Hříšná víra - DOKONČENO

Nečekaná novina a zákeřné myšlenky

Když k nám přijde s takovou razancí ve své chůzi a ledovým pohledem, odrážející se mu v očích, zatají se mi dech.
Všimnu si, že má stále ještě na sobě večerní šaty, což by znamenalo jediné – dnešní noc netrávil ve své komnatě. Bodle mě při té myšlence u srdce, ale nedávám tomu větší prostor, neboť se král zabodne do mého pohledu.
,,Colette, běž do svého pokoje," poručí mi autoritativně a svůj pohled stočí k Henriette, která nemůže ovládnout svůj třas.
,,Ale já..."
,,Okamžitě!" přeruší mě a jeho mrazivý tón mi nedává prostor k dalším námitkám. Spolknu tedy uštěpačnou odpověď a spokojím se jen s cynickým: ,,Jak si Jeho Výsost přeje."
Otočím se na patě a s velkou dávkou škodolibosti, se plahočím chodbou jako hlemýžď, i přesto, že nyní dokáži chodit obstojně rychle, s holí po svém boku. Slyším za svými zády šepot a potlačený vzlyk. Když jsem od nich dvacet kroků daleko, pootočím hlavu jejich směrem.
Vidím, jak se Louis nad ní sklání, držíce ji za loket a něco ji vášnivě šeptá. Netuším, jak se tváří, ale podle ustrašeného výrazu Henriette, která se krčí a je ještě bledší než obvykle, bych řekla, že to nebude vůbec příjemný pohled.
Otočím se zpátky a s nechutí zamířím zpět do svého pokoje. Ignoruji kručící břicho i pláč, kterým se snaží princezna zachránit.

Zuřivě prásknu dveřmi své komnaty a neurvale si sednu na postel. Odkopnu ze svých nohou střevíce a lehnu si na záda. Zavřu oči a frustrovaně vydechnu.
,,Zatraceně!" řeknu nahlas a praštím pažemi do postele.
Ještě tohle mi chybělo. Další problém v mém životě. Bylo mi jasné, že problémy přitahuji a ani se nemusím kdovíjak snažit.
Rozhodnu se na chvíli si zdřímnout, abych zažehnala hlad, když v té chvíli, zrovna, když se posadím na postel, se prudce otevřou dveře od mé komnaty a v nich stojí král Francie jako Bůh pomsty.
Opřu se na posteli o polštáře a překřížím ruce na prsou. Louis za sebou zavře dveře a nasupeně vpochoduje až k mé posteli.
,,Co to mělo znamenat tam na chodbě?" zeptá se nasupeně.
,,Co konkrétně myslíš? To, jak si se přiřítil a poslal si mě pryč, jako nějakou malou holčičku aniž by si mě vyslechl, a nebo to, že se mě tvá sestřenice pokusila uhodit?" zeptám se ho na oplátku a doufám, že v mém hlase je cítit stejná, ne-li větší zlost.
,,Proč si tam vůbec byla?" zeptá se mě znovu, aby se vyhnul odpovědi.
,,Měla jsem hlad. Víš, to je taková lidská vlastnost, kterou my, obyčejní lidé trpíme. A protože je šíleně brzy a moje služebná ještě v tu chvíli spala, rozhodla jsem se jít do kuchyně sama a něco si připravit. Bohužel, v té chvíli jsem potkala princeznu. A zbytek už si viděl sám," odpovím příkře.
,,Henriette říkala něco jiného. Prý si ji urážela a chtěla si se dostat do mých komnat," řekne po chvíli ticha.
Překvapeně zamrkám a vstanu. Udělám dva kroky k němu bez hole a děkuji Bohu, že v té chvíli nezavrávorám. Natáhnu se k němu. Chytím jeho ruce, které jsou překvapivě studené jako led. Propletu si s ním prsty a pod tímto gestem, jeho zachmuřený obličej rázem zmizí. Místo něj jej vystřídají laskavé oči a zvědavý výraz.
,,To není pravda. Prosím, věř mi. Nic jsem jí neřekla a už vůbec jsem ji neurážela. Natrefila jsem na ni náhodou. To ona na mě začala mluvit a urážet mě. Já se jen snažila rychle odejít. V životě by mě nenapadlo za tebou jít, ještě za bílého dne. Opravdu jsem si šla do kuchyně pro jídlo. Mimochodem, díky tvému příkazu, mi teď šíleně kručí v břiše," řeknu s předstíranou výčitkou a nakloním hlavu na stranu. Louisovy lehce zrudnou uši studem a skloní pohled k našim spojeným dlaním.
,,Omlouvám se," hlesne tiše. Neubráním se úsměvu a položím si své čelo na to jeho. Chvíli tam takhle stojíme, než nás přeruší vrznutí dveří.
Úlekem od něj odskočím a srdce mi v mžiku bije jako o závod. Ve dveřích stojí šokovaná služebná. Očima těká mezi námi, s překvapeným výrazem. Trvá ji pár sekund než se vzpamatuje a se studem se ukloní.
,,Výsosti, já...omlouvám se, že..."
,,Ať v kuchyni připraví pro madmoiselle a mě snídani. Všechno, co má ráda. A rychle," přeruší ji Louis autoritativním tónem.
Služebná rychle vstane z úklony, přikývne na srozuměnou a rychle z komnaty zmizí.
,,Nasnídáme se spolu?" zeptám se s překvapením. Ten návrh mi vykouzlí na tváři úsměv.
,,Ber to jako moji omluvu, že jsem tě nechal tak dlouho hladovět," odpoví mi s úsměvem a přistoupí ke mně. Obejme mě pažemi kolem pasu a natiskne se na mě tak, že mezi námi není ani milimetr volného prostoru. Dívám se na něho, s radostí a nervozitou, protože netuším, co má v úmyslu. V očích mu hrají jiskřičky a potutelně se na mě usmívá. Skloní se k mému levému uchu. Ucítím na své kůži jeho dech a lehce se otřesu.
,,Pročpak si ode mě tak uskočila? Stydíš se snad za mě?" zašeptá a otře se svým nosem o můj lalůček. Přivřu oči a docela se uvolním.
,,Ty víš, že ne. Ale nechci dávat lidem víc podnětů k šíření klepů než už sami mají," odpovím a pootočím hlavu. Podívám se mu zpříma do těch ďábelsky krásných očí a znovu mě zaskočí, jak moc mě tento muž přitahuje.
,,Mh...no, co se mě týče, tak jim těch podnětů dám sám hned několik. A rád."
Po těchto slovech, přeruší tu titěrnou vzdálenost mezi námi a políbí mě. Nejdříve pomalu a něžně, jako by se bál, že se rozpadnu. Když ho však políbím nazpátek, jeho stisk kolem mého pasu zesílí a jeho polibek se prohloubí. Chytím ho kolem krku a nechám se polibkem unášet.
Když se od sebe odtáhneme kvůli nedostatku vzduchu, zmůžu se jen na chabé: ,,Beru na vědomí, sire."

Po snídani, která by se hravě dala zaměnit spíše za vydatný oběd, musí Louis odejít. Slíbí však, že večer přijde.
Celá šťastná ale zároveň velmi ospalá, si lehnu do postele. Přikryji se dekou a zavřu oči. Malá siesta ještě nikoho nezabila, pomyslím si, když mi ztěžknou víčka a já se pomalu nořím hlouběji do říše snů.

Probudí mě až třes, který vychází z mého ramene. Uvědomím si, že se mnou někdo třese a snaží se mě probudit. Otráveně se po narušiteli oženu druhou rukou a snažím se ho ignorovat.
,,Colette, no tak. Colette, vzbuď se," uslyším mužský hlas.
Neochotně zamručím a dokutím se otevřít víčka. Nade mnou se sklání smějící se Fridrich.
,,Doufám, že příčina mého probuzení, zahrnuje otázku života a smrti, jinak přísahám, že tě asi zabiju," zachraptím a odeženu jeho ruku z mého ramene. Fridrich o krok ustoupí a zasměje se.
,,Samozřejmě, že ano. Mám novinku, kterou musíš slyšet jako první," řekne a z jeho hlasu přímo sálá optimismus. Trochu se nad jeho neobvyklou náladou pozastavím, ale nemám čas nad tím dlouho přemýšlet. A upřímně, nemám na to ani energii.
Protřu si obličej a znechuceně se posadím na posteli. Zívnu a ještě jednou si protřu stále unavené oči.
,,Tak povídej," hlesnu odevzdaně.
Fridrich se narovná, upraví si kabátec a významně si odkašle. ,,Díváš se na nově jmenovaného osobního kněze Jeho Veličenstva, krále."
Chvíli na něj tupě zírám a snažím se pochopit jeho slova. Můj mozek ještě nepracuje na plné obrátky, ale když mi dojde, co právě můj přítel řekl, zavýsknu radostí.
,,Bože můj, opravdu?" zeptám se a najednou už nejsem vůbec unavená. Poplácám místo vedle sebe na posteli a Fridrich se na něj okamžitě posadí.
,,Ano. Bylo to nečekané. Chci říci, je to stále nečekané. Zkrátka vůbec jsem to nečekal," řekne rozrušeně Fridrich a já se konejšivě pousměji.
,,To je ta nejhorší věta, jakou si kdy řekl," zkonstatuji rodičovským tónem.
,,Je, že ano?" Fridrich se zatváří poťouchle a já jen soucitně přikývnu.
,,Každopádně," přeruší chvilkovou trapnost ,,je to skvělé. Dostanu větší komnaty, kde si budu moci přestěhovat svoji vlastní knihovnu a laboratoř. I apanáž budu mít větší. Co je ale nejdůležitější, je hřejivá představa víry, kterou ve mně náš panovník vkládá. Jen si to představ. Stanu se jeho důvěrníkem a budu mu radit s věcmi, které jej tíží. Je to neuvěřitelná pocta," pronese pokorně, ale v jeho očích vidím i stopy hrdosti.
,,Gratuluji, příteli. Ze všech lidí na světě si to zasloužíš nejvíce. Král se rozhodl správně. Nikdo jiný neudrží tajemství a neporadí člověku lépe, než ty," řeknu a stisknu mu ruku. Mám z něj opravdovou radost.
Poslední týdny jsem měla pocit, jakoby byl Fridrich ve tmě a tápal v ní, zcela ztracen, ve smutku a melancholii. Po mém nezdařilém plánu, úplně zapomněl na své kněžské povinnosti a snažil se mi zachránit život. Poté se o mně, společně s Amélií, staral a poskytoval mi morální podporu. Nyní, když jsem však byla již skoro uzdravená a Amélie odjela, jsem měla o svého přítele strach. Sama jsem přesně netušila, jaká bude má budoucnost, jakým směrem se bude ubírat a to bylo děsivé. Nechtěla jsem, aby podobné pocity a myšlenky, trápily i mého přítele. Nyní, však veškeré mé obavy dokázal odstranit král, aniž by o tom sám tušil.
,,A kdy ti to král oznámil?" zeptám se radostně.
,,Dneska, po obědě. Když si spala," zpraží mě káravým pohledem, načež pohoršeně zakoulím očima. Fridrich má ke spánku prazvláštní vztah. Spí jen pět hodin v noci a spánek přes den považuje za nehoráznou marnivost.
,,Dej mi pokoj, byla jsem unavená z toho brzkého vstávání," ohradím se.
,,Vždyť já vím," řekne velkoryse s úsměvem.
,,Kdy se budeš stěhovat do nových komnat?"
,,Příští týden. Ještě se musí dokončit některé úpravy. Ukázalo se, že o tom král rozhodl již před týdnem, ale oznámil mi to až dnes."
,,Tak to je skvělé. Přijdu se podívat."
,,Přijď."
Chvíli tak vedle sebe mlčky sedíme, než Fridrich vstane a s omluvou odejde šířit svoji novinu dál.
Zůstanu v komnatě znovu sama. Spát už nemá smysl, na to mě jeho zpráva až příliš rozrušila, v pozitivním slova smyslu. Obejmu polštář a položím si na něj bradu. Zamyslím se. Amélie dnes ráno odjela za svými novými povinnosti, coby abatyše. Stojí před ní nová kapitola jejího života. A nyní, to stejné čeká i Fridricha.
Byla jsem za oba nesmírně vděčná. Byli to nejbližší lidé v mém životě a měla jsem radost z jejich úspěchů.
Pomalu, ale jistě, jsem dovolovala zákeřným myšlenkám prostupovat mou myslí a usazovat se v ní. Tyto myšlenky začaly ovlivňovat moje rozhodnutí, o kterém jsem si byla ještě včera zcela jistá, a které bylo úplným protikladem toho, co jsem nyní cítila a potřebovala udělat.
Nesměla jsem však zapomínat na jednu věc.
Amélie a Fridrich jsou v bezpečí, na cestě ke své budoucnosti. Byl tu však člověk, který mě potřeboval, a který svoji budoucnost měl ještě stále velmi nejistou. A tím člověkem, byla Francoise.