Hříšná víra - DOKONČENO

Mrzák a intrikář

,,Ty," vydechnu překvapeně a zhluboka se nadechnu.
Nevěřím svým očím. Nade mnou se v mé cele sklání Fridrich a obličej má stažený do grimasy plné obav. Chci se posadit, tak jako v mém snu, ale ucítím prudkou bolest ve svém rameni. Zaúpím a rychle k němu stočím pohled. Moje ruka vypadá jako by k tělu nepatřila.
Bezvládně visí a vůbec v ní necítím žádnou sílu. Jako by byla bez života. Na odhalené kůži se mi rýsují modřiny. Pomalu mi dochází, co se stalo.

Byla jsem na skřipci a zřejmě mi vyhodil Štefan rameno z kloubu. Při té představě mě polije vlna paniky.
,,Haló, Colette. Uklidni se. Jsem tady, je to v pořádku," promluví ke mně Fridrich uklidňujícím hlasem. Podívám se na něj. Jeho vřelý pohled mě vskutku na chvíli uklidní. Fridrich mě jemně podepře z druhé, nezraněné strany a pomůže mi se posadit. Už už mu chci poděkovat, když mě ovládne vztek.
,,Tak počkat! Co ty tu k čertu děláš?" vykřiknu na něj.
Fridrich stáhne rty do tenké přímky. ,,Prosím tě, neklej tady," napomene mě.
,,Proč? Protože je to tu nevhodné? Jsem ve vězení. Kde jinde bych měla klít, když ne tady?" obořím se na něj.
Fridrich si povzdychne. Sehne se pro něco dolů. Nevidím, co to je ale vytáhne najednou pletenou šedou deku, do které mě zabalí. Zírám na ni. Jak je čistá, měkká a teplá. Hlavně teplá. Ani si už neuvědomuji, jaká je tu zima. Pohodlně se do ni zachumlám a dávám si zvláštní pozor na zraněné rameno.
,,Neodpověděl si mi na otázku," upozorním ho nevrle. Rychle zavadím pohledem o stůl, u kterého běžně sedává stařík. Teď tu však není. Kam se asi poděl?
,,No co myslíš, že tu dělám? Snažím se tě zachránit," odvětí mrzutě.
Zmateně zamrkám. ,,Jak? Jak si se sem vůbec dostal?"
,,Kdyby si pořád jenom nemluvila a neptala se na hloupé otázky, už bych ti vše řekl," odsekne a znovu se sehne. Zřejmě tam má koš nebo nějaký vak. Ať je to cokoliv, vytáhne hotový poklad. Buchty. Krásné zlatavé buchty, posypané bílým sladkým práškem. V ten okamžik se ozve můj prázdný žaludek. Vezmu si jednu buchtu a začnu ji hltat. Je mi jedno, jak nesouhlasně se na mě můj přítel dívá. Tohle je hotový ráj.
,,Přišel jsem jako posel rytíře."
,,Toho rytíře jakého myslím?" skočím mu do řeči s plnou pusou. Fridrich přikývne.
,,Šel jsem za ním ten večer, kdy se vrátil od tebe. Všechno jsem mu řekl. Ubezpečil mě, že ti chce pomoci. Jen tě musím přesvědčit, aby si souhlasila. Jsi neuvěřitelně paličatá."
,,Cože si?" vykřiknu a vzteky odložím i buchtu. ,,Ty si mu řekl všechno o našich plánech?"
,,Ano," odpoví prostě.
Rozhodím rukama. ,,Zbláznil si se? Co, když to někomu poví? Co když půjdeš do vězení? Na to si nemyslel?" obořím se na něj.
Fridrich si setřese ze svého kabátu kousek prášku z buchty, který mu na něm přistál a s ledovým klidem se na mě podívá. ,,Na nic. Jen jsem chtěl pomoci. Tobě."
Zoufale schovám hlavu do zdravé dlaně a zaúpím.
,,Navíc proč by to měl někomu říkat, když ti chce pomoc? To nedává moc smysl," dodá teatrálně.
Skepticky k němu zvednu pohled. ,,Je to šlechtic. Jeden z nejvíce mazaných lidí, které jsem poznala. Teď mi chce pomoci, ale co když si to rozmyslí? Co když dnes nebo zítra zase prohraje v kartách a bude potřebovat peníze a prodá tuhle informaci? Nebo se na něj naštve vévoda? Nebo ho role hrdiny přestane bavit? Co pak? Co potom bude s tebou?"
Fridrich se na mě pozorně beze slov dívá. Nakonec se natáhne po mé zdravé ruce a velmi jemně ji chytí.
,,Je mi to jedno. Je to totiž moje vina, že si tady. Kdybych ti celý ten nápad řádně rozmluvil, nic z toho by se nestalo. Nemuseli bychom být zde a hledat řešení, jak tě odtud dostat živou a pokud možno v co nejlepším stavu," řekne a podívá se na mé vykloubené rameno. Zastydím se.
,,Je mi jedno jestli to dělá z dobroty srdce nebo ti něco dluží. Důležité je, že chce pomoci a má k tomu i prostředky. Tak nebuď tvrdohlavá a přistup na to," zaprosí mě můj přítel. Jeho přátelství mi dá po těch dlouhých studených dnech tolik síly a tepla, až mě to dojme.
,,Nemůžu to přijmout. Když uteču, tak se přiznám k těm hrozným obviněním. Ze špionáže, pokusu o zabití krále...Já bych mu ale nikdy neublížila! Nesmí si myslet něco jiného!" řeknu frustrovaně.
Fridrich se na mě smutně podívá. ,,Colette, prosím. Nebuď naivní. Dauphin tě nezachrání. Úplně se od té věci distancoval. Nechce tě vidět a určitě ti nepomůže. Myslím si, že je načase aby si pochopila, že je konec. Pohádka skončila. Už nikdy nebudete spolu. Ale ty kvůli tomu nemusíš zemřít. Tak mi prosím dovol ti pomoci. Zachráním tě ještě jednou," dodá a hlas mu selže zalknutím.
Podívám se mu do očí. Nevidím jeho popálenou tvář ani krk, i když vím, že ji popálenou má. Nevidím jeho shrbená záda. Ani studenou, špinavou celu, ve které oba jsme. Nevidím ani šrámy, které jsem nám způsobila. Vidím jen oči přítele, který mě má natolik rád, že je ochoten pro mě zase a znovu riskovat život a zachránit mě. Nakloním se k němu a zdravou rukou jej obejmu. Nasaji jeho vůni knih a čaje a dám si sama sobě za úkol si tu vůni navždy zapamatovat. Ucítím kolem svého utrápeného těla jeho ruce. Jeho dlaně mě hřejí na zádech. Po dlouhé době se na malý okamžik cítím v bezpečí.
,,Tak dobře," hlesnu.
Fridrich se ode mě opatrně odtáhne a polekaně se na mě podívá. ,,Opravdu? Jen tak? Bez dalšího přemlouvání a hádání? Půjdeš se mnou?"
,,Půjdu, protože si můj přítel. A já nechci, aby se ti kvůli mně znovu něco přihodilo," přiznám popravdě a zadívám se na jeho popáleniny. Bodne mě přitom u srdce.
Fridrich mi políbí ruku a potom ji pohladí. ,,To jsem moc rád. Ani nevíš jak. Rytíř už má vše vymyšlené. Za dva dny se budou cely odvšivovat. Přemístí vás na nádvoří, kde ale bude velký chaos a málo strážců. Ty se musíš dostat co nejblíže k bráně. Bude na levé straně. Poznáš ji podle erbu slunce, který nad bránou visí. Odvedou tě dva muži, kteří budou převlečeni za strážné. Nebraň se jim. Odvedou tě přes tajnou chodbu do kočáru, který tě doveze za Paříž k zřícenině jednoho sídla. Tam na tebe budu čekat já s druhým kočárem, oblečením a jídlem. Hned jak se převlékneš, se vydáme na cestu. Je to jednoduché. Jen se nesmíš nikde zdržet a dostat se k bráně přesně ve dvanáct hodin."
Pozorně si vše vyslechnu a zapamatuji. Potom přikývnu.
,,Jestli to vyjde, za dva dny budeme volní a začneme nový život. Daleko odtud," dodá Fridrich s náznakem úsměvu. Znovu přikývnu. Začne mě ze všech těch informací bolet hlava.
,,Už budu muset bohužel jít, ale za dva dny se uvidíme. Vzal jsem ti kromě buchet ještě pečené kuře a chleba. Bylo mi jasné, že tě tu nechávají hladovět. Tu přikrývku si také nechej. Snaž se to tu ještě vydržet a mysli na nový začátek."
Stisknu Fridrichovi ruku jako znak vděčnosti a pousměji se na něj. Můj přítel vstane a otevře si dveře cely. Potom se zarazí, otočí se na mě a smutně se na mě podívá. Musím vypadat opravdu hrozně. Špinavá, zraněná žena se zlomeným srdcem, kterou se snaží zachránit mrzák a intrikář.
,,Mám tě ráda," řeknu a usměji se na něj, Po tváři se mu rozleje ruměnec a sklopí oči.
,,Taky tě mám rád," sotva hlesne a zavře dveře cely. Zamkne je a klíče položí na stůl staříka. Naposledy se podívá mým směrem a potom se shrbenými zády a skloněnou hlavou odejde.
Poslouchám jeho vzdalující se kroky, dokud úplně neutichnou.
Opřu se hlavou o studenou zeď a zavřu oči. Hlasitě vydechnu.

Dva dny. Dva dny a bude po všem.