Hříšná víra - DOKONČENO

Návrhy

Večer se podávali křepelky s bažanty, které dauphin se svými společníky, střelili. Ani jeden však neporazil jelena a nestal se tak králem honu.
Nejdříve jejich reakce byla poněkud zakřiknutá, ale Edmund všechny uklidňoval, že zítřejší den přinese nové úspěchy. A to stačilo k uklidnění jejich počechraných eg.
Já zbytek dne strávila ve společnosti princezny a hrála ji různé skladby. Hudba byla můj jediný věrný společník. Nechtěla jsem zbytečně zabředat do tématu svatby, když jsem na ni měla nevítaný názor. Zato Francoise byla ve svém živlu. Princezna s ní nadšeně probírala dál každý detail a radila ji ze svých zkušeností a představ.
Přišlo mi, že si tak nevědomky vynahrazuje svoje vzrušení a obavy, které dříve měla ze své vlastní svatby. Bohužel tehdy to nemohla s nikým probrat. Bylo ji oznámeno, koho si vezme a tím to končilo. O všechno ostatní se staral její bratr, anglický král a naše královna.
Nakonec mě princezna propustila hodinu před slavnostní večeří, abych se mohla připravit.
S klidnou duší jsem zapadla do svého pokoje, praštila sebou na postel a dobrou půl hodinu jsem jen ležela se zavřenýma očima a na nic jsem nemyslela.
Až když zaklepala na dveře služka, jsem vstala a šla se převléci. Zvolila jsem světle modré šaty s bílými krajkami kolem rukávů. Vlasy mi služka vyčesala do velkého drdolu a na krk mi pověsila perleťový náhrdelník, který mi minulý měsíc věnovala, s mým zahanbeným výrazem královna.

Podívala jsem se na svůj odraz do zrcadla. Není to vůbec špatné, pomyslím si.
Otočím se ke služebné, poděkuji ji a odejdu z pokoje. Vydám se směrem k hodovní síni.
Když vejdu dovnitř, zjistím, že síň je plná hostů, které jsem v životě neviděla a kteří se dobře baví.
Vyhledám pohledem Francoise, která sedí jako pravítko u stolu. Po jejím pravém boku se krčí de Bernier a z druhé strany je volné místo. Moje místo.
Obejdu právě poskakujícího muže, který haleká do hudby a v ruce drží pohár něčeho, co úspěšně vylévá na podlahu. Také minu otce Edmunda, s kterým se zdvořile pozdravím.
,,Dámy, pojďte si zatancovat!" vykřikne vzrušeně jeden z mužů a já si právě včas stihnu sednout na své místo.
,,Je to otřesné," uslyším pohrdavě říkat Francoise. ,,Nechápu, proč pozval i nižší šlechtu. Nemají žádné vychování oproti nám."
Její slova byla adresována de Bernierovi ale i já je měla možnost je slyšet. Zamyslela jsem se nad tím, co právě řekla.
Do jisté míry měla pravdu. Lidé byli daleko více hluční, na první pohled bylo patrné, že se dobře baví a budou se bavit celou noc. Šaty měli ušité z méně kvalitní látky a ani si nepotrpěli na přílišnou etiketu, která u dvora byla nutností.
Ne, nejsou nevychovaní, jen nejsou tak upjatí, zhodnotím si pro sebe a upiji z poháru vína.
,,Možná nejsou tak vychovaní, ale Phillipovi se líbí," řekne mrzutě de Bernier a kývne k vévodovi Orleánskému, který spolu s rytířem tancují jako pominutí ještě s dalším mužem.
,,Mh, jsem zvědavá, co tomu řekne dauphin," ušklíbne se Francoise a v té chvíli do síně vstoupí budoucí král. Doprovází ho princezna a Edmund.
Hudba okamžitě přestane krát, každý se uklidní a všichni se ukloní. Dauphin si společnost přeměří přísným pohledem. Zadívám se na něj. Tuším, co přijde, a nemýlím se. Okamžitě se mu uvolní svaly ve tváři, usměje se a poplácá Edmunda po rameni.
,,Hrajte!" přikáže a nakloní se k Edmundovi. Něco mu sdělí a ten potěšeně přikývne. Potom vezme svoji sestřenici za ruku a odvede ji ke stolu. Jdou kolem mě, neboť dnes budu vedle princezny sedět já.
Dauphin si mě změří pohledem a koutek úst se mu zvedne. Nijak mi však nedá najevo jeho přítomnost, nepozdraví mě ani neosloví. A tak mlčím taky. Zabodnu oči do hroznů před sebou. To mě donutí se tlumeně uchechtnout.
Ano, hrozny. Jak příhodné zrovna v takové situaci...
,,Bavíte se dobře, madmoiselle?" zeptá se mě princezna hned, jak se uvelebí na židli.
,,Ani nevím, Vaše Výsosti. Teď jsem přišla," odpovím popravdě.
Princezna chápavě přikývne. Ohlédne se přes rameno na sklánějícího se dauphina. Pohladí ho něžně po paži a periferně vidím, že se na něj usmála.
,,Děkuji, že jste mě doprovodil."
,,Vás vždy, Henriette," řekne dauphin a políbí ji ruku.
Zaskřípu zuby, až to zabolí. Musím se tento zlozvyk odnaučit nebo brzo budu bezzubá!
,,Madmoiselle, vidím, že máte na hrozny opravdové štěstí," pronese poprvé směrem ke mně ale stále hledí na princeznu.
,,Očividně, sire. Hrozny mě provází, co jsem přijela na dvůr," odpovím a konečně se střetneme pohledy. Vidím v jeho pohledu hravé jiskřičky. Našpulím líně rty a pokrčím rameny. ,,nemůžu s tím nic udělat."
,,Pak nezbyde nic jiného než se s tím smířit," řekne věcně.
,,Souhlasím," přitakám a potlačím úsměv. I jemu zacukají koutky a musí se ovládnout.
Princezna na nás zmateně hledí. ,,Co máte s těmi hrozny?" zeptá se.
,,To je jen taková naše slovní hra," odvětí dauphin a narovná se. Je zřejmé, že podrobnosti jí neřekne a já to taky nemám dvakrát v plánu.
,,Doufám, že si dnes pochutnáte na koroptvi. Hrozny jsou sladké ale mohla byste narazit i na trpkou bobuli. To se vám u koroptve stát nemůže," doporučí mi s úsměvem.
,,Ale potom to není žádné dobrodružství," odvětím.
Dauphin uznale pokývá hlavou. Ještě jednou políbí princezně ruku a odejde ke svým společníkům.
,,Trávíte s dauphinem čas?" zeptá se nečekaně útočně princezna.
Polekám se. ,,Nijak zvlášť. Jeho Veličenstvo, je velmi vytíženo. Občas se potkáme v zahradách a na slavnostech a to je vše," odpovím klidně.
Princezna se zamračí. ,,To doufám. To doufám," řekne tlumeně a dá si koroptev na talíř. K tomu si vezme zeleninu.
,,Jak to myslíte, Výsosti? Urazila jsem vás snad nějak?"
,,Ne. Jak byste mě mohla urazit? Jste služebná královny, nic víc," odsekne a třískne talířem se zeleninou na stůl. Pár lidí se po nás ohlédne. Odtáhnu se od ní. Jsem šokovaná její reakcí. Nikdy by mě nenapadlo, slyšet ji mluvit naštvaným hlasem.
Obsah jejich slov mě do určité míry zabolí. I přes všechnu etiketu a racionální rozum, jsem doufala, že budu něco víc než jen služebná. Možná přítelkyně? Aspoň pro královnu...
Odsunu židli a vstanu. Chci odejít, ale vím, že podle etikety bych neměla princezna opouštět. Taky se na mě uraženě podívá. Vidím, jak se nadechuje k nějaké reakci, když vtom za sebou uslyším Edmundův hlas.
,,Madmoiselle, nešla byste se mnou prosím na chvíli na terasu?"
Otočím se na něj, v tuto chvíli velmi vděčná za jeho pohotovou reakci, a čekám na svolení princezny. Ta bezbranně pokrčí rameny a přikývne.
Chytím se nabízené ruky Edmunda a nechám se vyvést ze síně. Na poslední chvíli si všimnu zachmuřelé tváře dauphina...

Na terase, osvětlené loučemi, mě ovane chlad z večerní noci. Okamžitě si obejmu pažemi tělo a dojdu na okraj terasy.
,,Počkejte tady," řekne mi a odejde zpět dovnitř.
Pokrčím rameny a vzhlédnu k obloze. Na nebi je vidět milion hvězd a dorůstající měsíc. Vzduch je svěží a chladný. Pálí mě v plících. Paradoxně si to ale vychutnávám. Tu svobodu dýchat vzduch, jaký já chci. Hudba ze síně sem není skoro slyšet, a tak mám možnost na chvíli přemýšlet nad věcmi, které mě momentálně trápí.
Jako například výraz dauphina, když mě viděl odcházet s Edmundem.
Povzdechnu si. Jak mu mám vysvětlit, že to není tak, jak to vypadá, když zároveň tvrdím, že mu do mých soukromých záležitostí nic není?
Vím, co jsem mu řekla i proč jsem to řekla. A přesto mi záleží na tom, co si myslí. A co dělá.
Frustrovaně zafuním. Je to tak nefér!
,,Myslel jsem si, že tu bude zima a tak jsem vám předem přichystal toto," promluví na mě usmívající se Edmund a podá mi pletený šál.
Překvapeně na něj pohlédnu a vezmu si ho od něj. Obmotám si ho kolem těla.
,,Děkuji. Hned je mi líp," řeknu a otočím se zpět k obloze.
,,V noci tu v toto období bývá chladno. Ale jinak je tu krásně. Ty lesy, louky a rybníky. Nikde není takový vzduch jako tady," pronese zasněně Edmund a stoupne si vedle mě. Ruce si položí na zábradlí terasy.
,,Máte to tu hodně rád, že ano?"
,,Miluji to tady. Narodil jsem se zde a jednou bych tu chtěl i umřít."
,,S tím umíráním nespěchejte," popíchnu ho vesele. Zasměje se.
,,Nemějte strach. Ale jednou bych tu rád přivedl svoji ženu a vychoval zde naše děti. Ke dvoru jsem se dostal díky otci, a i když jsem velmi vděčný za přátelství s dauphinem, není to život pro mě."
,,Mh..."
,,Možná jsem vás teď překvapil ale je to tak. Každý chce být ve středobodu francouzského dvora a být co neblíže dauphinovi a jeho rodině. Já se ale nemůžu dočkat, až zmizím. Dvůr je plný intrik, hlavně teď, jak se pomalu blíží dauphinova korunovace. A přátelství na dvoře nikdy nemají dlouhého trvání. Já bych chtěl prožít život v klidu a pravdě."
Jeho slova mě překvapí. Ne obsahem, ale pravdou, která z nich plyne.
,,Ani přátelství s dauphinem není pravé?" zeptám se opatrně.
Edmund se ke mně natočí a tak mi nezbyde nic jiného než jeho pohyb zopakovat.
,,Dauphina si vážím jako svého budoucího krále. Ale on je budoucí král, a proto naše přátelství nikdy nebude vyrovnané. Žádný jeho vztah," dodá a zahledí se mi do očí.
Mám pocit, jakoby mi viděl do duše a přesně věděl, co se mezi mnou a dauphinem stalo. Ale to je nemožné!
Uhnu rychle pohledem a přitáhnu si šál víc k tělu.
,,To nezní velmi optimisticky," namítnu.
,,Není. Být král je nesmírně těžké břemeno. Jsem rád, že já se s ním nenarodil. A ani vy ne."
Přestává se mi to líbit. Mám pocit, že vím, kam tahle konverzace směřuje a vůbec o to nestojím.
,,Víte, jsem ráda, že jste mě na chvíli vytáhl z toho hluku, ale měli bychom se vrátit."
,,Pojďte se mnou zítra na piknik," řekne zničehonic mimo téma.
,,Prosím?" neubráním se uchechtnutí.
,,Ano, pojďte. Chci vás vzít na speciální místo."
,,Ale já...já..." jsem naprosto šokovaná.
,,S princeznou vše domluvím, jestli máte obavy z její reakce. Viděl jsem, že jste se u stolu zřejmě nepohodly," řekne nejistě.
Přikývnu. ,,Ale co hon? Máte přeci za úkol skolit jelena. Váš otec vás bude potřebovat. A dauphin taky," hledám argumenty, ale jeho výraz mi prozradí, že je to zbytečné.
,,Otci jsem to již oznámil. A dauphin to pochopí. No tak co? Přijmete moje pozvání?" zeptá s nadějí v hlase.
Těkám očima po jeho tváři. Stisknu dlaně v pěst bezmocí.
,,Samozřejmě," hlesnu. Co mi taky jiného zbyde?
Zeširoka se usměje. Chytí mě za ruku a políbí ji. Nestačím ani zareagovat, jak rychle to proběhne.
,,Děkuji, moc to pro mě znamená."
Nabídne mi rámě. Zavěsím se do něj a společně se vrátíme do hodovní síně. Zjistím, že de Bernier zmizel neznámo kam, princezna si přesedla ke svému přiopilému manželovi.

Jdu si sednout na své místo. Když vzhlédnu od stolu, střetnu se s pohledem dauphina. Sedí přímo naproti mně. Zaraženě na něj hledím. V jeho pohledu nyní čtu výčitku. A možná zvědavost?
Sluha mi zaklepe na rameno a skloní se ke mně. Na podnosu je malý lístek. Zmateně si jej vezmu a nesměle si jej přečtu.

Zítra večer, po večeři.
Váš sir.

Vzhlédnu od lístku k němu. Provokativně na mě mrkne a vloží si hrozen do úst. Těžce polknu.
Do čeho jsem se to jen dostala?