Hříšná víra - DOKONČENO

Netvor

Po hrobovém tichu se ozve potlesk.
Vstanu a postavím se vedle klavíru. Královna na mě spokojeně kývne. Usměji se s úklonou.
,,Doufám, že se vám vystoupení madmoisselle líbilo. A teď se přesuňme do salónu," pronese Její Veličenstvo.
Většina posluchačů se sborově zvedne a za vrzání židlí a šustění sukní přejdou do dalších pokojů. Obrátím se ke klavíru a složím si noty.
,,Vypadá to, že se vám daří," ozve se za mými zády. Otočím se a překvapeně upustím noty, které se rozsypou po podlaze. Přede mnou stojí jeden z nejbližších přátel dauphina. Mousier Michail de Flaver. Tak se jmenuje. A podle dvorních dam královny, to byl největší sukničkář na dvoře. Všimla jsem si, jak se na mě díval už při večeři a vůbec se mi to nelíbilo.

Rychle se skloním pro noty.
On však udělá to stejné a tak se naše prsty dotknou. Rychle ucuknu a popadnu noty. Zasměje se a vstane opět ve stejné chvíli jako já.
,,Dnes vám to také velmi sluší. Ta červená zdůrazňuje vaši přirozenou krásu."
S tlumeným hlasem a potutelným úsměvem se ke mně nakloní. Rychle ucouvnu a obejdu ho. Noty si držím pevně u těla. Chci přejít ke královně, u ní a dvorních dam budu v bezpečí, ale slyším za sebou jeho kroky. ,,Madmoisselle Fabre," zavolá na mě a chytí mě za rameno. Strhne mě na stranu. Vyděšeně se na něj podívám. ,,Co si to dovolujete?" zachraptím. ,,Nic hrozného. Jen jsem vám chtěl říci, že se mi líbíte." Přiblíží svůj obličej k tomu mému a já tak ucítím jeho páchnoucí dech. Musí být velmi opilý. ,,A to velmi." ,,Je mi líto, ale nemám zájem. Nechte mě prosím jít. Madame mě bude hledat."
Chci ho znovu obejít, ale rukou, kterou si opře o stěnu, mi zatarasí cestu. Zrychlí se mi dech. Až teď si uvědomím, že se celá třesu.
,,Jsem si jistý, že nebude. Má u sebe toho poskoka. Ta si na vás ani nevzpomene, dokud se vámi nebude chtít pochlubit," odsekne a přitom si říhne. Je mi z něho zle. Jeho chování mi dodá odvahu. Odstrčím ho od sebe. Jenže neodhadnu sílu. Místo toho abych ho od sebe odstrčila a v klidu prošla, spadne na zem a strhne sebou láhev vína. Ozve se rána a praskot skla. Polekaně k němu přikročím.
,,Není vám něco?" zeptám se a natáhnu k němu ruku. Přes vlasy mu nevidím do obličeje. ,,Nechte mě být, vy jedna čarodějnice!" rozkřičí se. Rychle ruku stáhnu a ucouvnu od něj. Vidím, že má poraněnou levou dlaň od střepů. Jeho obličej je celý rudý a oči má úplně skelné. ,,Chtěla jste mě zabít!" zajíkne se a s námahou se posadí. Mezitím se kolem nás vytvoří hlouček slídilů.
,,Nechtěla. Nečekala jsem, že upadnete. Jste opilý, donesu vám vodu." ,,V žádném případě! Ještě mi tam přidáte jed!" Zoufale se dívám po lidech. Každý se na mě dívá s podezřením. Stojí opodál a v jejich očích vidím odpor.
Je vůbec možné, že mi tihle lidé před pár minutami tleskali?
,,Za tohle vás nechám vyhodit!" De Flaver se s námahou postaví. Kolébá se ze strany na stranu. To musí být tou ránou. Chvíli se dívá někam za mě a potom se najednou rozbrečí. Regulérně se rozbrečí se slzami i vším, co k tomu patří. ,,Podívejte se! Zranila mě!" skuhrá a ukazuje všem svoji dlaň. ,,Já jsem vám nic neudělala! Kdybyste neshodil tu láhev, nemusel jste se pořezat," bráním se. Zabodne do mě svůj pohled a rozběhne se ke mně. Snažím se couvat dozadu, ale narazím na něco pevného. Polekaně se ohlédnu. Zachmuřená tvář dauphina se na mě dívá shora. Jakoby ve snu se postavím vedle něj. De Flaver na poslední chvíli stihne zabrzdit své opilé rozhněvané tělo. ,,Co se tu děje? Příteli, vysvětlete mi to!" přikáže hlasem, který mě donutí se narovnat. Nikdy jsem ho takhle mluvit neslyšela. ,,Můj pane," ukloní se a bleskne po mně posměšným pohledem ,,prosím za prominutí, ale tato dáma mě napadla. Jen jsem jí chtěl vyjádřit svůj obdiv nad její dnešní hrou a ona mě napadla. Zranila mě," ukáže mu svoji dlaň ,,a ponížila mě před půlkou dvora. Žádám adekvátní trest." S těmi slovy si složí ruce na hruď a výhružně vystrčí bradu. ,,Madmoisselle, máte k tomu co říct?" zeptá se mě dauphin a pohlédne mi zpříma do očí. Polknu a povzdechnu si. ,,Já jsem mu nic neudělala, sire. Ano, mousier de Flaver za mnou přišel. Když jsem mu však řekla, že chci jít za královnou, začal se chovat nevhodně. Bohužel se mi zdá, že je přiopilý," zašeptám a kdo ví proč, se zardím. ,,Snažila jsem se ho jen odstrčit. Nemůžu za to, že spadl. A tu dlaň si poranil při pádu, když shodil láhev vína." ,,To je lež! Ona lže!" vyštěkne. Dauphin se na mě zadívá a potom se konečně podívá na svého přítele. Skloním hlavu.
Je mi jasné, jak tohle dopadne. Co tomu řekne královna?
,,Příteli, dost už té komedie. Je jasné, co se tu stalo."
Já i mousier k němu vzhlédneme s božskou odevzdaností.
,,Víte, že jsem vám říkal, ať to pití omezíte. Co se vám stalo minule na štvanici? Pamatujete si to? Já totiž ano." De Flaver skloní hlavu a zčervenají mu uši. Neubráním se úšklebku. ,,Je jisté, že madmoissele Fabre špatně pochopila váš záměr," podívá se na mě. Už chci namítnout, ale zarazí mě rukou. ,,Nicméně vy jste se také nevyznamenal. Tak to se pravý gentelman nechová. Nehledě na to, že tu plýtváte skvělým vínem!" Lidé se zasmějí. ,,Nechme to být. Madmoisselle se vrátí ke svým povinnostem a vy si pojďte zahrát karty," navrhne s přátelským úsměvem. Na de Flaverovi jde vidět váhání. Chtěl mě potopit, tím jsem si jistá. Sama nejsem dvakrát spokojená, ale všechno je lepší než skandál, který by mě odsud poslal domů.
Nakonec se úlisně usměje, ukloní se budoucímu králi a na mě se už nepodívá.
,,Máte pravdu, příteli. Nebudeme si kazit večer." Všichni se opět začnou bavit svými problémy a v momentě je atmosféra klidná. Dauphin mě obejde, obejme de Flavera kolem ramen a vede ho pryč z pokoje. Jako opařená se za nimi dívám. Ještě než mi zmizí z dohledu, dauphin se za mnou ohlédne. ,,Díky," zašeptám. Kývne a s lehkým úsměvem zmizí.

Zbytek večera jsem se držela u královny, Ani slovem či náznakem se nezmínila o mém střetu. Ale věděla to. Určitě. Někdo jí to musel říct. Vždyť nás vidělo tolik lidí. A na dvoře se nikdy nic neutají.

Byla přesně jedna hodina ráno. S pomalu zavírajícíma očima jsem se doplížila ke komnatě. Dopředu jsem řekla Margot, že na mě čekat nemusí. Dokážu se vysvléci sama.
Zavřela jsem za sebou dveře, odkopla boty někam do vzduchu a praštila jsem sebou na postel. Nebyla jsem zvyklá takto ponocovat. Život na dvoře byl překvapivě vyčerpávající. Neustále dodržovat pravidla, dekorum a přetvářku...
Až se mi zastesklo po klášteře a abatyši Catherine.
Zasměji se. Už opravdu musím bláznit. Posadím se na postel a začnu si rozvazovat živůtek. V té chvíli si všimnu stínu, který se mihl kolem okna a paravánu. Pomalu položím ruce vedle těla. S co největším klidem se postavím. Přejdu po paměti ke stolu. Vím, že jsem tam nechala nožík na dopisy. Srdce cítím až v krku. Ruce se mi neskutečně třesou.
Otevřu horní šuplík a po hmatu se snažím najít svůj cíl. Šmátrám a potím se s růstající nervozitou. Konečně ho uchopím. Opatrně šuplík znovu zavřu.
Nadechnu se a rychle se otočím s nožem v ruce. ,,Kdo je tu?" zakřičím. Nikdo se neozve, ale uslyším dupající kroky. Někdo mě popadne za pas a strhne mě na zem. Zaječím. Nůž mi vyletí z ruky. Nevidím, kam dopadne. Začnu bušit kolem sebou pěstmi a ječím. Útočník si na mě obkročmo sedne a chytí mě za zápěstí. ,,Pomoc! Pomoc! Okamžitě se mě slezte!"
,,Buď ticho, ty jedna mrcho," zachroptí dotyčný a na tváři mi přistane rána. Zalapám po dechu. Před očima se mi objeví jiskřičky. ,,Myslíš si, že mě můžeš zesměšnit před celým sálem a jen tak odejít? Teď ti ukážu, co se stane mrše jako ty."
Lehce mě nadzvedne za ruce a praští se mnou o podlahu. V uších se mi rozezní. Nezmůžu se ani na výkřik. Ještě několikrát to zopakuje. Víc a víc do mě prostupuje tupá bolest. Když zaznamená, že nereaguji, pustí mě a ještě jednou mě praští pěstí do nosu. Krev mi teče přes rty. Cítím její nasládlou chuť. De Flaver ze mě na chvíli sleze. Cítím jak se dotýká mých kotníků. Začne mi vyhrnovat sukni. ,,Prosím...prosím ne.." zachraptím. Před očima se mi objeví tvář Roberta. Ten bastard se na mě šklebí. Cítím jeho slizký dotek. Jeho páchnoucí dech po kořalce. Olízne si rty a řekne tím nejvíc ponižujícím hlasem: ,,A teď si spolu užijeme."
To mě probere.
Začnu kolem sebe kopat. Chci ho ze sebe shodit.
,,Pomoc! Pomoc!"
,,Drž hubu!"
,,Vypadni! Slez ze mě!" ječím a podaří se mi ho kopnout do rozkroku. Zaúpí a povolí stisk. Toho využiju a vysmeknu se mu. Po čtyřech se snažím dostat ke dveřím. Stihnu je otevřít než mě srazí zpět na zem.
,,Ty jedna malá děvko!" zařve a znovu se mnou praští o podlahu.

V dalších vteřinách nevím, co přesně se stane.
Chci křičet. Moc křičet. Bolí mě hlava a krev mi už stéká po bradě do výstřihu. De Flaver mi kroutí zápěstí. Potom zničehonic zařve. Prásknou dveře. Něco ho ze mě strhne. Ozvou se rány a sprostá slova. Já stále ležím na podlaze. Snažím se zorientovat, kde jsou. Prokletá tma! Znovu bouchnou dveře a něco padá. Já se mezitím došourám ke stolu. Opřu se o něj zády. Skrčím nohy k sobě.
Očekávám další ránu.
Chvíli je ticho. Srdce mi divoce tluče. Ve tmě mžourám. Uvidím siluetu. Přikrčím se. ,,Madmoisselle?" ozve se tichý hlas. Zakňourám úlevou. Poznám ho. Dauphin opatrně přejde po pokoji a zapálí svíce. Pokoj ozáří světlo. Přikryji si oči dlaní. Znovu si uvědomím bolest v hlavě. Teď je však ostrá a palčivá.
Slyším jeho lehké kroky. Ucítím jeho přítomnost vedle mé. Vyčkává. Cítím na sobě jeho pohled.
Pomalu odtáhnu ruku. Zamrkám. Světlo je na mě stále silné. Se slzami v očích se na něj podívám. Má úplně jiný výraz. Vidím strach, obavy, překvapení. ,,No tak teď o mě ztratí zájem i zahradník," pronesu. Překvapeně zamrká a potom se začne smát. A já s ním. Směju se a nechávám slzy stékat po tváři. Sedíme naproti sobě a hystericky se smějeme. Když nám dojde dech, mlčky na sebe hledíme.
Dauphin prolomí ticho jako první.
,,Je mi to tak líto, Colette. Měl jsem to vědět. Celý večer se tvářil nabroušeně. Měl jsem ho zastavit. Já..."
,,Nemáte se za co omlouvat. Vždyť jste mě zachránil. Nebýt vás, tak bych znovu..." Selže mi hlas. Schovám tvář do dlaní.
,,Cože? Jak to znovu? On snad..."
Zakroutím hlavou. ,,Zapomeňte na to. Děkuji vám za záchranu. Můžete jít. Zavolám služebnou," řeknu a pohlédnu na něj. Má zvráštěné čelo. Uprostřed se mu vytvoří malá linka. Mám tendenci ji pohladit. Neudělám to. Opatrně vstanu. Pomůže mi stůl, o který se zapřu. Dauphin vstane zároveň se mnou. Z kapsy kabátce vytáhne bílý kapesník. ,,Smím?" zeptá se a natáhne ruku ke mně. Instinktivně ucuknu. Zarazí se a ruku zase stáhne. ,,To není kvůli vám. Já.." ,,Chápu to. Prosím," nabídne mi kapesník z dostatečné vzdálenosti. S vděkem si ho vezmu. Přiložím ho k nosu. Syknu bolestí.
,,Je to moc zlé?" Ten strach v hlase mě překvapí.
,,Bude zlomený," konstatuji a pomalu si setřu krev z brady. ,,Už jsem to zažila."
Zarazím se, když si uvědomím, co jsem teď právě řekla. Dauphin má ve tváři ještě větší úzkost.
,,Zavolám doktora," řekne rozhodně a otočí se ke dveřím. ,,Ne!" Chytím ho za rukáv kabátce. Zastavíme se. ,,Ne, prosím. Ne dnes. Je hluboká noc. Do rána to bude lepší. Nechci, aby o tom kdokoliv věděl..." Ztichnu.
Dauphin se ke mně zcela otočí. Rukami obkreslí ty mé. Čeká, jestli neucuknu. Neudělám to. Potom mě velmi pomalu a něžně chytí za ruce. Překvapí mě to. Dívám se na naše spojené ruce a potom se přinutím mu pohlédnout do očí.
,,Nevím, co jste prožila. Očividně je toho spousta. Můžu vám ale slíbit, že se o dnešku nikdo nedozví, pokud to sama nebudete chtít. A jako budoucí král Francie vám slibuji, že se to už nebude opakovat. Ochráním vás."
Brada se mi začne třást. Do očí se mi zase nahrnou slzy.
,,Děkuji," zašeptám.

Najednou se mi udělá slabo. Rozmlží se mi vidění, v hlavě ucítím prudkou bolest a kolena se mi podlomí. Cítím, že do něčeho narazím. Vím jistě, že mě král Francie nenechá upadnout.