Neopětovaná láska [Snily] ✓

37. kapitola

Probudila jsem se už ve dvě hodiny ráno a bylo mi nad Slunce jasné, že už neusnu.  Rozhodla jsem se, že se půjdu projít. Jen po chodbách hradu. A kdyby šel Filch, tak na sebe použiju zastírací kouzlo.

Jen jsem napsala rychlý vzkaz pro Jamese, kdyby se vzbudil, půjčila jsem si jeho mikinu a vyrazila na procházku.

Potřebovala jsem trochu přemýšlet. Je pravda, že vždycky, když byli Severus se Sarah spolu, měla jsem strašně divný pocit. Kdykoliv jsme se bavili o Sarah, měla jsem chuť se zabít, ale proč, když miluju Jamese? Je možné milovat dva lidi najednou?

Je těžké se rozhodnout, když víte, že vaše srdce patří jednomu, ale i přesto ne celé...

Milují mě oba a...sakra, je to tak těžké!
S Jamesem ale chodím.
Ale k Severusovi už delší dobu cítím víc než kamarádství.
Vlastně ne delší dobu. Od doby, co se známe to tak vlastně je. Nebo to začalo až tady v Bradavicích? Ať tak, či onak, vyjde to tak nastejně.

No ale své podstatě...miluju je oba.
Sice vím, teda myslím, že Jamese víc, ale pokaždé, když je u mě Severus...mám prostě takový divný pocit. Ne divný, to je blbě řečeno.

Je to spíš pocit...je to ten pocit, kdy se vám od toho člověka nechce odcházet, protože i když víte, že je to jen na noc, hrozně se vám po tom daném člověku stýská a jedna noc vám připadá jako celý rok, desetiletí, možná i celá staletí...

A není tohle ta láska?

No samozřejmě že je!

Ale s Jamesem tenhle pocit nemívám...

Nikdy jsem ten pocit neměla.

Tak že by třeba... že bych třeba opravdu víc milovala Seva?

No jo, asi jo.

I když určitě jo.

Ne, moment.

Nebudu dělat ukvapené závěry.

Udělám si osvědčenou metodu.

Někdo mi vyhrožuje, že zabije Severuse a Jamese a já se můžu pro jednoho obětovat, pro koho by to bylo, komu bych zachránila život?

Úplně jsem to viděla. Zavřela jsem oči a představila jsem si celou situaci.

Jak na mě koukají dva páry očí, jeden oříškově hnědý druhý onyxový.

Vzpomínám na všechno, co jsem zažila a při čem jsem se koukala do jednich z těch očí.

Ty oříškové mi připomínají všechna ta romantická vzplanutí. Jednotlivé polibky a doteky. První románek...

Ale je to opravdu to, co chci? Je to opravdu on, s kým mám zážitky jak dobré, tak špatné? Copak by mi dokázal říct jednu historku, ve které on není? Copak by mi dokázal povědět o mém dětství? Když se zeptá, jestli jsem v pohodě, a já odpovím, že ano, i když nejsem, obejmul mě někdy? Ne...

Ale ty onyxové? Radost, strach, smutek, láska, zloba, dojetí, něha...
On umí být jak kamarád, tak i něco víc.

Vzpomněla jsem si na všechny ty momenty s ním.

Všechno, co můj nynější kluk nedokáže a nezvládne, to Sev ano. Vždycky je tu pro mě. Takže...co kdybych za ním teď přišla s tím, jak jsem zmatená, co by udělal?

To, co holka čeká od svého kluka, samozřejmě.

Ale když je můj kluk neschopnej idiot.

Neměla bych takhle uvažovat, vím to, ale nejde to jinak.