Hříšná víra - DOKONČENO

Hlas netvora

Všechno jsem Amélii řekla.
O kunkurzu u královny, prvních taktikách Marie-Ann a Francoise.
O napadení de Flavierem a záchranou od dauphina. O našich schůzkách a o setkání s de Bernierem.
Mluvila jsem dlouho. Někdy mi hlas selhal, když jsem si vzpomněla na ty hrůzy, které jsem tu zažila. Jindy jsem se zastyděla za své bláhové chování směřované k dauphinovi. Nahlas jsem přemýšlela o věcech, které mě trápily a nemusela jsem se hlídat, zda se vyjádřím vhodně. Amélii jsem mohla věřit. Jí jediné jsem se mohla svěřit se svými myšlenkami i obavami. Nicméně i přesto, jsem se rozhodla ji zamlčet dostaveníčko dauphina s Marií a jeho výzvou stát se jeho milenkou.
Amélie celou dobu mlčky poslouchala sedící naproti mě. Měla upřený obličej, který se občas pokřivil, když jsem mluvila o nějaké, podle ní, šokující věci.
Když jsem skončila, pocítila jsem nesmírnou úlevu.
,,Tak. Co si o tom myslíš?" zeptám se opatrně.
Amélie si povzdechne a rozhodí bezmocně rukama. ,,Ze které strany mám začít? Je toho tolik!" zaúpí a nahne se ke mně. Chytí mě za ruku a druhou mi ji přikryje. ,,Nejvíce mě mrzí, že si na to všechno byla sama."
Od srdce se usměji.
,,Situace s dauphinem je nelehká. Rozhodně ti schvaluji tvé rozhodnutí. Jakékoliv styky s budoucím králem jsou krajně nevhodné," řekne rázně a zkoumá moji reakci. To mě trochu naštve. Odtáhnu svoji ruku a schovám si ji pod sukně.
,,Co tím chceš říct? Já to přece vím! Vždyť jsem mu jasně dala najevo svoje stanovisko. Držím se od něj daleko!" ohradím se.
,,To ano. Je to tak správné. Ale řekni mi upřímně. Kdyby teď za tebou přišel, dokázala by si ho poslat pryč?"
Její otázka tkne do živého. Uhnu pohledem a začnu si hrát s lemem sukně. ,,Bude se ženit. A je to král," zamumlám neurčitě.
,,To není odpověď," namítne neústupně.
Povzdechnu si. ,,Co chceš slyšet? Že není takový, jaký se jeví ostatním? Že mi jeho společnost byla příjemná? Obě odpovědi jsou ano. Ano! Ano! A ještě jednou ano! Ale to nic nemění na situaci. On je budoucí král. Má povinnosti vůči své zemi a rodině. A já...já.." hlas mi selže.
Rychle vstanu a přejdu k oknu. K Amélii se postavím zády a pažemi se obejmu. Nechci, aby viděla, v jakém jsem rozpoložení kvůli muži.
Uslyším Améliin povzdech. ,,Je mi to líto, Colette," řekne jen.
Lehce kývnu. V této chvíli si nejsem jistá, co přesně jí je líto, ale asi na tom nesejde.
,,A co chceš udělat s de Bernierem?" zeptá se po chvíli.
,,To ještě nevím," zalžu.
Vím, přesně, co s ním chci udělat. Chci toho parchanta zabít. Chci, aby trpěl a prosil o odpuštění. Ale nejdříve chci, aby mě poznal. Aby věděl, že dcera jeho obětí mu způsobí smrt.
,,Nechceš se svěřit královně? Podle toho, co si mi o ní vyprávěla, je to inteligentní a chápavá žena."
,,Je obdivuhodná. A jsem si jistá, že při správném načasování, by mi dokázala porozumět. Ale nesmím jí nic říct," zakroutím hlavou a otočím se zpět k Amélii. Změna tématu mi emoce vrátila do roviny.
Sednu si k ní vyčerpaně zpátky. ,,Kdybych jí to řekla, za chvíli by to věděl celý dvůr. A to nechci."
,,Kvůli dauphinovi?!" neodpustí si Amélie lehký úšklebek.
,,Taky. Ale především kvůli de Bernierovi," přiznám po pravdě.
,,Tomu nerozumím."
,,Kdyby se dozvěděl od někoho jiného než ode mě, kdo jsem, měl by čas na rozmyšlenou. Využít příležitost a utéct nebo si vymyslet další lež. To nesmím dopustit. Chci, abych to byla já, kdo mu řekne, čí dcera jsem. A až potom ho potrestám."
,,Colette, snad nemyslíš na hřích," zhrozí se Amélie.
Podívám se na ni a tentokrát pohledem neuhnu. Naopak. Mám ho pevný a i můj hlas je konečně rozhodný.
,,Řeknu ti tohle - udělám všechno abych ho potrestala. Ať to bude stát cokoliv."
Amélie se na mě vystrašeně podívá ale nic neřekne. A k tomuto tématu se po zbytek dne už nevrátíme.

Druhý den mi přijde komorník královny oznámit, že se večer musím účastnit plesu, který je pořádán na počest návratu královny.
Vezmu si na sebe nové šaty, které mi donesla Margot. Přišli od jednoho z nejlepších krejčích v Paříži.
Jsou celé rudé se zlatou výšivkou. Podle mého přání mají nabírané sukně a rukávy jen k loktům. Od nich se pak vinou bílé krajky.
Když mi do nich Margot pomůže a společně s Amélií mě učesají, podívám se na sebe do zrcadla. Usměji se na svůj odraz.
,,Madmoiselle, jste krásná," vydechne uznale Margot.
,,Colette, opravdu ti to sluší," přidá se Amélie.
,,Děkuji," otočím se na ně nadšeně a natáhnu k nim ruce. Každá z nich mě za jednu chytí a stiskne.
,,Konečně se začínáte oblékat jako pravá dvorní dáma," uculí se Margot.
Pustím je a zatočím se dokola. Neubráním se smíchu. Dnes mám opravdu skvělou náladu.
,,Řekla jsem si, že je načase abych si udělala radost. A díky platu, který mi královna dává, jsem si je mohla dovolit."
,,Tak už hlavně běž nebo přijdeš pozdě," popožene mě Amélie s úsměvem.
,,Už jdu. Nebudeš se tu nudit? Slibuji, že přijdu co nejdříve," polekám se.
,,Neměj starosti. S Margot jsme se domluvily, že si chvíli budeme povídat a potom si budu číst v Bibli. Rozhodně kvůli mě nespěchej. Byla bych nerada, kdyby si zanedbála své povinnosti," odpoví mi Amélie.
Přikývnu. Když je vidím, jak se obě uvelebí v křeslech, připravené si povídat  o všem možném, uvědomím si, že jsem šťastná. Nečekala jsem, že by si mohly, tak dobře rozumět. Nicméně, moje pochybnosti byly zbytečné. Už od prvního okamžiku si padly do oka a za ty dva dny se z nich staly přítelkyně.

Potichu zavřu dveře a vydám se do hlavního sálu.
Cestou potkávám skupinky šlechticů, kteří mají namířeno stejným směrem. Dámy jsou zavěšené do svých doprovodů, koketně se k nim tisknou a muži se zase smějí.
Náhle mě přepadne samota.
Také bych se chtěla o někoho opírat a s někým se smát. Když si to uvědomím, rozesmutní mě to ještě víc.
Od manželovi smrti, jsem samotu vítala. Byla mou přítelkyní, útěchou. Lidí jsem se stranila, převážně mužů. Nesla jsem si v sobě strach a bolesti z minulosti. Robert byl monstrum. Neměl kouska slitování a já pro něj znamenala míň než dobytek.
Ale teď už jsem neměla strach. Něco se změnilo. Uvědomila jsem si, že jsem konečně připravená vpustit do svého života někoho nového.
Povzdechnu si.
Náměsíčně dojdu až k hlavnímu sálu. Projdu kolem sluhů. V sálu hraje hudba. Šlechta se baví mezi sebou. Někteří hladově pijí vynikající víno, druzí pomalu usedají ke stolům s kartami. Vidina peněžního zisku je očividně lákala.
Rozhlédnu se, ale královnu nikde nevidím. Ani jeho.
Popojdu k sluhovi a vezmu si od něj pohár vína. Lehce z něj upiji. Pohledem najdu princeznu Henriette. Byla sněhově bílá a tvářila se sklíčeně. Rozhodnu se k ní jít, ale hlas netvora mě zarazí.
,,Madmoiselle, nezatančíte si se mnou?" zeptá se chladným hlasem de Bernier.