Hříšná víra - DOKONČENO

Křehkost

Samozřejmě, že vyhrál!
Samolibě se usmíval a mnul si ruce. V tu chvíli mě přešla veškerá naděje na své vykoupení z prohry.
S těžkým srdcem jsem se ho zeptala, jaká je jeho cena výhry. Překvapil mě svou odpovědí. Nechtěl si ji vybrat hned ale až v budoucnu. Vzal mě za ruku a odvedl k posteli. Lehli jsme si a já se k němu přitulila.
,,Měla jsem napsat dopis rodině Margot," zamumlala jsem do jeho ramene.
,,Napíšeš ho ráno. Vzbudím tě dřív," odpověděl mi a políbil mě do vlasů.

Ráno jsem opravdu vstala dříve. Louis mě vzbudil před snídaní, a tak jsem v klidu napsala veškeré své myšlenky a pocity, ze smrti Margot na papír. Potom jsem dopis zapečetila a předala jej sluhovi.

,,Vidíš. A ještě se stihneme najíst," usměje se na mě spokojeně dauphin.
Jenže já nemám hlad. Myšlenkami stále směřuji k dnešnímu pohřbu Margot.Byla ještě mladší než já. Nikdy neměla šanci odejít z paláce a začít novýživot. Nikdy se nevdala a neměla děti. A už je ani nikdy mít nebude.
Povzdechnu si.
,,Trápí tě její smrt," zkonstatuje budoucí král nahlas a namaže si housku máslem a marmeládou.
Přikývnu. ,,Uvědomuji si, co všechno mohla mít a co už nikdy nezíská. Život jeopravdu nejistý. Nikdy nevíš, kdy skončí," hlesnu.
,,To je pravda. O to víc, jsem rád, že jsme nyní spolu," řekne a natáhne se přes stůl. Chytí mě za ruku a stiskne ji. Pousměji se.
,,Nemusíš tam jít, jestli se na to necítíš," připomene mi jemně, když si oblékám plášť.
,,Já vím. Ale chci. Je to moje povinnost a čest. Byla to nejen moje služebná, ale i přítelkyně."
Dauphin semkne rty do tenké přímky a přikývne. Pochopí. Chytím se ho za ruku.Doprovodí mě do kočáru. Kočí práskne do koní a kočár se rozjede. Z Louvru se dostaneme na okrajovou část Paříže.
Kočár nás zaveze přímo před hřbitov. Požádám dauphina, aby na mě počkal v kočáře. Chci se s ní rozloučit sama.
Vystoupím a zabouchnu dveře. Nasadím si rukavice a přitáhnu si plášť vícek tělu. Fouká ledový vítr a přes zataženou oblohu, se nedaří proniknout paprskům slunce. Vykročím vpřed. Jdu přes celý hřbitov až úplně dozadu ke kamenné zdi. Louis mi vysvětlil, že tam se pohřbívá královské služebnictvo.
Už z dálky vidím zachmuřeného faráře a pár služebných, zřejmě přítelkyň Margot. Dojdu k nim. Služebné se mi pokorně pokloní a ustoupí více stranou. Začnuse cítit provinile. Ony mají stejné právo se rozloučit s Margot jako já. Původ vtom nehraje roli.
Farář si odkašle. Ohlédnu se přes rameno. Vidím pár mužů, kteří nesou dřevěnou rakev. Je prostá, nijak vyřezávaná a ničím zdobená. Za nimi jdou dva ministranti. Muži rakev, ve které navždy bude odpočívat Margot, položí vedle vykopané jámy a odstoupí stranou. Ministranti se naopak zařadí za faráře. Ten pronese modlitbu a krátkou řeč. Potom nás vyzve ke společné modlitbě za její duši. Zavřu oči a spojím ruce k sobě.
,,Bože, jestli mě slyšíš, dopřej jípokoje. Nikdo si to nezaslouží více než ona."
Pokřižujeme se a jeden z ministrantů zazvoní na zvonek. Jedna ze služek hodí do jámy natrhané poslední květy tohoto roku. Naposledy se podívá na rakev a potom, s ostatními služkami, odchází.
Přistoupím k jámě. Nemám ani květy a ani svíčku, kterou bych mohla za Margot zapálit. Napadne mě jediná, možná povrchní věc.
Sundám si pravou rukavici. Rozhodnu se Margot darovat prsten, který se jí vždy tak líbil. Byl malý, s červenými kameny, ražený ve zlatě.
Hodím ho do jámy a pokřižuji se. Otočím se směrem k rakvi. Pomalu k ní přejdu a nakloním se k ní. Opatrně, s třesoucí se rukou, pohladím její víko a zavřu oči.
Sbohem, Margot. Je mi to líto. Doufám, že se shledáme na lepším místě.
Zhluboka se nadechnu a bez jediného slova či zaváhání, se otočím směrem k východu.
Ještě chvíli uslyším muže nabírající lopatou mokrou hlínu a jejich občasné funění. Přidám do kroku a snažím se na ten výjev nemyslet.
Dojdu ke kočáru. Lokaj mi otevře dveře a já rychle vklouznu dovnitř.
,,Můžeme?" špitne dauphin, potom co se k němu přitisknu.
,,Ano," odpovím a zavřu oči.

Zbytek dne jsem strávila s dauphinem. Procházeli jsme se po zahradách ale dnešní studený den, nás vyhnal do paláce dříve, než jsme zamýšleli. Společně jsme se naobědvali a potom mi Louis vyprávěl historky ze svého dětství. Bylo pravdu živé dítě. Někdy jsem se neubránila hlasitému smíchu nad absurditou, kterou dokázal provádět jako malý kluk.
Vnitru duše jsme věděla, že mi vypráví speciálně tyto historky pro mé rozptýlení. A za to si získal mé srdce ještě o kousek více.
Potom jej však dohnaly povinnosti a musel odejít na zasedání rady. Ještě předtím mi však slíbil naši úmluvu na dnešní večer.
Osaměla jsem tedy v komnatě a rozhodla se konečně vrátit do té své. Nicméně v půli cesty mě dohonil udýchaný sluha se vzkazem pro mne. Vzala jsem si ho od něj a zjistila jsem, že byl zapečetěný. Hned jsem věděla od koho je. Propustila jsem sluhu a vrhla se na dopis jako hladová šelma.

Až tento dopis přečteš, rychle jej spal.
Mám, co si chtěla. Čeká to na tebe ve tvé komnatě přesně tam, kde si obdržela můj první dopis.
Buď s obsahem mého dárku velmi opatrná. Stačí dvě kapky. Větší dávka by měla fatální následky. A to myslím ve vší vážnosti!
Také tě prosím, aby si vše znovu ještě promyslela a neukvapila se. Ujisti se, že náš společný dárek dostane opravdu jen tento konkrétní člověk a nikdo jiný.
F.

Zmuchlám dopis a schovám ho do kapsy své sukně. Rychlochůzí dojdu do své komnaty. Rozrazím dveře a ihned zamířím ke krbu. Nešikovně zapálím oheň a s hlasitým tlukotem srdce, hodím dopis do ohně. Zírám na něj a uklidním se, až když z něj zbyde jen popel.
Potom se zvednu a teprve nyní si všimnu změn ve své komnatě. Postel je na opačné straně místnosti než původně stála. I skříně a stůl jsou přesunuté. Křesla s kanapem jsou divně rozloženy uprostřed místnosti. Vše je nové a tak cizí. Neosobní a prázdné. I když otevřu šuplíky a truhlice, ve kterých najdu své věci, nemám pocit, že bych skutečně byla ve své komnatě.
Nechápala jsem to.
To mi opravdu záleželo tolik, na těch minulých věcech? A nebo mi spíše připomínaly dobré vzpomínky, které jsem zažila?
Sama jsem to přesně nedokázala určit. Pomalu jsem začala nábytek přemisťovat na své původní místo. Zabralo mi to celou jednu hodinu. Jediná postel zůstala stát na novém místě. Zaprvé jsem neměla sílu ji sama někam odsunout a zadruhé mi podivně symbolicky dávalo smysl ji nechat na místě novém.
Nechtěla jsem, aby se události, spojené s ní, opakovaly.
Až nyní jsem se mohla podívat do mé a Fridrichovy tajné skrýše. Našla jsem v ní přesně obsah, po kterém jsem tak toužila. Malá lahvička se žlutou tekutinou zářila ve světle vycházejícího od ohně.
Jed. Účinný a diskrétní. Ano, bylo to klišé. Ale neměla jsem na výběr. Pokud jsem chtěla de Berniera zabít ale zůstat přitom dále na dvoře s dauphinem, nikdo nesměl mít sebemenší podezření. Doufala jsem aspoň, že ucítí hroznou bolest, až mu jed bude prostupovat tělem a sžírat mu vnitřnosti.

Vrátila jsem jed zpět do své skrýše a posadila se do křesla. Vydržela jsem tak několik hodin, čekajíc na dauphinův příchod.
A když konečně přišel, mé pochmurné odpoledne, plné myšlenek na smrt, rázem zmizelo.
Byl tu on, usmíval se na mě a čekal, až mu padnu do náruče.  A já do ní vběhla. Bez zaváhání či bázně. Protože jsem se do něj zamilovala.
Poprvé v životě jsem pocítila lásku.
A nechtěla jsem o ni přijít.