Hříšná víra - DOKONČENO

Margot

Královna k překvapení všech, odjela do kláštera kromě madame d'Este, bez doprovodu.
A to znamenalo jediné - volné dny.
Ani jsem si během těch měsíců strávených na dvoře neuvědomila, jak na mě každodenní večírky působí. Cítila jsem se vyčerpaně a neměla jsem žádnou chuť být ve společnosti ostatních.
Proto jsem se rozhodla volné dny proležet v posteli.
Usínala jsem na několik hodin a nechala sny, aby mě odnesly do vzdálených míst. Potom jsem se vždycky zmateně probudila a zjistila jsem, že před realitou stejně neuteču.
Zakázala jsem si něj myslet.
Budoucí král Francie byl pro mě zakázaný a tečka.
Udělala jsem správné rozhodnutí. Pro nás pro oba.
Tak proč mi jeho přítomnost chyběla?
Občas jsem se v podvečer zadívala na křeslo vedle krbu kde vždycky sedával a čekal, až se vrátím. Teď bylo křeslo prázdné od doby, kdy ho Margot odklidila od mých povalujících se šatů.
Povzdechla jsem si. A znovu si položila hlavu na polštář.
,,Spíte?" ozval se tlumený hlas Margot u otevřených dveří.
,,Ne, pojď dál," odpověděla jsem a očima sledovala podnos, který položila na stůl.
,,Přinesla jsem vám večeři. Musíte něco jíst. A měla byste konečně vstát. Už takhle ležíte dva dny. Lidé si začnou říkat, že jste nemocná."
,,To je mi jedno. Chci být teď sama. Až se královna vrátí, budu se opět účastnit všech večírků," odvětím a přetočím se na bok, k ní zády.
,,Není to zdravé takhle se zavřít v pokoji. Já chápu, že ho nechcete potkat..."
Rychle se otočím zpátky k ní a zamračím se. ,,Nechápu, co tím myslíš."
Margot skloní hlavu a do tváře jí pronikne červeň. ,,Všimla jsem si, že už vás dauphin nenavštěvuje. Ale jestli jste se pohádali, jistě se to urovná," dodá rychle, jako by mě nechtěla zarmoutit.
Ach, kdyby věděla...
Znovu si lehnu a mávnu nad tím rukou.
,,Ničemu nerozumíš. Dauphin za mnou nechodil z toho důvodu, který si myslíš. Jen jsme si povídali. Ale uznala jsem za vhodné, že by s tím měl přestat."
,,Cože? Vy jste se snad úplně zbláznila!" vykřikne a obejde postel. Postaví se do mého zorného pole. ,,Vy jste odmítla budoucího krále? A ještě, když po vás nechtěl tu jedinou věc? Vždyť on se na vás díval jako na svatý obrázek! Řeknu vám jedno, madmoiselle, takovou chybu by neudělala ani ta nejhloupější služka," řekne roztrpčeně.
Překvapeně se posadím. ,,Jak to myslíš na svatý obrázek?"
Margot rozhodí rukama. ,,Copak vy jste si nevšimla, že pokaždé, když jste v jeho blízkosti na večírcích, tak se dívá jenom na vás?! Kontroluje vás očima, zda jste v pořádku?! Když odcházíte s královnou, dlouho se dívá směrem, kterým jste odešla. Pokud se ocitnete v těsné blízkosti nějakého muže, celý se napne a je očividné, že žárlí. Je tedy jasné, že mu na vás záleží. Dokonce bych se nebála tvrdit, že se do vás zamiloval."
Hledím na ni a nevím co říct. Dočista jsem ztratila řeč.
,,To...to..to není pravda," pokusím se namítnout. Hlas mi selže. Začne mi brnět ret. Mám na krajíčku. ,,To prostě nemůže být pravda," zakňourám.
Margot si suveréně přisedne ke mně a obejme mě. ,,Ale je. A vy jste ho poslala pryč. Ale jestli vás to uklidní, tak se o žádné nové milence nemluví."
,,Má Marii," fňuknu a zatnu čelist. Vážně ji nesnáším.
Margot se zasměje. ,,Nemá. Už dávno ne. Navíc ji její strýc už dohodl sňatek. Podle všeho na příští měsíc."
,,Co?" vykřiknu. V hlavě mi strašně hučí. Nedokážu si teď utřídit myšlenky.
,,No ano. Dneska o tom mluvil celý dvůr. Marie ztropila hroznou scénu a Mazarin zuří. Ale nemá na výběr. I ona se musí podřídit. A dauphin ji dokonce popřál štěstí. Takže," podívá se na mě vítězoslavně ,,pro něj jste stále jenom vy."
Skloním hlavu a pousměji se. ,,To ale stejně nemění situaci. On je budoucí král a zasnoubený. A já jsem hudebnice královny."
,,Ale mohla byste být jeho milenka. Myslím oficiálně. Jsem si jistá, že by se o vás postaral a nikdo by si nedovolil vám nic špatného říct..."
Zarazím ji posunkem ruky. ,,Jenže já jeho milenka být nechci. Nechci zlomit srdce jeho budoucí manželce. A taky mám svou hrdost. To jsem mu řekla. Že mám hrdost a neobětuji všechno pro nejistotu."
Margot přihmouří oči. Chvíli se na mě upřeně dívá a potom přikývne. ,,Asi vás chápu. A máte můj obdiv. Dokážete se vzdát muže, kterého milujete. To já bych nedokázala."
Odtáhne se ode mě a chce vstát, ale chytím ji za ruku.
,,Co kdybychom si tu tak lehly a povídaly si? Pořád někdo musí sníst tu večeři," navrhnu s úsměvem.
,,Ale to nejde. Já jsem služka a ..."
,,Nesmysl. A tykáme si. Prosím."
Margot váhá jen na pár vteřin. Potom se doširoka usměje a skočí na postel.
,,Tak dobře, Colette," moje jméno vysloví plaše ale přátelsky.
Obě si lehneme. Začne mi vyprávět o své sestřenici, které se teď narodila osmé dítě a jejím neschopném manželovi. Poslouchám ji jenom tak napůl. Uvědomím si jednu věc.
Nepopřela jsem, že miluji budoucího krále Francie.