Neopětovaná láska [Snily] ✓

2. kapitola

Večer byl vlastně celkem super, když pominu Petunii a její chování. K večeři mamka udělala pudink jako dezert. To miluju. Po sprše jsem šla do pokoje, ale bylo ještě celkem brzy, takže jsem se rozhodla vyrazit na strom, jehož větve vedly ke mně do pokoje. Vylezla jsem na strom a vlezla si na větev, která byla poměrně nízko.
Rozevřela jsem knížku a pustila se do čtení.

***

Co to je jméno? To, co růží zvem, nazváno jinak bude vonět stejně. Tak byla ta věta, kterou jsem právě četla.

„Ahoj Lily." Ozvalo se vedle mě a já jsem málem slítla ze stromu, jak jsem se lekla.

„Ty mě chceš zabít?" Řekla jsem s úsměvem a zaklapla knížku.

„Ne, to nechci." Řekl rychle a já se usmála.

„Já vím, že ne. Co tu děláš?" Zeptala jsem se.

„Rodiče se zase hádají, tak tam s nimi nechci být. Vlastně jsem tu tajně." Řekl a já se na něj soucitně podívala.

„Chceš si o tom promluvit, rebele?" Řekla jsem se slabým úsměvem.

„Ne, dobrý." Řekl a já mu položila ruku na rameno.

„Vždycky je lepší se někomu svěřit." Řekla jsem.

„Tak dobře." Řekl a pustil se do vyprávění.

***

Bylo mi jedno, že už je po desáté.
Poslouchala jsem Severuse a jeho problémy s rodiči. Sice tvrdí, že si už na ty jejich hádky zvyknul, ale já si myslím něco jiného.

„Sevi, netrap se tím." Řekla jsem a hladila ho po zádech. No, evidentně to nezabralo... Začaly mu stékat slzy.

„Sevi, neplakej, mají se rádi." Řekla jsem a pořád jo hladila po zádech. Najednou se ke mně otočil čelem, objal mě a plakal mi do vlasů. Ne, že by mi to vadilo, ale ty vlasy jsem si myla... Nu co, pro svého jediného kamaráda všechno. Jednoduše jsem ho taky objala.

***

Bylo jedenáct. Byla jsem unavená, ale spát jsem jít nemohla. Nemohla jsem se na Severuse jen tak vykašlat a nechat ho tady... smutného. Ach Bože, co jsem to provedla?! Vždyť já ho rozplakala. Co jsem to za kamarádku?
Taky mi ukápla slzička.

„Jsi nejlepší kamarádka. Nemůžeš za to." Řekl Severus tiše a já se na něj zamračila. On ví, že to nesnáším, ale stejně to bude dělat.

„Neexistuje nějaká...Nitroobrana?" Řekla jsem a Severus se na mě udiveně díval.

„Co je?" Zeptala jsem se.

„Jak víš, že existuje Nitroobrana?" Řekl a já se usmála. Samozřejmě jsem to nevěděla, ale tak... Jsem polo znalec.

„Nevím." Řekla jsem a opřela si hlavu o Severusovo rameno. Ano, viděla jsem, že tohle dělaly některé mé spolužačky, takže to nemůže být divné, no ne?

***

Severus odešel před chvílí. Domluvili jsme se, že se zítra... vlastně už dneska sejdeme až odpoledne v jednu. Přecejen dnes budeme spát trošku dýl. Jsou dvě hodiny a když jdu spát teď, tak bych řekla, že budu spát tak asi do desíti. Možná do jedenácti. Nevím, ale uvidíme. Ale knížku už si asi nepřečtu. Ach jo.

***

Měla jsem pravdu. Vstala jsem a bylo deset hodin a padesát dva minut. Promnula jsem si své smaragdové oči, které se mi vždycky líbily. Zní to egoisticky, ale mám nádherné oči, to se musí uznat.

Seběhla jsem dolů a udělala jsem si co-dům-dal snídani, se kterou jsem odešla nahoru. Včera u Petunie spala nějaká její kamarádka, ale já věděla, že mě mezi sebe chtít nebudou. A navíc jim nechci překážet u snídaně, takže jsem se uchílila do svého pokoje, ze kterého jsem vylezla na strom. Na ten, na kterém jsem v podstatě před chvílí seděla. Tudy i opustím dům, protože nejen Petunie, ale i její kamarádka by se mi posmívaly a na to nemám náladu. Dnes ne.

Dojedla jsem si snídani a jednoduše seskočila dolů. Ten strom nebyl až tak vysoký, jak vypadl zezdola. Urovnala jsem si šaty a vyrazila k jezeru.

***

Přišla jsem, nikde nikdo. Není se čemu divit, však bylo teprve dvanáct. Ale právě proto jsem tady. Chci si tu číst. Alespoň tu hodinu. Otevřela jsem knížku a vydala se na dalekou cestu do italské Verony...

***

Já se snad rozpláču. Tu knížku čtu po milionté a pokaždé se mi chce ke konci plakat. Proč musím číst zrovna tyhle příběhy? No, nemusím, já chci, ale stejně. Ale vlastně chápu oba. Romea i Julii. Musí být strašné přijít o lásku. Sice zatím žádnou nemám, ale jestli budu mít, tak bych pro toho někoho umřela.

Jako blázen jsem zírala do blba a přemýšlela nad tím, nad čím jsem vlastně nepřemýšlela ještě nikdy. Když nikdo nechce nic mít se šprtkou Evansovovou, budu někdy s někým alespoň chodit? Toť otázka za všechny...Galeony.  Těmi se myslím platí v kouzelnickém světě.

„Ahoj." Ozvalo se vedle mě.

„Ahoj." Usmála jsem se a podívala jsem se na Severuse.

„Jak ses vyspala?" Zeptal se a já mu s úsměvem řekla, že celkem dobře.

„Sevi, myslíš, že se mi v Bradavicích budou taky smát?" Zeptala jsem se na otázku, která mě už ty tři dny trápila.

„Proč by se ti měli smát?" Divil se Severus a já si povzdechla.

„Za ty známky." Řekla jsem potichu.

„Ne. A kdyby jo...tak jim něco provedu." Řekl Severus a já se začala smát. Tenhle hodný Severus Snape, že by někomu něco udělal? Však ten by nezvládnul být snad ani naštvaný. No, rozhodně si nedokážu představit chladného Severuse.

„Tak fajn, jsme domluvení." Řekla jsem s úsměvem.

„Fakt?" Vypadalo ze Severuse.

„Jasně že ne. Já ti pomůžu." Řekla jsem a ďábelsky se usmála, při čemž se zase začal smát Severus.

Fajn, tak jsem se začala smát i já, jelikož já bych asi určitě nikomu nic neprovedla. Ale proč ne, že jo?

„Tak fajn." Řekla jsem a začala zhluboka dýchat.

„Nikomu se ubližovat nebude." Řekla jsem a podívala se na jezero. Severus mi říkal, že v Bradavicích je také jezero. Strašně se do těch Bradavic těším. Je sice teprve dvacátého prvního, ale já už jsem sovu do Bradavic poslala.

„Dobře. Ale přecejen-"

„Seve!" Obořila jsem se na něj.

„Fajn, nikomu se ubližovat nebude." Řekl Severus a já se usmála.

„Dobře." Řekla jsem s úsměvem.

***

Seděli jsme vedle sebe a povídali si ještě dlouho. Zase se opakoval ten incident, který včera. Ale ne ten ze stromu. Zase jsem si zapomněla vzít od Severuse knížky. No jo, teď hodně zapomínám, ale v poslední době jsem dost zamýšlená.

Čaukyty! Tak mě tady máte zas a se mnou i novou kapitolou. Doufám, že se vám líbila. Určitě o průběhu hlasujte a podívejte se na Severusův pohled na @SaymonMalfoy14 . Jste nejlepší! Vaše Déňa Grangerová Malfoyová 💙❤️💚💛