Hříšná víra - DOKONČENO

Dnešek patří nám

Dauphina jsem ten den už neviděla.
A ani ten další. A další.
Vlastně jsem měla pocit jakoby se mi vyhýbal. Ta myšlenka mě překvapeně rozesmutnila. Utěšoval mě jedině fakt, že budoucí král měl své povinnosti, ke kterým teď přibyde i manželka.
Manželka.
To slovo mě vždy odzbrojilo. Netušila jsem proč.
Bylo jasné, že se dříve či později ožení. A v sázce byla i jeho další sestřenice, anglická princezna, která ve Francii žila už delší dobu. Ještě jsem se s ní nesetkala, ale u dvora se proslýchalo, že je velmi elegantní a křehká.
Vlastně vždy, když jsem se zamyslela nad tím zástupem nevěst, které mladého dauphina chtěly ulovit jen pro sebe, nakonec se mi vybavila Marie. Pro ni to konec konců musela být největší rána. Svoji pověst už nikdy nezachrání. Srdce možná už nikdy neslepí a pro svého strýce tak přestane být důležitá. Aspoň takto na mě působil jejich vztah.

Kráčela jsem zahradou, zavěšená do Marie-Ann a snažila se vytěsnit to její neustálé blábolení. Náhodou na mě narazila v salonku a měla potřebu „si mě ukradnout" aby si mohla postěžovat na všechny u dvora.
Jejím oblíbeným tématem byla strohá móda Marie a jejich přítelkyň, které ji neustále kritizovaly, protože neměly žádný osobitý styl. Už jenom označení jejího šatníku za osobitý styl, mě donutilo se rozesmát.
Zamrkala jsem. Zrovna pomlouvala markýzu.
„Francoise se vůbec nestydí. Myslím si, že už brzy uloví nějakého markýze nebo rytíře. Je vážně neuvěřitelná. Jediné štěstí, že má v hlavě i něco jiného než jen vzduch, jinak by si dělala nárok na dauphina," znechuceně převrátí oči v sloup a vyvlékne se mi.
Spojím ruce před sebe a nechám ji, ať si sedne na lavičku. „Jenže to má smůlu. Není princezna. A stát se dauphinovou milenkou by byl její konec," zasměje se a poplácá místo vedle sebe. S přemáháním si tedy sednu vedle ní.
„Proč myslíte? Co jsem slyšela, tak milenky králů se mají skvěle."
„To jistě. Pokud se stanete milenkou korunovaného krále. A to náš dauphin ještě zdaleka není. Navíc, kdo říká, že si krále udrží jedna žena dlouho? Víte, co by taková žena musela umět, aby se k ní jeden muž neustále vracel?" spiklenecky na mě mrkne a vystaví svou tvář slunci. Znechuceně se k ní odkloním a převrátím oči. Je mi z ní zle. Proč na celém dvoře všichni mysleli jen na to jedno?
„Možná by ji mohl král milovat. Tu ženu," prohodím jakoby nic.
„Mh, jistě. Možná v jiném světě. Ale ne vtom našem."
„Takže vy nevěříte na lásku?"
Marie-Ann se na mě pochybovačně podívá.
„A vy na ni snad věříte?"
„Nevím. Zatím jsem nic jako lásku neviděla ani nezažila," připustím. „Ale přeci jenom musí existovat. Když o ni píší v knihách a zpívají o ní v ódách."
„Možná. Něco na tom je. Ale já sama na ni nevěřím. Pro lásku se musíte narodit. A já vím, že udělám nejlépe, když si najdu manžela, který bude mít rád víno víc než mě. To mě uchrání před nepříjemnostmi."
Zamyslím se nad jejími slovy. Přepadne mě smutek. Je správné takhle uvažovat? Chtít od života jen tohle?
Vzpomněla jsem si na svoje manželství. Na Roberta a jeho teror. Choval se ke mně hůř než ke zvířeti. Proč? Protože mohl. Protože jsem byla slabá. Byla jsem jeho majetek.
Zatlačím slzu a stisknu ruce v pěst. Vstanu.
„Udělalo se mi slabo. Půjdu si teď lehnout."
„Dobrá. Ale večer s vámi počítám. Potřebuji spoluhráčku v kartách proti Francoise a madame d'Este. Dnes se hraje o její náhrdelník, který ji věnoval zesnulý král. Má to být krásný rubín. Velmi ho chci."
„Zkusím vás nezklamat," řeknu přes zaťatou čelist. Otočím se na podpatku a co nejrychleji od ní odejdu.

Rychle vyběhnu schody a zavřu za sebou dveře. Opřu si o ně hlavu.
Nutně jsem potřebovala být sama.
„Utíkáte před vlky nebo už vás zmáhá dvůr?" ozve se za mými zády.
Nadskočím a otočím se.
Budoucí král Francie se povaluje v mé posteli s pobaveným úsměvem na tváři. Všimnu si, že si kabátec přehodil přes křeslo a boty uvidím válející se pod postelí.
„Mám pocit, že někdy je to stejná věc, sire," odpovím mu a pousměji se.
„Vtom máte naprostou pravdu," přikývne a zasměje se. Rukou si podloží hlavu a nespouští ze mě oči.
„Smím se zeptat, co tu děláte?" odvážím se zeptat a odkašlu si.
„Přišel jsem se si s vámi popovídat. Už jste mi chyběla."
Povytáhnu obočí a posadím se do křesla naproti posteli. Založím si ruce na hrudi a pod sukní si přehodím nohu přes nohu.
„Mh. Už vás omrzely hony a večírky s přáteli?" Můj tón zní útočněji než jsem zamýšlela.
Dauphin se zamračí a posadí se.
„Stalo se něco?"
„Nevím. To mi řekněte vy."
Vstane a stoupne si přede mě. Nejraději bych chtěla, aby odešel. Nechci se s ním bavit. Nechci ho vidět. Je to budoucí král a bude se ženit.
,,Colette, prosím, podívejte se na mě," řekne jemně.
Tvrdošíjně skloním hlavu a dívám se na jeho bílé punčochy.
„Je to pro mě opravdu důležité," pronese.
Povzdechnu si.
Se sebezapřením zvednu rychle hlavu. Naše oči se střetnou, ale hned uhnu pohledem a hlavu znovu skloním.
„Dobrá. Když chcete být dnes tvrdohlavá..."
Cítím v jeho slovech výhružku. Přeběhne mi mráz po zádech. A potom dauphin udělá něco nečekaného. Klekne si přede mě a hrubě mi zvedne bradu. Drží moji hlavu pevně. Dívám se mu vyděšeně do očí. Není mi to vůbec příjemné.
„Pusťte mě!" poručím mu a snažím se, aby mě nezradil hlas.
„Ne. Nechtěla jste sama spolupracovat, tak vás musím přinutit."
Popadne mě vztek. Co si to o sobě myslí?
„To děláte často, že ano? Nutíte, aby vás lidi poslouchali. A když neposlechnou, tak je přinutíte."
Chytím jeho zápěstí. Stisknu je a snažím se jeho ruce dostat od mé hlavy. Překvapí ho to. Nepere se se mnou ale cítím, jak jeho ruce tlačí proti mým.
„Obvykle to tak bývá. Jsem budoucí král. Lidé mají povinnost mě poslouchat," řekne věcně.
„Jako krále jistě. Máte právo si sjednat pořádek. Vy jste mě ale neprosil jako král. Ale jako přítel. A přátelé by si neměli poroučet," odseknu a vší silou se snažím odtrhnout jeho ruce. Až mi zbělají klouby a ucítím tlak v hlavě. Dauphin mě však nevezme na milost. Vysmekne se z mého sevření. Místo hlavy mě chytí za ramena a drží mě tak ještě ve větším šachu.
„Takže jsem váš přítel?"
„Jistě. Zachránil jste mě a zůstal jste se mnou, když jsem přítele potřebovala. A pak jste mě opustil a stal jste se opět dauphinem. Chápu to. Mrzí mě to, ale chápu to."
Ani nevím, proč se mi roztřese brada. Přikládám to tlaku za poslední dny.
Dauphin zamrká. A povolí stisk. Neucuknu. Svěsím ramena a skloním hlavu. Steče mi po tváři slza. A on mi to dovolí.
„Colette, co je s vámi? Vidím, že jste smutná. Něco vás trápí. Pokud je to moje absence v posledních dnech, tak se za ni omlouvám. Myslel jsem, že to bude lepší. Pro vaši reputaci. A také jsem zanedbával ostatní přátele a povinnosti. Nechtěl jsem ve vás vyvolat pocit, že nejsem váš přítel. To jsem. A chtěl bych jim být."
„Ale to nejde," zašeptám.
„Proč ne? Vy už o to nestojíte?"
„Jistěže ano. Ale vy jste budoucí král. Nemůžete se jen tak přátelit. A navíc se ženou. Teď když..."
„Když co?" pobídne mě.
Podívám se na něj zpříma. Seberu veškerou odvahu.
„Když se budete ženit."
Zachmuří se. Pustí mě a vstane. Otočí se ke mně zády. Dívám se, jak si obuje boty a natáhne se pro kabátec. Ten si obleče a upraví. Já se nepohnu ani o píď. Dál sedím ve křesle jako mramorová socha.
„Myslel jsem si, že zrovna vy mi tuhle nepříjemnost nebudete vyhazovat na oči. Chtěl jsem si s vámi povídat. O hudbě, o umění. O vás. Přál jsem si zapomenout na ten fakt, že se za pár měsíců, ožením s ženou, kterou jsem v životě neviděl a kterou podle všeho nikdy nebudu milovat. A vy, zrovna vy, jste mi to připomněla." Uslyším v jeho hlase zklamání a hořkost.
„Nikdy jsem vám nechtěla ublížit. Ale nemůžete utéci budoucnosti. Vezmete si španělskou princeznu. Bude to vaše žena. Musíte k ní mít úctu. Já vás o to přímo prosím, sire."
Naléhavost v mém hlase, ho donutí se na mě podívat.
„Co vy o tom víte?" vyštěkne.
„Všechno!" zakřičím a vstanu. Už se nedokážu ovládat.
,,Vím o tom všechno. Vím, jaké to je si vzít někoho koho nemilujete. Koho neznáte. A i když si myslíte, že je to skvělá partie, tak vás život bohužel přesvědčí o opaku. Vím, jaké to je být ponižována. Vím i horší věci. Věci, které by nikdo neměl zažít. Ale jsem si zcela jistá, že se dějí. A nikdo s tím nic nedělá. Sire, já po vás nechci, abyste se změnil. Nečekám, že budete poslouchat nařízení Vatikánu. Ani, že budete poslouchat mě. Tak hloupá nejsem. Ale já nechci být příčinou rozporů ve vašem manželství. Pokud to jiné ženy dokáží, budiž. Ale já tou ženou nejsem! Já nebudu váš majetek!"
Zadýchaně na něj hledím. Možná toho budu v budoucnu litovat. Ale můj vztek ovládl moji mysl. Potřebovala jsem to říci nahlas. A on to potřeboval slyšet. Pokud chce mít dále milenky, tak ať. Ale já NIKDY nebudu příčinou neštěstí jiné ženy.
Dauphin stále mlčí. Dívá se na mě a jeho obličej je neproniknutelná maska. Začínám být nervózní.
„Sire, prosím, řekněte něco," zašeptám odevzdaně.
„Já..." zmlkne a energeticky ke mně přejde. Chytí mě za ramena, přelétne pohledem můj obličej a obejme mě.
On mě opravdu obejme. V první chvíli ztuhnu. Ucítím na svých zádech jeho ruce. Bradu si opře o moje rameno. Musí být trochu shrbený, ale ani na vteřinu se nezavrtí. Nedá najevo žádný nekomfort. Drží mě pevně s ochranářským pocitem.
Uvolním se a obejmu mu ho také.
Nevím, jak dlouho tak stojíme. Ale je to nejpříjemnější chvíle mého života. Cítím teplo jeho těla a cítím jeho vůni. Mám po dlouhé době pocit bezpečí. Zavřu oči. Mohla bych, tak vydržet navždy.
„Colette?"
„Mh?"
„Nikdy vás neopustím," řekne a uvolní naše objetí. Podívám se na něj překvapeně.
„Sire, ale já..."
Nenechá mě dokončit větu. Ústa mi přikryje svou rukou a zakroutí hlavou. Koutky úst se mu zvednout do úsměvu.
„Já vím. Nejsem si jistý, čím vším jste si prošla. Možná mi to jednou řeknete. Pokud si získám vaši důvěru. Respektuji vaše rozhodnutí a budu se snažit se jimi řídit. Ale prosím vás, velmi vás prosím. Dovolte mi aspoň dnes zapomenout na budoucnost."
Instinktivně mu přiložím dlaň na tvář. Opře se do ní a přivře oči. Usměji se.
„Samozřejmě. Nemusíte mě o to prosit. Nikdy mě nemusíte o nic prosit," řeknu polohlasně. Znovu se na mě podívá. Vezme mě za ruku a odvede mě k posteli. Znovu si sundá kabátec a komicky skopne boty. Převrátím oči v sloup. Sama si elegantně vyzuji střevíce. Dauphin se posadí na postel a potom se posune na druhou půlku. Nadzvednu si sukni od šatů a sednu si na postel. Oba se na sebe podíváme a zároveň si lehneme. Díváme se sobě do očí. Je velmi blízko. Vidím barvu jeho duhovek i lehké vrásky na čele od sluníčka a věčného mračení.
„Jsem rád, že jste moje přítelkyně," řekne mi a upraví mi pramen vlasů, který mi spadl do očí.
„Já jsem taky ráda. Ale ležíte na mé straně postele," zamrmlám.
To ho rozesměje. Slzy se mu začnou kutálet po tváři. Směje se tak moc, až popadá dech. Upřímně mě to překvapí.
„Tak tohle je ta nejnormálnější a nejmilejší věc jakou mi kdo kdy řekl," řekne, když se mu podaří dostat smích pod kontrolu.
„Nechtěla jsem vás nějak dostat do rozpaků ale je to pravda. Na téhle straně neusnu," odevzdaně pokrčím rameny.
„Chcete se vyměnit?"
„Pokud máte v úmyslu zůstat na večeři, tak ano."
Povytáhne obočí.
„No dobře. Ale jenom, že jste to vy."
Posadíme se. Poposunu se na kraj postele, abych mu udělala místo. On se natiskne na moji stranu. Znovu mě to překvapí. Je zvláštní cítit takto jeho tělo.
„Musíte mě přelézt madmoiselle."
Uvědomím si, že si mě dobírá.
„Hned, sire."
Natáhnu přes něj ruku, o kterou se opřu do polštáře. Potom přehodím nohu a uvědomím si, jak v choulostivé situaci se nacházím. Cítím, jak mi rudnou uši a proto rychle přes něj přehodím i druhou nohu. Svalím se na svoji stranu. Uslyším jeho smích.
„Tvářila jste se u toho jako ministr financí."
„Tak vážně?"
„Ne. Tak zoufale."
Odfrknu si. Dauphin se na mě ještě chvíli dívá než si položí hlavu na polštář. Nakonec natáhne levou ruku a dá mi tak možnost volby. Váhám jen na chvíli.
„Pro dnešek nebudeme myslet na budoucnost," řeknu si spíše pro sebe než pro něj.
Přitulím se blíž k němu a položím si hlavu na jeho hruď. Obejme mě. Uslyším bít jeho srdce.
Zavřu oči.
Možná to není správné. Možná tím ohrožuji celý svůj plán. Ale je to jen pro dnešek.
Dneska si dovolím ho obejmout a sama být obejmuta. Cítit přítomnost člověka, kterému na mě záleží. I když velmi zvláštním a nečekaným způsobem.
Oba víme, že to skončí. Protože budoucnost není pro nás dva.
„Colette?" zašeptá mé jméno do mých vlasů.
„Ano, sire?"
„Říkej mi Louis. Třeba jen pro dnešek."
„Dobře. Sir...Louisi."