Hříšná víra - DOKONČENO

Fridrich

Zdravím všechny :))
Doufám, že se máte dobře a jste všichni zdraví.
Chtěla bych vám jen říci, že se můžete těšit na novou kapitolu již ve čtvrtek, na Štědrý večer. Jako takový dárek ode mě.
Doufám, že si ho užijete.
Lucy

,,Opravdu si to nechceš rozmyslet?" ptal se mě stále znovu a znovu dokola můj tajný přítel.
Frustrovaně jsem si protřela tvář.
,,Ne. Už jsme o tom mluvili snad tisíckrát. Udělám to na jeho svatbě. Pomstím se a navíc ušetřím Francoise svatební noci. Možná by se to dalo považovat za dobrý skutek?" nadnesu lehkomyslně. Káravý pohled Fridricha mě donutí zmlknout.
,,Stále nechápu, proč o tom neřekneš dauphinovi. Má tě rád a už teď si se přesvědčila, že tě chce ochránit za každou cenu. Svěř se mu a bude vše v pořádku."
,,Ne!" odseknu a vstanu. Otočím se k němu zády a začnu netrpělivě přecházet po místnosti. ,,Nechci ho do toho zatahovat. Svoji minulost si musím vyřešit sama. Sám toho má nad hlavu s vládou, Mazarinem...nechci mu přidělávat starosti."
,,Ale on ti je přidělávat může?" rýpne si a naleje si šálek horkého čaje.
,,To je něco jiného. On chce ode mě radu. Je to čest. Zatímco moje problémy jsou důsledky neuvážených rozhodnutí z minulosti. A ty si musím vyřešit sama."
,,S mou pomocí, na to nezapomeň," dodá pichlavě a upije ze šálku.
,,Nemusíš mi pomáhat, pokud nechceš. Dokonce to můžeš říct svému strýci, kardinálovi. Nikdo by tě nezastavil. Nejsi můj zpovědník."
Fridrich si povzdechne a odevzdaně se na mě podívá. ,,To nejsem. Ale pořád jsem tvůj přítel. A rád bych jím i zůstal."

Princezna se rozhodla jít na procházku, než se opravdu ochladí a přijde ten pravý podzim. Zavěšená do Marie-Ann, která pro jednou nemluvila o nejnovějších klepech, ale byla pozoruhodně milá, jsem se držela v dostatečné vzdálenosti. Kráčely jsme pomalu a vychutnávaly si poslední hřejivé paprsky slunce.
,,Jaké to je, sloužit pro Marii?" zeptám se.
,,Zábavné. Občas náročné. Umí být dost náladová, a když není vše podle jejich představ, dokáže být vážně zlá. Mazarin to s ní nemá lehké. Na mě je ale milá," odpoví mi a zkoumavě se na mě podívá.
,,A co vy? Jste spokojená ve službách královny?"
,,Nemůžu si stěžovat. Královna je opravdu velkorysá. Pokud zrovna nehraji na plesech nebo v jejích soukromých komnatách, mám spoustu volného času."
,,Nyní vás však zaměstnává princezna. Všimla jsem si, že jste v posledních dnech často v její přítomnosti."
,,To je pravda. Královna mě požádala, abych jí dělala společnost, pokud mě o to požádá. O nic víc nejde," řeknu a ošiji se.
Mám pocit, jakoby mě celou dobu někdo propaloval pohledem. Rozhlédnu se. Zpoza rohu uvidím vykukující postavu. Cuknu sebou.
,,Co je vám?" podiví se Marie-Ann.
,,Támhle. Někdo nás sleduje," hlesnu a ukážu směrem k muži. Marie-Ann se ohlédne ukazujícím směrem, muž se však rychle schová.
,,Kdo to může být?" přemítám nahlas. Mám z něj zvláštní pocit.
,,To je určitě zrůdička," odpoví mi zvesela a chce pokračovat dál. Chytím ji za paži a přitáhnu zpět.
,,Jaká zrůdička? Co to je za urážlivé pojmenování?" obořím se na ni.
Marie-Ann převrátí oči. ,,Neříkejte mi, že jste o něm neslyšela. Je to mnich, synovec kardinála. Žije tu v malém pokoji a navštěvuje chudáky. Modlí se za jejich duši."
,,Proč ale to pojmenování?" nechápu.
,,To byste musela vidět jeho tvář. Má ji popálenou a zjizvenou. Celou levou stranu. Proto se také nestal biskupem. Raději vstoupil do mnišského řádu a žije v ústraní. Královna ho toleruje, protože nechce mít s kardinálem špatné vztahy. Navíc, on nikam nechodí."
,,Ale teď je tady," zkonstatuji a podívám se opět směrem, kde předtím stál. I nyní vidím jeho čouhající kabát.
,,Možná se mu líbíte," uchechtne se a vytrhne se mi.
Dál už jdeme každá sama. Nedokážu myslet na nic jiného než na toho muže. Neustále se ohlížím přes rameno. Nikde ho už nevidím, ale stejně nedokážu potlačit pocit, že mě sleduje. Odněkud, kde na něj nikdo nevidí a kde je v bezpečí.
Když se vrátíme do paláce, rychle se zavřu do pokoje, kde na mě čeká Amélie. O všem jí řeknu. Navrhne mi, abych toho muže vyhledala a promluvila si s ním. Přijde mi to jako naprosto šílený nápad.
Nicméně v pozdních večerních hodinách, když Amélie už tvrdě spí, nad tím uvažuji. Otočím se na levý bok a zavřu oči. Možná má Amélie pravdu. Pokud je ten muž nebezpečný, bude lepší to vědět dopředu. A pokud není, tak mě zajímá, proč mě dnes sledoval.

Za pomoci Margot jsem zjistila, kde má ten muž pokoj.
Po snídani jsem se za doprovodu Margot vydala směrem ke kuchyni a stájím. Margot zastavila uprostřed chodby. Bylo to přesně uprostřed křižovatky chodeb, které vedly k pokojům sluhů, a nebo do kuchyně.
,,Proč stojíme? Vždyť tu nic není. Zaveď mě k jeho pokoji."
,,Ale je. Jen se musíte lépe dívat," odpoví mi vědoucně a šťouchne do části zdi, pokryté tapisérií. K mému překvapení se zpod tapisérie objeví dveře, které se otevřou.
,,Řekni mi, jak si vlastně zjistila, že má pokoj přímo tady?" zeptám se a s nedůvěrou si prohlížím dveře.
,,To je tajemství mého kouzla. To vám říct nesmím," odpoví mi a zrůžoví.
,,Aha. Myslím si, že si dokážu domyslet, jaké kouzlo si použila," odvětím věcně a vstoupím dovnitř.
Jsou tu schody vedoucí dolů. Sestoupím po prvních z nich, než se znovu otočím k Margot.
,,Zavři a počkej. Kdybych se dlouho nevracela, přivolej pomoc," řeknu jí, ještě než sestoupím dolů.
Ocitnu se v malém pokoji. Všude kolem stěn jsou police plné knih. Uvidím tu malou postel, na které je složená jen jedna bílá přikrývka. Vedle ní stojí malá kamínka. Uprostřed místnosti pak vládne masivní, dřevěný stůl nad kterých se sklání malý, zavalitý muž, oděný celý v černém.
,,Ehm," odkašlu si. Muž sebou cukne a nadskočí. Rychle se ohlédne za sebe a obejde stůl. Zalapám po dechu. Jeho tvář je skutečně znetvořena. Je celá napjatá a leskle zrůžovělá od jizev, táhnoucí se od krku, přes celou levou stranu tváře až k uchu. Jeho oči těkají ze strany na stranu a neví, kam zaměřit svůj pohled.
,,Omlouvám se. Nechtěla jsem vás polekat," promluvím a zastydím se za své chování. Neměla jsem sem chodit bez předešlé domluvy. Tento muž mi očividně ublížit nechce. Byla jsem hloupá a paranoidní.
,,To je v pořádku. Jen jsem překvapený. Nemívám tu normálně návštěvy."
Pousměji se a udělám pár kroků dopředu. Jeho tvář se uvolní a také udělá pár kroků dopředu.
,,Přišla jsem se vás zeptat, zda něco nepotřebujete," odvážím se k začátku konverzace. To ticho už začínalo být trapné.
,,Jak vás něco takového napadlo?"
,,Včera jsem si všimla, že mě sledujete. Předpokládám, že jste k tomu měl důvod. A já doufám, že důvod není mě zabít."
Pokusím se o zasmání, ale vyjde ze mě jenom divný skřek. Muž vyvalí oči a zamává splašeně rukama. Je to komické. Potom ke mně rychle přejde a chytí mě nečekaně za ruku. Málem vyjeknu.
,,Nesmíte si myslet, že vám chci ublížit. To nechci! Já bych vám nikdy neublížil. Nedokázal bych vám ublížit potom, co jsem vás zachránil..." zmlkne a odtáhne se.
Nevěřícně na něj hledím. ,,Co jste to řekl?" zeptám se a snažím se mu pohlédnout do očí. On však skloní hlavu a snaží se mému pohledu vyhnout.
,,Ale nic. To byl omyl. Zapomeňte na to. Dáte si čaj?" snaží se o změnu tématu a přejde zpět ke stolu.
Obejdu stůl a postavím se před něj. ,,Nebyl to omyl. Mluvil jste zcela vážně. Jak jste mě zachránil?"
Muž mlčí a lije z konvice položené na stole, čaj do šálku.
,,Mluvte!" zakřičím a bouchnu rukama o stůl. Šálek nadskočí a zacinká. Muž se lehce pod ránou přikrčí.
Zafuním a odtáhnu se. Měla bych se uklidnit. Takhle se nikam nedostaneme. Jenže v hlavě mi šumí a srdce mi divoce tluče.
,,Prosím, řekněte mi pravdu," hlesnu zoufale.
Muž se opře do opěradla židle a založí si ruce na prsou. A skutečně mi řekne pravdu.
Fridrich byl synovec nynějšího kardinála. Měl se stát biskupem v provincii, ve které jsem tehdy žila s Robertem. Seznámil se s mou kuchařkou a jejím synem při kázání v kostele. Její syn projevil zájem vstoupit do řádu a sloužit Bohu. Všichni tři se sblížili. V onen večer, kdy mě chtěl Robert zabít, zrovna odjížděl zpět do Louvru pro požehnání svého strýce. Chtěl akorát vyrazit na cestu, když syn mé kuchařky zoufale přiběhl na farnost a řekl mu o všem, co se stalo. Fridrich sedl bez rozmyslu na koně. Chtěl mě zachránit a Robertovi promluvit do duše. Jenže když přijel, bylo panství v plamenech. Vběhl dovnitř, bez zaváhání vyběhl schody skrz plameny. Našel mě po pár minutách. Během toho mu začal hořet kabát. Zvedl mě do náruče a vynesl ven. V té době mu však začala hořet i košile. Plameny mu spálily kůži na levé paži, krku i obličeji. Uhasili ho sloužící, kteří se vrátili. Syn kuchařky ho odvezl zpět na farnost, kde mu přivolali doktora. Co se stalo se mnou a kdo mě odvezl do kláštera nevěděl.

Oči se mi zalijí slzami. Fridrich si utře oči a vstane. Přejde ke mně. Podívám se mu do očí a potom ho obejmu. Silně, s veškerou vděčností a láskou, kterou v tuto chvíli cítím.
,,Děkuji," zašeptám. ,,Moc děkuji. Nikdy vám to nezapomenu."
,,To je v pořádku. Jsem rád, že jsme se znovu shledali. A prosím, tykejte mi. Jsem Fridrich."
,,Já Colette."
Usmějeme se na sebe a potom se znovu obejmeme.

,,Musím už jít. Slíbila jsem dauphinovi, že neodejdu z jeho komnaty, dokud nechytí vraha."
,,Další slib, který nemůžeš splnit," ušklíbne se Fridrich a otevře mi dveře. Káravě se na něj podívám.
,,Můžu se spolehnout na to, že to obstaráš?"
,,Ale ano. Nebude to tak těžké. S madame Denise máme přátelský vztah plný porozumění. Nebude se na nic ptát," přitaká Fridrich.
,,Dám mu to do vína. Nikdo nic nepozná," ujistím ho.
,,Mh. Hlavně si buď jistá, že se neotráví někdo jiný. Uznávám, že ten parchant si to zaslouží, ale nechci mít na svědomí nevinný život."
,,Spolehni se," usměju se ,,a neklej. Jsi přeci mnich."
Vyjdu po schodech nahoru a zavřu za sebou dveře. Vrátím se nepozorovaně do dauphinových komnat.
Praštím sebou do peřin a zavřu oči. Unaveně vydechnu. Už jenom čtyři dny. Čtyři dny a bude po všem.