeptala jsem se.

„Nevím." Řekl potichu. „Ale ani za mák se mi to nelíbí." Dodal a přisednul si ke mně blíž.

„Mně taky ne." Řekla jsem. „Myslíš si, že to má co dělat s tím, že už spolu netrávíme tolik času?" Zeptala jsem se.

„Možná to tím bude." Řekl.

„Seve, já vím, že mi něco tajíš." Řekla jsem po chvilce ticha.

„Jak to myslíš?" Zeptal se.

„Seve, nejsem blbá a ani slepá. Oba dva víme, že mi něco zatajuješ." Řekla jsem. A teď už trochu hlasitěji.

„Ale já ti to říct nemůžu." Řekl po chvilce.

„Poslyš, Seve, víš že mě můžeš říct všechno, že jo?" Řekla jsem.

„Jasně." Řekl.

„Pak teda nechápu, v čem je problém." Řekla jsem.

„Já nevím, jak bych ti to vysvětlil." Řekl.

„Víš, že můj mozek toho pobere hodně, viď?" Řekla jsem.

„Jasně." Řekl a já přikývla.

„Takže?" Řekla jsem.

„Fajn, ale... nepřestaneš se se mnou bavit?" Zeptal se s obavami v hlase.

„Ani náhodou." Řekla jsem se smíchem.

„Dobře." Přikývl a začal s vyprávěním.

***

„Fuuuuu. Víš, že zastávat funkci tvojí nadnejlepší kamarádky je někdy celkem fuška?" Řekla jsem po chvilce.

„Vím. Divím se, že se se mnou pořád ještě bavíš." Řekl a já se zamračila.

„Severusi, vždycky se s tebou budu bavit." Řekla jsem s úsměvem.

„Jasně." Přikývl.

„Jaký byl pocit, když jsi to zjistil?" Zeptala jsem se.

„Bylo to... divný." Řekl.

„A ví o tom ještě někdo?" Zeptala jsem se.

„Ne. Opovrhovali by mnou ještě víc." Řekl a já přikývla.