Hříšná víra - DOKONČENO

Počátek pádu

Za týden, ode dne mého návratu, se musela Amélie vrátit zpět do kláštera na příkaz abatyše. Těžce jsem to nesla. Celé dny jsme si povídaly, smály se a byly šťastné ve společnosti té druhé. Spolu jsme usínaly a sdělovaly si ty nejtajnější myšlenky. A najednou mě měla opustit.
Nejdříve jsem své pocity dávala najevo, ale v předvečer jejího odjezdu, jsem ji přistihla jak pláče a rozhodla jsem svůj smutek skrýt. Objala jsem ji a slíbila, že budu v pořádku. A ten slib jsem hodlala dodržet.

Margot nás doprovodila pod schody a potom se musela vrátit zpět do kuchyně. S Amélií se rozloučila podáním ruky. Bylo na ní vidět, že odjezd mé přítelkyně ji ranil.
Vzala jsem Amélii za ruku a pomalu jsem s ní šla v tichosti ke kočáru. Královna se uvolila ji jeden poskytnout za podmínky předání abatyši její dopis. Jejich přátelství se nám znovu vyplatilo.
Došly jsme ke kočáru a lokaj otevřel dveře. Amélie se pustila mé ruky. Pocítila jsem náhlou prázdnotu a přepadl mě opět smutek. Musela jsem zatnout zuby a v duchu se napomenout, ať nebrečím.
,,Mrzí mě, že tě opouštím. Zvlášť teď, když se všechno tak zkomplikovalo," hlesne a skloní pohled. Vím, že naráží na de Berniera a dauphina. Když jsem jí řekla o své nehodě na štvanici, málem se zbláznila od strachu.
Chytím ji znovu za ruku a stisknu. Vzhlédne ke mně. Usměji se.
,,Taky mě mrzí, že odjíždíš. Ani nevíš, jak moc mi budeš chybět. Slibuji, že za tebou přijedu na oplátku."
,,Abatyše bude mít určitě radost," rýpne si s úsměvem Amélie.
Zazubím se. ,,Úplně tu její radost vidím před sebou."
Obě se zasmějeme a potom se rozhostí ticho. Spontánně ji obejmu. Pevně, silně. Zavřu oči. Chci si užít ještě chvíli ten pocit ochrany a důvěry, kterou ve své přítelkyni mám.
,,Dávej na sebe pozor, Colette."
,,Dám."
,,Myslím to vážně. Pokud by se cokoliv pokazilo, obrať se na něj! Hned! A piš mi!" poručí mi a zalkne se.
Zjistím, že se mi až nebezpečně krabatí brada. Rychle zamrkám a odstoupím od ní.
,,Neboj se. Budu ti psát. Všechny pozdravuj a brzy se uvidíme. A teď už jeď nebo se zblázní od nervozity," řeknu a pokynu k přešlapujícímu lokajovi.
Amélie přikývne a nastoupí do kočáru. Dveře prásknout a kočí švihne bičem. Amélie se ještě vykloní z okna. Zamáváme si.
Dívám se za vzdalujícím se kočárem, dokud mi nezmizí úplně z dohledu.
Povzdechnu si a otočím se zpět k paláci.
Teď jsem opravdu zase sama.

Cestou mě zastihne Marie-Ann, která mě přemluví, abych s ní strávila odpoledne. V prvotní chvíli mě poleje čirá hrůza, ale nakonec jen pokrčím rameny. Vše je lepší než se užírat samotou.
A výjimečně mám pravdu. Marie-Ann mě dokáže svými nevhodnými řečmi a novými drby spolu s kartami zabavit na celé odpoledne, že si na samotu ani smutek nevzpomenu.
Až večer, kdy dojdu do své komnaty, kde na mě už věrně čeká Margot, pocítím smutek a vinu.
Měla bych být více smutná, že mi odjela nejlepší přítelkyně...
,,Už jsem se bála, že nepřijdete," řekne mi Margot s rukama v bok. ,,Hledal vás tu sluha Jeho Výsosti, máte za ním přijít do jeho komnat." Nadzvedne obočí a čeká na moji reakci.
Jakou bych vlastně měla mít reakci?
Měla bych být šťastná?
Měla bych se bát?
Protože já necítím ani jedno.
,,Ještě teď večer?" zeptám se jen a sednu si do křesla. Vezmu pohár s vodou a napiju se.
Margot přikývne. ,,Odvedu vás tam," nabídne se.
,,To nemusíš. Já tam trefím," řeknu rychle a zrudnu, když si uvědomím, jak nevhodně to muselo vyznít.
,,O tom já nepochybuji," zakření se a posadí se bez rozpaků na mou postel. ,,Ale není to příliš vhodné, aby dáma jako vy, šla sama k dauphinovi."
,,To máš jedno, stejně by si čekala za dveřmi. A poslouchala," dodám káravě.
Margot skloní pohled a líce jí zrůžoví. Zakroutím nad její zvědavostí hlavou.
,,Navíc stejně je už tvůj čas na hodinový odpočinek. Tak si lehni a zatím se prospi než se vrátím. Potom mi můžeš říct, jaký byl dneska tvůj den," navrhnu.
,,Vy o tom víte?" zakoktá překvapeně.
Usměji se. ,,Samozřejmě, že o tom vím. Amélie mi to řekla."
,,Omlouvám se. Vím, že bych neměla, ale Amélie mi to dovolila a já..." Margot vyskočí z mé postele a žmoulá si lem rukávu od košile.
Taky se postavím. ,,To je v pořádku. Můžeš spát v mé posteli, když tu nejsem. Ale nejdřív musíš mít splněné všechny povinnosti!" káravě přimhouřím oči.
Margot si levou ruku položí na hruď a pravou zvedne nahoru. ,,Přísahám," řekne s vážnou tváří.
Neubráním se úsměvu.
,,Tak si běž lehnout než si to rozmyslím. Přijdu, co nejdříve."
Margot váhá jen chvíli. Potom si vyskočí na mou postel a spokojeně se v ní rozvalí.
,,Boty dolů," přikážu jí, když za sebou zavřu dveře. Tlumeně uslyším ránu padajících bot.
Ještě na schodišti zní můj smích.