Neopětovaná láska [Snily] ✓

47. kapitola

„Lily! To jsem ráda, že jsi přišla, moc ti to sluší a teď poběž, protože já fakt nevím, co si mám vzít na sebe." Řekla Eileen, sotva jsem přišla a už mě táhla do ložnice, při čemž se na mě Severus uculil a já se ušklíbla.

„Takže...myslíš, že je lepší kombinace černá a bílá, nebo spíš bílá a černá?" Zeptala se a ukázala mi dvoje šaty. Jedny s bílou sukní a černým vršek a druhé s černou sukní a bílým vrškem.

„No...asi bych řekla...bílá a černá?" Řekla jsem nejistě.

„Děkuju moc. Co si k tomu mám udělat s vlasama?" Zeptala se po chvilce.

„Já něco vymyslím." Řekla jsem s úsměvem a Eileen mi úsměv oplatila, při čemž jsem se otočila, vyšla ven, aby se mohla v klidu převlíct.

„No to je dost." Řekl Severus, do kterého jsem nabourala.

„Jen si nemysli, ještě tam půjdu, ale teď se musí převléknout, ne?" Řekla jsem a Severus zakoulel očima. Jen jsem se pousmála a lehce ho políbila.

„Víš, že ti ty šaty moc sluší? Jdou ti k těm tvým úžasným vlasům." Řekl Severus a já se podívala na svoje nejoblíbenější světle zelené, až bílé šaty.

„Díky." Řekla jsem s úsměvem.

„Myslíš, že byl dobrý nápad brát si zelené? Nebylo by lepší, kdybych si vzala spíš ty černé?" Zeptala jsem se.

„Prosím tě, tobě sluší všechno. I nic." Řekl a já se uchechtla.

„Tak děkuju." Řekla jsem a už už jsem ho chtěla políbit, jenže Eileen zrovna otevřela dveře, tak jsem to nahrála jako objetí.

„Copak?" Zeptala se starostlivě Eileen.

„Že jí to dneska moc sluší?" Řekl Severus a Eileen si mě prohlédla.

„Samozřejmě, jako každý den." Řekla Eileen.

„Dobře, dobře, tak si mě tu přestaňte vychvalovat, nebo ze mě bude egoistka a pojďme pokračovat v těch přípravách." Řekla jsem a vklouzla jsem do ložnice.

„Pojď sem, já tě taky musím obejmout, moc ti to sluší." Řekla Eileen a já se usmála.

„Díky." Řekla jsem a opětovala jí objetí. „Ták jo, sedmá hodina se pomalu a jistě blíží, takže prosím tě vezmi hůlku a zkus nějak ohřát tohle." Řekla jsem a ukázala jí kovovou tyč.

„Co s tím?" Divila se Eileen.

„Uvidíš." Řekla jsem a Eileen teda přikývla a jakýmsi záhadným způsobem onu tyč ohřála. Na ještě teplý kov jsem jí namotala vlasy a tím jsem docílila toho, že měla onen pramen vlnitý.

„Tak a tenhle proces budu opakovat, dokud nebudeš mít takovéhle lokny po celé hlavě." Řekla jsem a nechala si onu tyč zase nahřát.

***

„Počkej, neřehni se." Řekla jsem se smíchem a dál na Eileen dávala svoji tvářenku.

„Ale to strašně šimrá." Postěžovala si Eileen a já se usmála.

„Ještě vydrž." Řekla jsem a hlavu jí naklonila ke straně. „Tramtarara! Úplně jako princezna." Řekla jsem a posunula jsem Eileen před zrcadlo.

„Páni." Vydechla a já jsem se usmála. Musím říct, že jí to vážně slušelo.

„Tak se ještě chvíli pokochej, já jdu omrknout, co jsi ukuchtila." Řekla jsem a chystala jsem se vyjít ven.