Hříšná víra - DOKONČENO

Začátek temného dne

Krásný večer.
Doufám, že se máte všichni dobře a jste zdraví.
Omlouvám se za čekání na další kapitoly. Nicméně mi právě začalo zkouškové období a mám plné ruce práce. Proto teď kapitoly budou vycházet jen v sobotu. Moc mě to mrzí ale momentálně nemám čas na psaní a vydávání dvou částí v týdnu a nechci příběh nijak ošidit.
Doufám, že to chápete a i tak si příběh užijete.
Lucy

Ráno mě z lehkého spánku vytrhla šílená rána vězeňských dveří. Po schodech se rozlinuly těžké kroky. Rychle jsem se posadila a začala se třást zimou smíšenou se strachem.
Je to tu, pomyslím si. Přišli si pro mě.
Stařík sedí opět na své židli a tentokrát si krájel cibuli. Měl na stole položený krajíc chleba a sádlo. Opravdu jsem nechápala jeho stravovací návyky.

V mém zorném poli se objevil Štefan a další dva hromotluci. Potutelně se usmívali a přejížděli po mně pohledem.
,,Tak jsem tady, paninko. Jak jsem slíbil. Dnes spolu strávíme moc pěknej čas," řekne Štefan a společně se svými kumpány se rozchechtá. Chechtají se dobré dvě minuty, které nakonec vyústí v kašel Štefana. Jeden z jeho kumpánů mu dá ránu do zad. Celou tu nechutnou scénu sleduji a srdce mi divoce tluče. Nebojím se mučení. Ale co když mě bude chtít znásilnit?
Polknu knedlík ve vyschlém krku a přitisknu nohy ještě více k tělu.
,,Hej dědku, otevři ty dveře," houkne na staříka jeden z kumpánů.
Stařík se těžkopádně zvedne a vezme svazek klíčů, který má pověšený u pasu. Chvíli mu trvá než najde ten správný. Kéž by jej nikdy nenašel...
Když správný klíč zapadne do zámku a ten cvakne, zavřu oči a zachvěji se. Musím být statečná.
Stařík otevře dveře a do mé cely vejdou dva kumpáni.
,,No tak vstávej!" přikáže mi jeden z nich. Nepohnu se ani o milimetr. Jako by můj mozek nedokázal tento úkol splnit.
,,Neslyšelas?!" zařve na mě druhý a surově mě popadne za paži. Vytáhne mě na rozbolavělé nohy a svůj stisk na mé paži ještě znásobí.
,,Budeš poslouchat. Tady Štefan má veledůležitej úkol. Dostat z tebe informace. A to si piš, že on je z tebe dostane," zaprská na můj obličej. Odvrátím se. Ale to už mě chytí pod druhou paží druhý kumpán. ,,Je ale možný, že nejdřív do tebe něco dostane. Co Štefane?" otočí se na něj a zasměje.
Štefan se poškrábe na bradě a uchechtne se. Kývne na ně. Oba mě popadnou a přitáhnou k němu. Uhnu před jeho nechutným pohledem a skloním hlavu. Surovině mě však chytí za bradu a donutí mě tak se na něj podívat.
,,Je pravda, že šlechtičnu jsem ještě neměl," řekne, jako by nahlas uvažoval nad svými možnostmi. Začnu se celá třást. Je mi hrozná zima a cítím z něj fyzický odpor. Štefan ke mně přiblíží svůj obličej. Ucítím jeho páchnoucí dech, po kořalce, na své tváři. ,,Ale podle mě, nejsi o nic lepší než laciná kurva."
Jeho kumpáni se začnou smát. Zatnu čelist. Nesmím se nechat vyprovokovat.
,,Odveďte ji," přikáže jim a kývne na staříka. Ten se zakousne do svého chleba. Vypadá jako by mu bylo jedno, co se tu právě stalo. A možná, že i je. Konec konců, já pro něho nemám žádnou výhodnou nabídku.

Odvedou mě nahoru po schodech a táhnou dál chodbou směrem nalevo. Cítím, jak se vzduch ochlazuje čím dál víc a víc. Naskočí mi husí kůže a už tak ledové prsty na nohou, přestávám úplně cítit.
Táhnou mě po schodišti dolů, hlouběji a hlouběji. Uvědomím si, že míříme do mučírny. Do opravdové mučírny.
Štefan odemkne masivní kovové dveře a nechá nás vejít. Potom za námi zavře. Okamžitě se začnu třást zimou. Je tu neuvěřitelný chlad. Nejsou tu žádná okna a ani tu nehoří žádný oheň, kromě loučí, které zajišťují světlo. Vidím, jak se můj dech proměňuje v bílou páru.
Kumpáni mě přivlečou ke dřevěnému stolu, na kterém uvidím zaschlou krev. Zatlačí mi na ramena a donutí mě sednout si na židli, stojící vedle stolu. Potom oba ode mě odstoupí o krok dozadu. Nespouští však ze mě ani na chvíli zrak.
Polekaně se rozhlédnu a pohladím si pravou paži.
Určitě tam budu mít modřinu, pomyslím si mrzutě.
Štefan si přisune druhou židli blízko ke mně a pokusí se o přátelský úsměv. To mě ještě víc vyděsí.
,,Budu s vámi mluvit narovinu. Ale to čekám i od vás. Jasný?"
Když neodpovím, praští pěstí do stolu.
,,Jasný?!" zařve.
Rychle přikývnu. Štefan se spokojeně pousměje a nakloní se ke mně. ,,Jste šlechtična. Fajnová paní, takže to s vámi zkusím po dobrým. Ale musíte mi říct pravdu. Jinak budu zlej. A věřte mi, že to nechcete."
Znovu přikývnu. Nevím, co bych jiného měla dělat. Celá se třesu. Zuby mi o sebe cvakají, až mě rozbolí čelist.
,,Pro koho pracujete?" položí první otázku.
,,Pro nikoho," špitnu.
,,Kdo vám to nařídil?" zeptá se dál.
,,Nikdo. Byl to můj nápad. Chtěla jsem ho zabít já sama," řeknu přes jekotání zubů.
,,Měla jste zabít dauphina už tehdy nebo až později? Kdo vám ten jed nachystal?"
Na malou chvíli chci vyhrknout, že Fridrich ani já bychom nikdy dauphinovi neublížili, ale včas se zarazím. Nikdy nesmím jeho jméno vyslovit! Nikdy!
,,Nechtěla jsem dauphinovi ublížit. To bych nikdy nedokázala. Chtěla jsem zabít jenom de Berniera. Protože si to zasloužil!" řeknu pevným hlasem a jsem za to na sebe náramně pyšná.
Zato Štefan ne. Nespokojeně zafuní a odtáhne se ode mě. Vstane a založí si ruce za záda.
,,Proč lžete?" zeptá se mě a mlaskne.
,,Já nelžu," odvětím a zalapám po dechu. Na tváři mi přistane neuvěřitelně silná facka. Ucítím štípání a horkost na líci. Znovu k němu zvednu pohled a zamračím se.
,,Tak znovu. Kdo vás poslal?"
,,Už jsem vám to řekla. Nikdo mě..." další facka přeruší moji větu. Zalapám po dechu. Tentokrát zasáhl oko. Štefan mě chytí hrubě za vlasy a trhne hlavou dozadu. V šíji mi křupne.
,,Neřekl jsem to dost jasně? Mluv pravdu!" zařve a i se židlí mě překlopí dozadu. S tvrdým nárazem dopadnu na podlahu. Při pádu se praštím ošklivě do lokte pravé ruky. Z očí mi vyhrknou první slzy. Chci vstát ale kumpáni mě předběhnou. Popadnou mě znovu za paže a nastaví mě Štefanovi tak, aby mě mohl v klidu bít.
,,Tak co? Řekneš mi, kdo tě poslal?" zeptá se nerudně a chytí mě pevně kolem krku. Díváme se navzájem sobě do očí. V těch jeho vidím vztek s jistou dávkou uspokojení. Jemu se líbí, že mě může bít a nikdo jej nezastaví. Nevím, co vidí v těch mých. Doufám, že ne strach.
,,Nikdo," odseknu při zesílení stisku. Štefan zavrčí a prudce ode mě odstoupí.
,,Dejte ji na skřipec. Když chce po zlém, tak po zlém."
Začnu se vzpírat. Nikdy jsem skřipec na vlastní oči neviděla, ale moc dobře jsem věděla, co dokáže s lidským tělem udělat.
Bojuji s nimi ale je to marné. Jsou daleko silnější.
,,Ne. Já nechci. Nechci! Řekla jsem pravdu," vykřiknu, když mě násilně položí na kovovou konstrukci a upevní mi ruce. Potom přistoupí k nohám. Ruce i nohy mám od sebe a jsou utaženy koženou přezkou. Zoufale sebou cukám.
Štefan přejde ke kolu, kterým začne otáčet. Konstrukce se dá do pohybu až je celá svisle ke zdi. Cítím, jak se mi přezky zařežou poprvé do kůže.
,,Prosím, nedělejte to. Řekla jsem pravdu. Zabila jsem de Berniera sama. Já sama všechno naplánovala. Tohle nemusíte."
Štefan se na mě potutelně uspěje a položí svou ruku na velkou páku. Zakroutím hlavou a oči se mi zalijí slzami.
,,Můžeš klidně křičet," řekne a zatáhne za páku.