Hříšná víra - DOKONČENO

Dostaveníčko

Zdravím všechny :))
Dolehla na mě krize a nuda karantény. Všechno, co jsem chtěla přečíst, jsem přečetla a najednou mám konečně zase chuť psát.
Rozhodla jsem se, že se vrhnu na tento příběh, který si už nutně zaslouží moji pozornost. Ráda bych vydávala kapitolu aspoň jednou do týdne (pravděpodobně v pondělí)
Uvidíme, jak to půjde.
Mějte se krásně  a užijte si tuto kapitolu.

Ležela jsem v posteli a neústále se převalovala.
Nemohla jsem usnout už dobré dvě hodiny.
Pořád jsem se vracela k večeři a ke střetu s dauphinem.
Proč jsem mu dovolila, aby si ze mě utahoval? Co jsem udělala, že měl potřebu si ze mě utahovat?
Marie-Ann ze spánku zamlaskala a začala chrápat. Nevraživě jsem po ní hodila polštář. Nepomohlo to. Chrápala o to víc.
To naopak naše markýza spala v klidu na zádech a lehce oddechovala. I ve spánku působila královsky. Děsně mě s tím štvala.

Ještě chvíli jsem se převalovala v posteli. A potom jsem se rozhodla. Půjdu si vzít něco na zub. Pravda totiž byla, že na večeři jsem nic nejedla a v břiše mi už začalo kručet. Vstala jsem a překročila jsem spící služebnou na zemi před dveřmi. Podívala jsem se na ni. Spala tvrdě a vypadala spokojeně. Nechtěla jsem ji budit. Hlavně potom dramatu, které si musela vytrpět s Francoise, když jí pomáhala s šatami se vysvléknout. Opatrně jsem zavřela dveře a po schodech se vydala do paláce.
Nejsem přeci žádná markýza. Kuchyni nebo alespoň místnost s nějakým jídlem zvládnu najít.
Došla jsem až na křižovatku chodeb. Rozhlédla jsem se. Palác byl opravdu velký. A já si nedokázala zapamatovat, kudy jsme přišli ze sálu.
Povzdychla jsem si a vybrala si chodbu nalevo.
Svíce mi svítily na cestu. V noci bylo v paláci opravdu chladno. Začala jsem litovat, že jsem si nevzala sebou i župan ale jen pletený pléd. Ten jsem si přitáhla blíž k ramenům a kráčela jsem dál.
Když jsem došla na další křižovatku, chtěla jsem to vzdát a vrátit se.
Vtom jsem však uslyšela tlumený výkřik.
Zalapala jsme po dechu. Nastražila jsem uši.
Uslyšela jsme ho znovu.
Po tělě se mi rozlil nepříjemný pocit a naskákala mi husí kůže. Měla jsem pocit, že se v paláci ochladilo o několik desítek stupňů.
Znovu jsem nastražila uši.
A znovu jsem uslyšela výkřik, nyní i s tlumenou ránou. Šlo to z boční chodby napravo.
Rozhlížela jsem se. Váhala jsem. Celé tělo se mi třáslo. Zuby mi drkotaly o sebe. Nemohla jsem to zastavit. Vybavily se mi zlé vzpomínky. Na to prase. Na to jak mě znásilnil. Znovu a znovu mě týral a ponižoval. A potom mě málem zabil.
Potlačila jsem vzlyk. Zaryla jsem nehty do dlaní, abych pocítila bolest, která mě vrátí do reality.
Ne! Pokud je tu žena, která potřebuje pomoc, nebudu se bát. Nechci, aby se tohle zvěrstvo dělo dál.
Potichu jsem po špičkách přešla ke sloupu, který stál uprostřed boční chodby, která měla tvar kopule. Musela být nově přistavěna, protože malba i omítka byly netknuté. Přikrčila jsem se za něj a opatrně vykoukla.
Chodba byla osvětlena jen dvěma loučemi, takže jsem musela přihmouřit oči a dávat velký pozor.
Ze začátku jsem viděla jen dvě postavy. Podle šatů jsem poznala, že jde o ženu a muže. Byli v podivném objetí a potáceli se po celé hodně. Žena opět vyjekla. Už jsem chtěla vystoupit ze svého úkrytu, když v poslední chvíli mě zastavil hlas oné ženy. ,,Louisi, ty si nemožný! Místo, aby si mě vzal do postele, jako každý řádný muž, to chceš dělat tady v chodbě," zasmála se a prohrábla muži vlasy. Vytřeštila jsem oči. Ten hlas patřil Marii, neteři Mazarina. A vtom případě, on musel být...
,,Co by to potom bylo za vzrušení? V posteli to dělá kde kdo. Já si tě chci vzít v každém koutu mého paláce," řekl tlumeně dauphin a přitiskl jí zády ke zdi u okna. Chodba vyplnila Mariin zvonilý smích. ,,Jste moc zlobivý kluk, sire," zapředla a vášnivě ho políbila.
Ze svého úkrytu jsem viděla, jak ji dauphin šahá pod sukni, kterou jí vyhrnoval k pasu. Potom ji nadzvedl v bocích a ona ho nohama objala. ,,A ty budeš jednou zlobivá královna," zasmál se společně s ní.
Odvrátila jsem pohled, když se mu uvolnily kalhoty a naskytl se mi pohled na jeho pozadí. Za chvíli bylo slyšet vzdychání doprovázené mlaskáním z polibků.
Byla jsem z toho celá nesvá.
Očividně si byli velmi blízcí. Cože to říkal o budoucí královně? Marie a královna? Mohlo to být možné? Vždyť nemá královskou krev.
Ale záloželo teď na tom vůbec? Neměla bych tu být. Je to jejich věc. Já tu mám jiné plány než kazit někomu dostaveníčko.
S odhodláním se vytratit stejně tiše jako jsem přišla, začala jsem couvat. Najednou se ozval celou chodbou nechutný zvuk. Škkrrr. Na místě jsem ztuhla. Můj podpatek od střevíčků se zarazil do podlahy, kde byla malá prohlubeň. Rychle jsem se otočila směrem k milencům. Polil mě studený pot. Můj pohled se setkal s tím dauphinovým. Okamžitě jsem se dala na útěk.

Běžěla jsem chodbou, co mi síly stačily. Srdce mi divoce tlouklo. Cítila jsem ho až v krku. V hlavě mi tepalo a v uších jsem slyšela pískot.
Kromě mých kroků se ozývaly i kroky druhé osoby. A to mě donutilo běžet tak, jako nikdy v životě.
V těle se mi rozlil adrenalin a zároveň strach. Ta noc, chlad a strach mi vrátili vzpomínky na moji minulost. Zuby mi o sebe drkotaly. Jen jsem doufala, že si neprokousnu jazyk.
Zamířila jsem na rozcestí chodeb doleva a modlila se, ať se dostanu co nejdříve do své komnaty.
Přede mnou se objevilo točité schodistě. Do očí mi vyhrkly slzy úlevou. Heruéka. Rozběhla jsem se po nich, ale najednou mě někdo chytil za ruku. Vykřikla jsem.
,,Pšt!" ozvalo se u mého ucha. Něčí ruce mě přišpendlily ke zdi u schodiště. Jednou celou rukou se dotyčný opřel o můj hrudník a tlačil mě ke zdi a druhou mi přikryl dlaní ústa. Snažila jsem se vzpouzet a i přesto volat o pomoc. Tělo se mi třáslo a měla jsem pocit nedostatku vzduchu. Plíce mě z toho běhu pálely. Měla jsem pocit, že to je můj konec.
,,Pšt! Nekřičte. Neublížím vám! Chci si jenom promluvit, dobře?"
Po hlase jsem poznala, že jsem se stala zajatkyní dauphina. Ani nevím proč, ale v té chvíli mě napadla jediná myšlenka. Snad má kalhoty.
,,Pustím vás, když mi slíbíte, že nebudete křičet ani utíkat," řekl tluměně. I přesto v jeho hlasu byl slyšet příkaz. Lehce jsem přikývla. Pomalu mě pustil a já se zhluboka nadechla.
,,Vidíte. Nemusíte se mě bát." Pochybovačně jsem po něm střelila pohledem. Každý muž byl pro mě potencionální nepřítel. A budoucí král, nebyl vyjímkou.
,,Co jste vlastně dělala v té chodbě?" zeptá se mě pobaveně, když si mě změří pohledem.
Zastydím se. Přece jen jsem v noční košili a plédu.
,,Hledala jsem nějaké jídlo," přiznám po pravdě.
,,Ale. Takže vám hrozny nestačily?" Založí si ruce na hrudi a zase se mu po tváři rozleje ten samolibý úsměv, na který začínám být alergická.
,,Jistěže stačily. Ale dostala jsem hlad znovu," vystrčím bojovně bradu. ,,Jenže palác je moc velký. Nevyznám se v něm a zabloudila jsem."
,,Proč jste neřekla služebné?"
,,Nechtěla jsem ji budit," řeknu prostě.
Zakroutí hlavou. ,,Jste opravdová rarita. Přes den cudná slečinka, která se nezmohne na to se pořádně najíst, večer hodná paní a v noci slídilka intimního dostaveníčka."
Probudí se ve mně vztek.
,,Nikoho jsem neslídila! Už jsem vám to přeci řekla, jak to bylo! Navíc jste tam sám neměl co dělat!" Uvědomím si, že jsem až moc zvýšila hlas, a tak zvýšila šanci, že někoho probudím.
,,Ale, ale, madmoiselle. Chcete snad budoucímu králi poroučet, kam smí a nesmí ve svém paláci chodit?" Přiblíží se ke mně a vidím v jeho očích výhružku.
Co mě to jenom napadlo?
Vždyť je to přeci jenom dauphin. A já na něj skoro křičím!
,,To bych si nedovolila," hlesnu a skloním hlavu. Polknu a odvážím se vyslovit, co mě v tu chvíli napadne. ,,Ale jsem si jistá, že by se Jejímu Veličenstvu a mousier Mazarinovi nelíbilo, kdyby se dozvěděli o vašem setkání s Marií. Tedy, jak jste sám řekl: ,,Budoucí královnou." Zamrkám. Vím, že se pouštím do velmi hazardní hry. Samotnou mě překvapuje, kde se ve mně bere ta drzost.
A dauphina to rozzuří. Zatne čelist a v momentě je u mě. Je tak blízko, že by mezi námi mohl projít jen list papíru. Opře se oběma rukama o zeď, a tak mě obklíčí. ,,Chcete mě snad vydírat? Mě?" Přikrčím se pod jeho vrčením. Jeho blízkost mi není příjemná. Tohle celé je šílené. Ale musím to vyřešit, co nejlépe pro mě. ,,To jistě ne, sire," dodám, co možná nejkajícněji. ,,Nechci vám dělat problémy. Jen myslím na dobro a čest té mladé dámy. A pak je tu samozřejmě vaše pověst..."
,,Na své pověsti si zakládám. Jistě jste o ní slyšela."
,,Zajisté. Kdo by neslyšel? Ale myslete na ni. Co by jí čekal za osud, kdyby na to přišel její strýc? Nebo dvůr? To by byla katastrofa."
Dauphin si mě měřil pohledem. V jeho tváři jsem mohla vidět, jak zvažuje své možnosti.
,,Co tedy chcete za své mlčení?" zeptá se na konec.
Vydechnu úlevou. Konečně položil, tak očekávanou otázku.
,,Zhola nic, sire. Snad jen malou drobnost..."
,,Ano? Já čekám, madmoiselle."
Seberu veškerou odvahu a jedním dechem odpovím. ,,Zítra, až dohrajeme každá svoji skladbu, chci, abyste se za mě přimluvil u královny."
Budoucí král se pousměje.
,,Takže takhle to je. A já si myslel, že vy budete ta slušná a ctnostná." V jeho očích vidím plamínky hravosti. Zamračím se.
,,Na životě žádného smrtelníka není nic ctnostného. Mám podstatné důvody u dvora zůstat. Chci, abyste se přimluvil u Jejího Veličenstva. To je vše. Za mé mlčení je to malá částka."
Poprvé si ho pořádně prohlédnu. Takhle, když na něj dopadá stín z louče, je jeho tvář ještě více řezaná a pronikající. Vidím, že mu po tvářích již začaly roust vousy, které s očividně holí. Díval se na mě s přihmouřenýma očima a s povytaženým koutkem. Začínala jsem chápat, proč ho tak ženy milují. Nebyl to jeńom budoucí král. Ale také velmi krásný muž. Ještě před pár lety bych jeho kouzlu možná propadla já sama. Dnes však ne. Ne potom, co vše se mi stalo.
,,Takže? Jak jste se rozhodl?" přeruším ticho.
Dauphin přikývne. ,,No dobrá. Udělám, co chcete. Mám však podmínku."
Zarazím se. Cítím, jak se mi nervozitou opěz začínají potit ruce.
,,Jakou?"
Budoucí král mě chytí jemně za ramena a přejede mi po pažích. Pod tím dotekem ucuknu. Nejsem zvyklá, aby se mě kdokoliv dotýkal. Dauphin nechá své ruce na mých pažích a nakloní hlavu k mému uchu. Zalapám po dechu.
,,Chci vědět, jestli se vám líbilo to, co jste viděla," zašeptá mi do ucha. Cítím jeho dech na své šíji. Chvíli tak zůstane, dokud se neodtáhne a zvědavě se na mě podívá. Ta otázka mě popudí. ,,Nedívala jsem se jak..." ,,Ale něco jste přeci jen viděla. Nebo přinejmenším slyšela."
Nakloní se ke mně až se naše nosy dotknou. ,,Takže?" Ucuknu. ,,Neslyšela jsem nic extra. Přijde mi to nemorální a krajně nedůstojné," odseknu, co možná nejvíc chladně. Dauphin se zachmuří. ,,A z jakého důvodu? Že není má žena nebo že jsme to dělali v chodbě?"
,,Obojí!"
Ten samolibý nestyda se zasměje a naposledy se ke mně přihlíží. ,,Líbíte se mi. Říkáte, co si myslíte. Jste upřímná. Ale cudná rozhodně nejste, to můžu říct už teď. Těším se, až vás budu v paláci potkávat častěji. A nejen v době, kdy budete hrát mé matce."
,,C..co tím chcete říct?" zděšeně se na něj podívám.
,,Doufám, že jednou to budete vy, kdo mě bude prosit abych si vás vzal. A nejen v chodbě."
,,Toho se nedočkáte, pane!"
Vytrhnu se z jeho sevření a vyběhnu zbytek schodů až ke dveřím naší komnaty. Otočím se a podívám se na smějící se ho muže.
,,Nikdy!"
,,Uvidíme. Dobrou noc, madmoiselle."
Rychle za sebou zavřu a vydechnu vzduch do plic.
Co jsem to právě udělala?