Hříšná víra - DOKONČENO

Zpátky domů

Edmund mě, se svým otcem, dopravil do sídla. Jela jsem na koni s Edmundem. Trval na tom. Zřejmě si myslel, že bych to nezvládla sama a měla z koně strach.
Ale já na to nemyslela. Tehdy ještě ne.
Jediná věc, na kterou jsem totiž dokázala myslet, byl pohled de Berniera.
Věděl, kdo jsem.
Došlo mu to.
Než jsme odjeli a on se připojil k dauphinovi, naposledy se na mě ohlédl a lehce na mě kývl. Byl to příslib. Příslib toho, že mou výzvu vzal na vědomí a bude na ni reagovat.
V sídle se o mně začalo starat hned několik doktorů. Vůbec jsem netušila, kde se najednou vzali. Nicméně všichni se shodli na tom, že bych měla po tak hrozném zážitku odpočívat.
Edmund mě celou dobu držel za ruku a při sdělení lékařů, že kromě pár odřenin mi opravdu nic není, úlevou stiskl mou dlaň pravé ruky.
Znovu jsem pocítila vinnu. Odmítla jsem ho a on stejně přišel. Dal stranou svoje pošramocené ego a pomohl, když jsem to potřebovala.
Byla jsem opravdu tak dobrá jak si o mně myslel?
Snažím se pomstít za smrt mých rodičů. Plánuji zabít člověka. A on se o mě staral s takovou něhou. Dokonce mi osobně donesl oběd.
Slzy jsem musela zahnat rychlým mrkáním. Edmund se ke mně starostlivě naklonil a chtěl mě obejmout.. Uhnula jsem. Nechtěla jsem, aby viděl moji slabost. Jenže on si to vyložil jinak. Zaznamenala jsem bolest na jeho tváři než se odtáhl. Znovu se mě už nepokoušel utěšit.
Potom, co jsem snědla polévku, jsem mu za vše poděkovala a požádala ho, aby odešel. Chtělo se mi hrozně spát.
Vyhověl mi. Když za sebou zavřel dveře, rychle jsem vyskočila a šla je zamknout. Pro jistotu. Věděla jsem, že de Bernier je pravděpodobně teď někde v lesích, ale nechtěla jsem nic podcenit.
Začínala jsem být paranoidní?
Lehla jsem si do postele, stočila se do klubíčka a usnula.
Vzbudil mě až, už tak známý, hlas Emílie, která mi přinesla večeři s informací o skolení jelena.
V sále se konala velká hostina. Jen jsem přikývla. Neměla jsem nejmenší chuť někoho vidět.
Zůstala jsem proto raději v tichu a bezpečí komnaty. A vyšla jsem z ní až druhý den ráno, v den odjezdu.

Nasadila jsem si na hlavu klobouk a oblékla si teplý kabát. Přes noc se velmi ochladilo. Emílie mi podala rukavice a smutně se usmála.
Chvíli jsem uvažovala, co povzbudivého bych jí měla říct. Nakonec jsem k ní přistoupila a objala ji. Cítila jsem, že její tělo ztuhlo v šoku. Nakonec mě však také objala. Ostýchavě ale přeji jen. Darovala jsem jí jeden ze svých prstenů.
,,Na svatbu," řekla jsem s úsměvem.
Překvapeně zamrkala a slzy jí stekly po tváři.
,,Jak to víte?" zeptala se mě přes vzlyky.
,,Když je někdo ode dvora, tak si dokáže zjistit všechno," odpověděla jsem a mrkla na ni.
Podala jsem jí kapesník ze své kapsy u kabátu. Osušila si tváře a vysmrkala se.
Potom se na mě usmála.
Měla jsem skvělý pocit. Aspoň jednomu člověku jsem dokázala udělat během našeho pobytu radost.

Cesta kočárem byla peklo. Museli jsme každé tři hodiny stavět kvůli problémům s koly na kočárech.
Dokázala jsem jen vyjít z kočáru a chodit kolem lokajů, kteří se snažili pod neustálým křikem kočích, problém opravit. Pořád jsem byla ze včerejšího incidentu velmi otřesená.
Princezna s Francoise byly při každém zastavení čím dál víc a víc nervózní. Během cesty jsme jely mlčky, ale v momentu, kdy kočár zastavil, těkaly očima a nervózně podupávaly nohou.
,,Zpropadená cesta! Celý tento výlet byl holý nesmysl!" řekne naštvaně princezna a založí si ruce na prsou.
,,Máte naprostou pravdu, Jasnosti," přitaká jí Francoise.
Musím potlačit nutkání protočit oči. Ta, aby s něčím nesouhlasila.
,,Byla mi zima na tom starém hradě, je mi zima i teď. Za celou dobu pobytu, byl slušný úlovek jen včera. A aby toho nebylo málo, tak se Colette málem zabila," vyštěkne a oboří se na mě.
Údivem zvednu obočí. O co jí jde?
,,Odpusťte, Vaše Jasnosti. Neplánovala jsem se málem zabít," neodpustím si břitkou odpověď.
A to jsem možná neměla dělat. Princezna totiž nakrčí obočí a začne ji brunátnět obličej.
,,Kdybyste neustále neměla potřebu být v centru dění a poslechla mě, když jsem vám říkala, ať zpomalíte, nic by se nestalo. Ale vy jste to nemohla udělat, že ne? Protože pak by si vás dauphin nevšiml." Poslední větu přímo vyplivne jako by to byl jed.
Francoise se lehce ušklíbne a s neskrývaným zájmem sleduje mou reakci. Musím se hodně držet, abych neřekla, to, co se mi honí hlavou.
,,Je mi líto jestli jsem Vaší Jasnosti zkazila plány. Nebyl to můj záměr. Nicméně netuším, proč bych měla chtít kohokoliv zaujmout, natož Jeho Výsost."
Princezna je už brunátná vzteky. Za celou dobu, co ji znám, jsem v jejím obličeji neviděla tolik barvy.
,,Nehrajte si tu na neviňátko! Já moc dobře vím, o co vám jde. Jsem zvědavá, co na to řekne Její Veličenstvo, královna." Potutelně se usměje a opře se o polštáře, které má za zády.
Zalapám po dechu. To ne! Nesmí tyhle nesmysly královně říci. To by byl konec všech mých plánů...
Zřejmě se musím tvářit ztrápeně, protože na mě jedna ze společnic vyplázne jazyk. To už je na mě moc.
Sama si otevřu dveře od kočáru a vystoupím.
,,Kam si myslíte, že jdete?" zaječí na mě princezna.
Zabouchnu dveře a přitáhnu si kabát víc k tělu. Do tváře mě šlehne ledový vítr.
Jdu dopředu, kde stojí i ostatní kočáry. Hledám ten jeden specifický. Najdu ho za chvíli. Otevřu dveře a nakouknu dovnitř.
,,Máte tu volno?" zeptám se.
Rytíř se na mě zaraženě podívá, ale hned se vzpamatuje. Líně jako kočka se protáhne a potom přikývne. Nastoupím a zavřu za sebou. Posadím se naproti němu. Najednou je mi hrozné teplo.
,,Jak to, že nemrznete?" zeptám se s upřímným zájmem a sundám si kabát.
,,Mám tu rozehřáté uhlí. Taková malá, soukromá kamna. Přece si nemyslíte, že bych takovou štreku mrznul? Nene. Tenhle krasavec si sebe váží," řekne s uculením.
Neubráním se úsměvu.
,,A copak, že jste přišla za mnou? U princezny už není místo?"
,,Spíš tam už není pro nás dvě dostatečné množství vzduchu na dýchání," odvětím a sundám si i rukavice. Cítím, jak mi prsty na nohou roztávají.
,,Áha. Tomu rozumím. Sám moc dobře vím, že by mě nejraději viděla utopeného v pytli někde v řece," utrousí a vytáhne z truhly ležící vedle něj láhev vína.
,,Dáte si?" zeptá se a odstraní špunt. ,,nemám ale skleničky.
,,To je jedno," mávnu nad tím rukou a vezmu mu láhev. Okamžitě se napiju. Jeden lok, dva, tři...
,,Nechte mi taky!" přikáže dotčeně a vytrhne mi láhev z ruky. Div, že mi nepoleje šaty.
,,To vám musela říct něco hrozného, když jste na tom takhle," zkonstatuje.
Pokrčím rameny a skloním oči. ,,Vyhrožovala mi. Chce říci královně věci, které nejsou pravda. Může to zničit moji budoucnost."
Povzdechnu si. Rytíř do mě šťouchne botou. Zamračeně k němu vzhlédnu.
,,Nesmíte si to tak brát. Víte, kolikrát mě někdo vyhrožoval? A mám snad z toho vrásky? Ne! Protože lidi, kteří vám vyhrožují u toho často taky zůstanou. Být vámi, tak na to zapomenu."
,,Vám se to mluví! Vy máte vévodu. Vy mátě někoho, kdo vás ochrání."
,,Pokud já vím, tak vy taky," odvětí mi a mlaskne.
Přihmouřím oči. ,,A tím je?"
Rytíř se rozesměje. Víno mu přitom zaskočí, takže ho musím nakonec praštit do zad.
,,To je jasné. Dauphina. A to už je nějaká ochrana."
,,Proč si tohle všichni myslí?" pofňuknu.
,,Tak o tohle tu jde. Henriette vadí, že se k jejímu oblíbenci tolik máte," uchechtne se.
,,Jak to myslíte?"
,,To je stará historie."
Když vidí, jak upřeně se na něj dívám, převrátí oči ale vše mi řekne. ,,Henriette byla do Louise jako malá zamilovaná. Dokonce to chvíli vypadalo, že se vezmou. Ale nakonec to dopadlo jinak. Teď je vdaná za muže, který jí nesnáší a její oblíbenec spí s každou, jen ne s ní."
,,Já s dauphinem ale nespala," ohradím se dotčeně.
,,Ne? A na co drahoušku čekáte?" zeptá se mě s úsměvem.
,,To je dobrá otázka," řeknu po chvíli.
,,Každopádně bych její hrozbu nebral vážně. I kdyby královně něco řekla, nic se vám nemůže stát. Dokud je dauphin naživu, tak jste v naprostém bezpečí."

Zbytek cesty je už bez problémů. Rytíř mi stačí říct drby o různých lidech. Některé jsou tak absurdní, až se musím smát.
Při návratu do Louvru se s ním rozloučím objetím. Je vidět, že na to není zvyklý, ale nereptá a to je u něj dobré znamení. Uvědomím si, že to nakonec nebyla vůbec špatná cesta.
Zamířím do své komnaty. Otevřu dveře a rozběhnu se k Amélii, která na mě už čeká. Pevně se obejmeme.
,,Vítej zpátky doma."