Hříšná víra - DOKONČENO

Správná rozhodnutí

Celá zachumlaná do pláště jsem se snažila zahřát. Už více jak dvě hodiny, jsem musela mrznout v parku a dělat společnost královně.
Nechápala jsem, co ji to napadlo zrovna dnes, kdy byl nejchladnější den z celého týdne, vyjít si na procházku. Doprovázela nás madame d' Este a Marie-Ann.
To byla další hrozná skutečnost dnešního dne.
Byla mi totiž pořád v patách a snažila se ze mě vytáhnout informace z večera v salonu dauphina. Jak jsem si opět uvědomila, na dvoru se nic neutajilo.
,,A bylo tam hodně důležitých lidí? Vsadím se, že tam byli všichni přátelé dauphina. Viděla jste tam nějakou skandální věc? Určitě tam bylo hodně skandálních věcí. Notak, Colette. Vy vůbec nic neříkáte! Musíte mi to říct!" naléhavým hlasem se na mě podívá a dá si ruce v bok. ,,Jak je vůbec možné, že pozvali vás a mě ne?"
,,To opravdu netuším. Měla byste se zeptat vaší paní, proč vás nevzala sebou," prohodím a obejdu ji.
,,Cože? Marie tam byla?" vykřikne a doběhne mě. Mám chuť se jít někde schovat. Třeba i na ten strom, u kterého stojí královna. Je k nám otočená zády a dívá se na rybník.
,,Ale co se divím. Vždyť je to milenka dauphina," zaprská.
,,Mh..." Přihmouřím oči a vydám se ke královně. Oddechnu si, když mě Marie-Ann nenásleduje.
Našlapuji velmi opatrně, nechci si podpadky zarýt, do už tak, mokré a blátivé trávy. Všimnu si, že královna má přivřené oči a lehce se usmívá. Vítr si pohrál s jejím účesem a kolem tváře jí teď poletují nezbedné pramínky. Uvědomím si, že je stále velmi krásná.
,,Vaše Veličenstvo," hlesnu a ukloním se.
Otočí ke mně hlavu a kývne mi na pozdrav.
,,Colette. Není to krása?"
Nejsem si jistá, co přesně myslí a tak se postavím vedle ní a řeknu jen: ,,Ten výhled má své kouzlo."
Královna se lehce zasměje a zakroutí hlavou. Takže jsem se netrefila, pomyslím si.
,,Nemyslela jsem výhled, i když i ten je krásný. Měla jsem spíše na mysli život."
Nakrabatím čelo. ,,Nevím, co máte na mysli, veličenstvo."
,,Myslím tím, že život je jako roční období. Chvíli je jaro, plné barev a vůní. Síly a nových věcí. Ale po krásném jaru a horkém létě, které trvá jen chvíli, najednou přijde podzim. Studený podzim, ve kterém však můžete naleznou i teplé dny. A než si toho stačíte všimnout, je tu zima. Krutá, chladná, osamělá zima, která nemá konce. Cítím, že můj život se přenesl do zimy, ze které už není návratu."
Její slova mě překvapí. Ba co víc, vyrazí mi dech. A polekají mě.
,,Vaše Veličenstvo, pokud mohu být tak smělá, opravdu si nemyslím, že by váš život byl zima," vykoktám. ,,Máte ještě mnoho let před sebou. Máte syny, kteří vás potřebují a milují. Své poddané, kteří vás obdivují. Celá země na vás spoléhá. Za tu dobu, co jsem ve vašich službách, vás obdivuji každým dnem víc a víc. Jste žena, která dokáže vládnout jako muž. Lépe než muž. Máte sílu a odvahu a přesto si dokážete zachovat eleganci. Jestli by byl váš život zima, co by byl ten náš?"
Mezi námi se rozhostí ticho. Jde slyšet jen šeptání větru. Odvrátím od královny pohled a zadívám se na rybník. V dálce už se slunce sklání nad hladinou a za chvíli se na nebi objeví červánky. Vážně je to krásný pohled.
,,Děkuji vám, Colette," ozve se tlumený hlas královny. ,,Jste milá a upřímná. Myslím si, že jste jedna z posledních lidí, kteří si dokáží zachovat svoji povahu i přes nátlak okolí v mém životě."
,,To co jsem řekla, jsem myslela vážně."
,,Já vím. A vážím si toho. Ale cítím, že mi ubývají síly. Dnes ráno mi přišel dopis. Zemřela moje nejstarší přítelkyně z mládí. Byla o tři roky mladší než já. Mám pocit, že všichni, které jsem dřív měla ráda a kterým jsem mohla věřit mě opustili. A něco mi říká, že to brzy čeká i mě," povzdechne si a skloní hlavu.
Přešlápnu z nohy na nohu. Nevím, jak reagovat. Nemůžu se jí přímo zeptat, co ji trápí. Je to přeci jen královna. Na druhou stranu nechci, aby se tím užírala sama.
,,Co kdybyste jela navštívit abatyši Catherine?" vyhrknu bezmyšlenkovitě. Královna ke mně tázavě obrátí pohled. ,,Chci říci," odkašlu si a pokusím se o úsměv ,,že by byla jistě velmi poctěna. Neviděly jste se už několik let. Jistě si máte co říct..."
Napjatě čekám na její reakci. Vidím, že se v královně odehrává boj. Boj o něco, co se zřejmě nikdy nedozvím. Nicméně, když se na jějí tváři objeví úsměv, oddechnu si.
,,To je skvělý nápad. Hned teď ji půjdu napsat dopis o mé návštěvě," řekne zvesela a vydá se po trávě k paláci. Kráčím za ní. U cestičky čeká madame d' Este a Marie-Ann se sluhou. Všichni se zařadíme za královnou, která teď kráčí velmi energeticky.
,,Nevím, co jste Jejímu Veličenstvu řekla, ale úplně ožila," špitne mi madame a já se spokojeně usměju.
,,Jen jsem jí něco připomněla," odpovím ale víc to nekomentuji i přes zdvižené obočí madame.

Došla jsem do své komnaty a hodila plášť na židli. Celá promrzlá ale spokojená jsem sebou plácla na postel. Zavřela jsem oči a usmála se.
,,Úsměv vám sluší," ozve se z rohu komnaty.
Vyjeknu a rychle se posadím. Na obranu dám ruce v pěst před sebe. Hned je dám ale dolů.
,,Co tu děláte?" zeptám se nahněvaně dauphina a vstanu z postele.
Budoucí král Francie si zase hoví na mém křesle u krbu a na tváři mu hraje ten šibalský úsměv.
,,Čekám na vás. Chtěl jsem vás pozvat na zítřejší vyjížďku. Henriette se nudí, tak jsem jí slíbil mou společnost. Byl bych rád, kdybyste se k nám přidala. Slibuji, že tentokrát bude tempo jízdy daleko přátelštější."
Založím si ruce na prsou. No to snad nemůže myslet vážně...
,,Děkuji vám za nabídku, ale obávám se, že ji budu muset odmítnout," řeknu ledovým hlasem.
Úsměv z tváře dauphina zmizí. ,,A smím vědět proč?"
,,Její Veličenstvo má v plánu v nejbližších dnech odjet a předpokládám, že ji budu dělat společnost. Navíc nevidím jediný důvod, proč bych měla dělat společnost vám či princezně." Odvrátím pohled. Doufám, že co nejdříve odejde. Nechci se s ním bavit. Ani ho vidět.
Periferně zaznamenám, že vstane a pomalu jde ke mně.
Zhluboka se nadechnu a spustím ruce podél těla. Zastaví se těšně vedle mě. Cítím teplo jeho těla. I tak se ale nepřiměju na něj podívat.
,,Ani když vás o to požádám?" zeptá se polohlasem.
,,Ne," odseknu ,,ani tehdy. Můžete ale pozvat madmoiselle Marii. Jsem si jistá, že ona bude štěstím bez sebe."
,,Tak o to jde? Vy žárlíte na Marii? To ale nemusíte," uchechtne se a chce mě chytit za ruku, já se mu však stihnu vysmeknout a odstoupit od něho.
,,Na nikoho nežárlím. Nemám k tomu důvod. Jen jsem myslela, že to udělá vaší milence radost."
Zatnu čelist. Musím se hodně přemáhat, abych tu větu řekla neutrálním hlasem.
,,Marie už dávno není moje milenka. Nevím tedy, proč by mě nebo vás mělo zajímat, co jí udělá radost."
,,Ve vašem salonu to tak nevypadalo," neodpustím si poznámku. V tu chvíli bych si nejraději nafackovala. Zavřu oči. Nechci vidět, jak se tváří. Měla jsem být potichu. Netoužím potom, aby věděl, jak moc mě její přítomnost vedle něj vytáčí.
Ucítím jeho ruce kolem zápěstí. Proplete si se mnou prsty a opře si své čelo o mé.
,,Colette, prosím otevřete oči," šeptne.
Umanutě je nechám zavřené. Uslyším povzdech.
,,Tak dobře. Taky je zavřu." Odmlčí se. Netuším, co tím sleduje.
,,Pokud jde o ten večer v salonu, uznávám, že jsem se nechal unést. Byl jsem na vás naštvaný za to, že jste mi nechtěla prozradit důvod vašeho zájmu o de Berniera. Celý večer jsem byl otrávený díváním se, jak vedle něj sedíte a pořád k němu stáčíte pohled. Marie toho využila. Ale když jste odešla, tak jsem ji poslal pryč. Nic se nestalo. Musíte mi věřit." Stiskne naše propletené ruce, až mě to zabolí.
,,Nejde o to, co se stalo," povzdechnu si. ,,Tedy, neříkám, že mi to bylo dvakrát příjemné ale jde mi o jinou věc."
Otevřu oči. Opravdu je má zavřené. Bože, on je tak krásný, když je uvolněný a sám sebou.
Vzchopím se a uhnu hlavou dozadu. To trhne s jeho hlavou a také otevře oči. Oba v rozpacích od sebe poodstoupíme.
,,O co vám tedy jde?"
,,Vy jste budoucí král. Měl jste milenku. A i přesto, že jste zasnoubený, trávíte čas se mnou. Už jsem vám to řekla - já vaší milenkou být nechci. Ani teď a už vůbec ne v budoucnu. Nečekám, že si nenajdete jinou ženu. Nemám právo to po vás chtít. Vy jste ale věděl, že mi ublížíte, když se budete předvádět s Marií. Ublížil jste mi cíleně. A to je něco, s čím se nedokážu smířit. Proto vás prosím, nechoďte za mnou. Neříkejte mi krásná slova a neobjímejte mě. Pro vás je tohle všechno jenom hra, ale mě to může stát celý můj život."
,,Vy pro mě nejste hra," vykřikne a rozhodí rukama. ,,Jste výjiměčná. Jste upřímná a krásná. Říkáte mi pravdu a nasloucháte mi. Jste někdo, s kým se cítím v bezpečí. Pro mě to není hra. Chápu, že jsem udělal chybu, ale tu dělá každý. Mohla byste na to zapomenout."
,,Já bych ráda," přiznám po pravdě ,, ale jisté věci se nezmění. Vy jste zasnoubený. A k tomu budoucí král. Já jsem jen chudá šlechtična, která je ve službách vaší matky. Když by se někdo dozvěděl o vašich, byť neviných návštěvách, byl by to můj konec u dvora. Ztratila bych postavení, příjem i přátelství a důvěru vaší matky. A co byste ztratil vy?"
Mlčky na mě hledí.
,,Nechcete mi ublížit, ale ubližujete mi. Proto vás prosím, neubližujme si navzájem a každý si žijme svůj život."
Podívá se na mě a lehce přikývne. ,,Tak tedy dobrá. Jestli je to vaše přání, madmoiselle."
Otočí se a zamíří ke dveřím. Dívám se na něj. Na jeho nahrbená záda. Mám pocit, jako bych si vrazila dýku do hrdla. Polknu knedlík v krku.
,,Děkuji, sire," hlesnu.
Otočí ke mně hlavu a usměje se.
,,Nebudete ani mou milenkou a zřejmě ani blízkou přítelkyní. Jedno vám, ale nikdo nevezme. Jste první, která mi dala tento titul. A na to nikdy nezapomenu."
Tiše za sebou zavře dveře. Unaveně se posadím zpět na postel, skloním hlavu a složím ruce do klína.
Bylo to správné rozhodnutí?!