Hříšná víra - DOKONČENO

...vše, co máme...

Další týden Louis oficiálně uvedl Francoise do společnosti jako svoji milenku. Francoise byla nervózní, což všichni přikládali jejímu studu. Když totiž král oznamoval svoje rozhodnutí, královna seděla přímo naproti nim. Francoise se třásla a hleděla do podlahy. Když ji král chytil za ruku, aby ukázal gesto něžnosti, ale Francoise sebou úlekem cukla. Král ji však chytil pevně a neustále na ni zíral. Francoise se odhodlala k němu zvednout pohled a v tu chvíli se naprosto uklidnila. Dokonce se i usmála. Všichni kolem se klaněli, usmívali a už tvořili skandální, zcela smyšlené, historky. Královna počkala dobrých deset minut, než se situace trochu uklidnila, a potom se odebrala do svých komnat. Pokud ji tato nová situace rozrušila, nedala to na sobě znát.
Tohle vše, jsem samozřejmě slyšela jen z vyprávění od Fridricha, který byl teď neustále po králově boku. Já jsem klasicky trávila večer ve své komnatě, daleko od společnosti. A vůbec mi to nevadilo.

Hned další den se začaly chystat nové komnaty pro Francoise a její domácnost. Za další týden přijela její malá sestra. Ještě ten den jsem se s ní seznámila za doprovodu veselého smíchu a slz od dojetí. Když jsem je viděla takto pospolu, jak se usmívají, objímají a pláčou štěstím, měla jsem dobrý pocit. Udělala jsem správnou věc. Král udělal správnou věc, pomyslela jsem si.
Francoise požádala svoji mladší sestru, aby jí donesla šál. Když jsme osaměly, upřeně se na mě podívala.
„Colette, já...chci ti něco říci," začala nejistě.
„Dobře. Poslouchám," řekla jsem s úsměvem a nedala na sobě znám obavy. Její nejistota mě však vyvedla z míry. Nebyla totiž vůbec na místě.
„Chci ti to říci už dlouho, ale zatím jsem nenabrala odvahu. Teď, když však přijela Anne, cítím, že nastal ten správný čas."
„Prosím, Francoise, řekni mi, o co se jedná. Takhle si totiž představuji ty nejhorší scénáře a děsím se už teď."
„Neboj se, není to nic hrozného. Jde o mě. A o krále," odmlčela se a sledovala moji reakci. Nechápavě jsem na ni zírala.
„Král, tedy Louis...chci říci král.." skousla si jazyk a od nervozity se jí začaly třást ruce.
Shovívavě jsem se na ni usmála a jemně jsem chytila její ruce do svých dlaní. „Francoise," oslovila jsem ji tiše „nemusíš se cítit provinile zato, že oslovuješ krále jménem. Je to v pořádku, vzhledem k vašemu vztahu ve společnosti."
„Ano, já vím," přitakala a zvedla ke mně pohled „o tom chci také mluvit. O našem předstíraném vztahu ve společnosti. Chci tě totiž ujistit, že takový zůstane i nadále. Předstíraný. Colette, já bych nikdy..."
„Pšt," zarazila jsem ji rázně a pohladila ji po tváři. Nyní už mi bylo jasné, kam tento rozhovor spěl. Už v první chvíli, kdy jsem jí řekla o mém nápadu, jsem si všimla její nejistoty. Myslela jsem však, že se spíše bojí toho, aby Louis nezměnil názor. Vůbec mě tehdy nenapadlo, že by mohla mít strach z něčeho takového.
„Já ti nic nevyčítám a nikdy nebudu. Byl to konec konců můj nápad. Teď jste pro ostatní milenci. Jestli se tak skutečně stane, nezáleží na mě, ale na vás. Jen tě prosím, kdyby se tak stalo, tak mi to řekni ty. Nerada bych se to dozvěděla od někoho jiného."
Ta slova mi drásala duši, ale myslela jsem je vážně. Francoise byla, i přesto všechno co se stalo, pořád velmi krásná, mladá vévodkyně a Louis byl mladý, krásný a mocný král. Bylo by hloupé si namlouvat, že by zůstal věrný jen jedné ženě a to ještě ne té, se kterou je oddaný před Bohem.
„Ne, Colette. Já už jsem se rozhodla. Velice si vážím, co pro mne Jeho Veličenstvo udělalo a navždy budu jemu i tobě vděčná. Ale já nikdy nebudu jeho milenka. Nikdy! Prostě !" její odhodlaný tón, který podtrhla vzdorem vysunutá brada, mi na tváři vykouzlil úsměv.
„Dobře. Budu si to pamatoval," řekla jsem shovívavě.
Dále jsme se k tomuto tématu už nevracely. Ale i tak jsem si myslela svoje.
Nikdy neříkej ne králi Francie.

Během dalších dvou měsíců palác žil hned dvěma novinkami.
Ta první, byl náročný porod Henriette. Anglická princezna v bolestech, které trvaly skoro dva dny, nakonec přivedla na svět ukřičenou, ale zdravou holčičku. Radost pro nepřející, utrpení pro ni samotnou. Jako každá žena z královské rodiny toužila hlavně po synovi, jako pokračovateli rodové linie. Ten se však nenarodil. A tak Henriette, vysílená z porodu a pláče, který nezastavil ani příchod krále, který chtěl popřát své sestřenici a pochovat si svoji neteř, dala předpisovou záminku pro Phillipa, aby se s rytířem nenápadně vypařili s paláce, kdo ví kam.
Upřímně mi bylo Henriette líto. Navzdory tomu, že se ke mně chovala jako k onuci, jsem ji litovala. Byla to mladá, urozená žena, která si žila v přepychu a blahobytu, a přesto byla nešťastná. Vzala si manžela, který ji nesnášel a podváděl ji s muži, přitom ona sama byla zamilovaná do jediného muže, kterého nikdy nemohla mít. A teď ještě ke všemu porodila dívku, což znamenalo, že zklamala ve svém poslání a bude muset dál, chtě nechtě, plnit své povinnosti manželky. Při té představě, jsem se otřásla a znovu si uvědomila, jaké mám já štěstí ve své svobodě při rozhodování o svém těle a budoucnosti.
Druhou velkou novinkou, na kterou už čekal celý svět, a kterou jsem se bohužel dozvěděla od toho nejméně snesitelného člověka, bylo těhotenství královny.