Hříšná víra - DOKONČENO

Louvre

Během cesty jsem usnula.
Vím jistě, že jsem měla klidné sny, ze snění mě vytrhlo až cuknutí kočáru, který vjel do prohlubně na cestě.
Protřela jsem si ospalé oči a podívala se z okna.  Blížili jsme se k paláci.
Louvre.
Paříž.
Vím, že matka o nich často tajně snila. Snila být jednou z těch bohatých a privilegovaných dam, které se nosí po paláci a dělají společnost královně. Věděla jsem, stejně jako ona, že to ale nikdy nebude možné. Její místo bylo po boku otce na našem sídle. A to mělo do paláce hodně daleko.
Přitáhnu si plášt' ke krku. Když projedeme branou a kočí seskočí a otevře mi dveře, otřesu se.
Ted' nebo nikdy, zašeptám. Elegantně vystoupím. Kočí se na mě pousměje. Je to starší pán s vráskami kolem očí a prošedivělými vlasy. Zajímalo by mě, kde ho Amélie sehnala. ,,Projděte další branou a potom pořád rovně. Měl by vás tam čekat sluha, který bude vědět co dál," promluví ke mně tlumeným hlasem. Lehce přikývnu a vykročím.
Jdu pomalu. Dívám se kolem sebe. Na paláci se podepsala dlouholetá historie a hrůzy, které se tu staly. Nebyl nijak zničený. Ale rozhodně jsem si takto nepředstavovala sídlo našeho krále.
Zahlédla jsem běžící sloužící. Všichni měli skloněné oči a měli plnou náruč věcí. Automaticky jsem chtěla jít k nim a zeptat se, zda nepotřebují pomoc. V poslední chvíli jsem se zarazila a stiskla dlaně v pěst. ,,Colette! To nesmíš. Nezapomínej na své vychování," uslyšela jsem ve své hlavě hlas mé matky. Dlaně jsem zase rozevřela a vešla do paláce.
Ocitla jsem se ve velké místnosti, kde stálo několik květináčů, zrcadel a stolíků. Nakrabatila jsem čelo.
Opravdu jsem tu správně?
,,Tady," zavolal na mě ženský písklavý hlas. Otočila jsem se za ním. Uviděla jsem mávající mladou ženu s přílišným množstvím líčidel. To jsem poznala už z dálky. Měla zrzavé vlasy a i přestože seděla, byla vidět její podsaditá postava. Zamračila jsem se ještě více. ,,To bude omyl," snažila jsem se zakřičet, ale můj hlas mi selhal. Zapomínala jsem, že ho musím šetřit. Proto mi nezbývalo nic jiného než k ní jít.
V okamžiku, kdy jsem přišla až těsně k ní, jsem si všimla mladé ženy sedící naproti ní.
Byla krásná.
Ne, byla překrásná.
Měla bledou pokožku, velké tmavé oči a černé vlasy, které jí mohla závidět sama noc. Na sobě měla překrásné zelené šaty se zlatými výšivkami. Bylo vidět, že je velmi bohatá. A velmi arogantní. ,,Na co tak zíráte?!"oboří se na mě. Nervózně  polklu. ,,Omlouvám se. Já..." ,,Vy jste tu také jako hudebnice Jejího Veličenstva," skočí mi do řeči zrzka. Přikývnu a šokovaně si sednu na křeslo vedle mávající zrzky. ,,My také. Moje jméno je Marie-Ann. Můj otec je hrabě de Labèque. A toto je markýza de Beauchamp. Obě jsme tu na pozvání královny." Ztěžka polknu. Hraběnka a markýza. Mohlo to být horší? ,,A vy jste kdo?" zeptá se mě jedovatě markýza. Může mě ještě více nesnášet? ,,Já..." než stačím něco vykoktat, přiběhne k nám zadýchaný sluha, který mě zachrání. ,,Prosím za prominutí. Pokud jste připravené, prosím, pojd'te se mnou," pípne. Markýze se elegantně zvedne a její sukně zašustí. Stoupne si před toho chudáka a sjede ho pohledem. ,,O tomhle se dozví Její Veličenstvo. O to se postarám." Muž zrudne a skloní hlavu. Je mi ho líto. ,,Ale Francoise, nebud'te taková." Marie-Ann ji vezme za ruku a s lehkým krokem následují pokořeného sluhu. ,,Víte stejně dobře jako já, že Její Veličenstvo má úplně jiné starosti než řešit nedochvilnost jednoho hříšníka." Zasměje se svému konstatování. ,,A to je taky jediný důvod, který mě bude držet od toho abych se nepostarala o jeho konec v tomto paláci," řekne znechuceně paní dokonalost. Zrzka se znovu zasměje a nenápadně se na mě otočí. Mrkne na mě a pak se hned otočí. Jako bychom byly spojenkyně.
Bože, proč já?
S pláčem na krajíčku, klopítám za nimi a nestačím se divit. Na to, jak mi místnost předtím přišla prázdná a obyčejná, ty ostatní jsou pravý opak. Zřejmě se snažili dodat lesku a eleganci aspoň vnitřku interiéru, když exteriér je značně zničený.
Sluha nás vede spletitými chodbami, na kterých potkáváme různé sedící nebo postávající dvořany. Na první pohled se všichni usmívají a tváří se zvědavě, ale z některých mám velmi špatný pocit. Slyším, jak si o nás povídají. Je mi to nepříjemné. Skloním hlavu a držím se sukní těch dvou.
Když dojdeme k točitému schodišti, sluha se zastaví a s ním i moje soupeřky. Málem narazím do markýzy, ale včas přenesu váhu svého těla dozadu. ,,Vaše pokoje jsou nahoře. Očekává vás v nich služebná, která vám bude kdykoliv k dispozici. Večeře se podává v šest hodin a přijde pro vás komoří Jejího Veličenstva. Zítra ráno v děvet vás bude madame regentka čekat v hudební místnosti, kde se budete ucházet o její místo u dvora. Nějaké otázky?"
Když ani jedna z nás nic neřekne, mladík si hlasitě oddechne. Neubráním se úsměvu. Potom se pokloní a klusem odběhne.
,,To je nehoráznost! Jedna služka pro nás tři? Kdyby můj otec věděl, jak se mnou jednají.."
Dál jsem její nadávky neslyšela, protože se markýza vydala zdolat schody. Za to Marie-Ann se na mě rozšt'ácky usmála. ,,Nic si z ní nedělejte. Ona je už taková. Je zvyklá na luxus a být vždy středem zájmu." Protočí oči a ted' chytí za ruku mě. Překvapí mě to, ale neucuknu. ,,To věřím. Znáte se dlouho?" ,,Můj strýc obchoduje s jejím otcem. Ale nejsme dobré přítelkyně," dodá jakoby mimochodem. Nadzvednu obočí. Tak nejsou přítelkyně? Proč se tedy na ni usmívá? ,,Stále neznám vaše jméno." ,,Jsem Colette. Colette Fabre." ,,Krásné jméno." ,,Děkuji." Pomalu se vydáme do schodů.
V půlce je to těžší, protože se prostor na projití zmenšuje, za to postava Marie-Ann nikoliv.
Když s funěním dojdeme před dveře našich pokojů, zrzka mi stiskne rameno. ,,Doufám, že z nás budou přítelkyně i po souboji." Zamrká. ,,Nechystám se do války," řeknu věcně. Marie-Ann se rozesměje a plácne se do čela. Ano, ona se směje pořád. ,,Vy jste mi ale číslo, Colette. Doufám, že budete takhle bavit i Její Veličenstvo a dauphina."
Při zmínce o večeři a budoucím králi mi ztuhne obličej. ,,Doufejme," hlesnu.