Hříšná víra - DOKONČENO

Žádost

K mé nelibosti byl dauphin celý den pryč. Tím se velmi komplikoval můj plán dostat se na zítřejší vyjížďku s princeznou, díky jeho přímluvě.
Zrovna, když jsem od něj skutečně něco potřebovala, si musel odjet neznámo kam.
Můj vztek však neměl dlouhého trvání. Hned na chodbě mě odchytil sluha Jejího Veličenstva se zprávou, že si mě královna Francie žádá.
Schovala jsem proto svůj vztek a vydala se ke královně.
Našla jsem ji v jejích komnatách sedící u okna. Hlavu měla opřenou do dlaně a dívala se ven z okna. Ani si nevšimla skřípání zavírajících se dveří.
Přešlápla jsem z nohy na nohu a odkašlala si. Královna se ke mně otočila. Ihned jsem se uklonila a zvedla k ní nejistě hlavu. Úsměvem mi pokynula, abych vstala.

„Madame," pronesu a sednu si naproti ní do křesla.
„Hledala jsem vás, Colette. Dnes velmi potřebuji slyšet vaši hudbu," povzdychne si a znovu se podívá ven k oknu.
„Zajisté. Ráda Vaší Výsosti zahraji. Máte nějaké přání?" zeptám se zdvořile a pátravě se na královnu podívám. Všimnu si, že je lehce nahrbená. Přijde mi, že v poslední době zhubla. Kolem očí se jí zračilo čím dál více vrásek a až s přehnanou razantností se snažila zamaskovat tmavé kruhy pod očima. Zajímalo by mě, jestli ti toho všiml i dauphin.
„Cokoliv co mi dokáže zvednout náladu," odpoví mi a znovu se na mě podívá. „Vy nemáte sebou noty," zkonstatuje rozmrzele.
Polekám se. „To není problém. Znám mnoho skladeb nazpaměť," vyhrknu.
Královna se na mě pátravě zadívá. Přitom svráští obočí a lehce přivře oči. Nasucho polknu. Její pohled mi není příjemný. Mám pocit jako by mi viděla až do duše a zjistila všechna má tajemství.
Naštěstí po chvíli její výraz se opět uvolní a lehce pokýve hlavou.
„Vy mne nikdy nezklamete, Colette. Vždy si umíte poradit. Toho si na vás vážím."
„Děkuji, madame. Snažím se dělat to nejlepší," hlesnu se skloněnou hlavou.
„Ano, to je mi jasné. Jste taková čistá duše ve světě prohnilých hyen," řekne do prostoru a s povzdechem se opře do křesla. Její výrok mě zarazí.
„Někdy si přeji, abych byla taky taková. Myslím si, že jako mladá dívka jsem i taková byla. Veselá, bezstarostná, plná elánu, připravená všem dělat radost. A teď?"
Nejsem si jistá, co odpovědět. Chvíli mlčky sedíme. Žmoulám si lem sukně. Nabírám odvahu ji říct, co si myslím. Nadechnu se, ale nevyjde ze mě ani hláska. Zakroutím hlavou nad svou neschopností.
Zvednu se a dojdu ke klavíru. Usednu před něj a začnu hrát ledabylé tóniny. Hraji dál a dál a přitom sleduji reakci královny.
Zavře oči a začne pohubovat prsty do rytmu. Usměji se a zrychlím. Nakonec zahraju tři skladby, které si pamatuji zpaměti od malička, než přestanu a složím ruce do klína.
„Nemyslím si, že byste se změnila. Máte teď více zkušeností a zodpovědnosti, ale pro všechny jste stále velmi okouzlující, plná elánu."
Po těch slovech zadržím dech. Snad jsem si nedovolila příliš. Královna má však stále zavřené oči.
„Jste milá. Ale nemáte pravdu. Jsem jiná. Mám starosti. A velké. Vím, že toho musím ještě hodně stihnout, ale pohlcuje mě strach z nemoci a smrti. Bojím se, že nestihnu vše, co jsem si slíbila," řekne zabarveným hlasem plný emocí.
Přeběhne mi mráz po zádech. Cítím v jejích slovech velkou únavu a beznaděj.
„Nemyslete na takové věci. Jistě tu s námi budete ještě řadu let. A mousier Mazarin s Jeho Výsostí, dauphinem, vám rádi pomohou."
Ta věta je plná lží, kterým ani jedna z nás nevěří. Mazarin a dauphin se nenávidí a jestli se naskytne příležitost, jsem si jistá, že by budoucí král starého kancléře nechal sesadit.
„Mh, možná. Doufejme," zamumlá a obrátí se ke mně.
Nevím, co dělat a tak se pousměji. Je to hloupost, ale očividně to na královnu zapůsobí. Úsměv mi totiž oplatí a ve křesle se narovná. Lehce se prsty dotkne svého účesu a do jejího obličeje se navrátí jiskra s jakou jsem jí poznala.
„Řekněte mi, madmoiselle. Našla jste si již na dvoře svého vyvoleného?"
Ta otázka mě tak zaskočí, že ze sebe nevykoktám vůbec nic. Královnu moje zaraženost rozesměje.
„Ale no tak. Nesmíte se pořád tak stydět. Určitě ne na francouzském dvoře. Tak co. Je tu někdo, kdo si získal vaše srdce?" zeptá se mě a lišácky zvedne obočí.
Zardím se a skloním pohled. Ošiji se.
„Ale ne! To mi neříkejte! Opravdu se našel muž, který by si dokázal získat vaše srdce? Tak to mi musíte všechno říci."
„Není co, madame. Žádný takový muž není," snažím se zapírat a přitom si mnu ruce.
„Ale nepovídejte. Vaše zardělé tváře a potutelný výraz vás prozradil. Tak co. Znám ho? Je to někdo bohatý? Ne, řekněte mi. Je mladý? A krásný? Je krásný? To je důležité, protože vy jste velmi krásná."
„Krásný je," připustím a v té chvíli bych si nejraději prokousla jazyk. Podívám se zděšeně na královnu a ta se může přetrhnout smíchy.
„Tak vidíte! Přeci jen existuje. A má vás rád? Myslím opravdu rád?" zvážní a lehce nakloní hlavu na jednu stranu. To gesto mi připomene jejího syna.
„Myslím, že ano," hlesnu a skloním hlavu.
Opravdu mě má dauphin rád? Pomohl mi, když jsem to velmi potřebovala. Tráví se mnou čas. A co víc, svoji náklonost mi pošetile projevil i před lidmi. Ale má mě skutečně rád?
„To jsem ráda. V životě není nic důležitějšího než mít hodného a chápavého muže. Bohužel ne všichni takoví jsou." V jejím hlase ucítím trpkost. Zdalipak pramení z vlastní zkušenosti?
„Nemějte obavy, madame. Nemám v plánu se vdávat," řeknu a vstanu od klavíru. Přistoupím k ní.
„Chválím vám vaši rozvážnost. Ale pokud by se objevil muž, který by si získal vaše srdce, neváhejte. Já tu nebudu navěky a není nic horšího než zůstat osamělá."
„Budu si to pamatovat."
„Teď můžete odejít. Za chvíli mě čeká ministr financí."
Ukloním se ale neodejdu. Z našeho důvěrného rozhovoru vycítím příležitost. Příležitost vyřešit můj problém.
„Máte snad ještě něco na srdci? Něco s tím mužem?"
Zarazí mě její vzrušení v hlase. Proč všichni na dvoře se vyžívají v milostném životě těch druhých?
„Ne, to ne. Kdybyste odpustila moji troufalost. Ráda bych vás o něco požádala," pípnu a snažím se tvářit, co možná nejcudněji.
„Oč jde?"
„Inu, zaslechla jsem, že Její Veličenstvo společně s Její Jasností princeznou, pojedou zítra na vyjížďku. Ráda bych jela s nimi, pokud by to Její Veličenstvo dovolila. Miluji koně a tak dlouho jsem nebyla mimo palác," pronesu s nadějí v hlase.
Královna se skoro neslyšně zasměje.
„Ale ano. Budu velmi ráda za vaši společnost. Zeptejte se madame de' Este. Ona ví veškeré podrobnosti. A rada ode mě, vezměte si dobré boty. Henriette je vášnivá jezdkyně a s mým synem jsou nebezpečná dvojice. Jen málokdo jim stačí."
Překvapí mě informace účasti dauphina. Snad to nenaruší mé plány.
„Děkuji, budu si to pamatovat."
S úklonou mě královna propouští.
Zamířím ke sluhovi a řeknu mu, aby mi našel madame de' Este. Té pošlu později odpoledne vzkaz o své účasti na zítřejší vyjížďce. Služebné mi připraví oblečení a lokaj koně.
Večer ležím v posteli s rukama za hlavou a přemýšlím o zítřku.

Zítra se setkám s vrahem mých rodičů. Bernier. To jméno je poslední na co pomyslím, než usnu a první na co pomyslím, když vstanu. Jeho jméno a jeho smrt jsou teď věci, které mě pohánějí kupředu.