Hříšná víra - DOKONČENO

Štvanice

Z tvrdého spánku mě vzbudilo bušení na dveří a zoufalé volání mého jména.
Trhnu hlavou. Ozve se prudká bolest za krkem. Zasyknu a protřu si oči.
Uvědomím si, že jsem musela usnout v křesle včera večer, když jsem se potichu do něj choulila a doufala, že mě nepřijde hledat ani Edmund ani dauphin.
Pomalu se narovnám a vstanu z křesla. Mám stále na sobě špinavé šaty ze včerejšího výletu. Otočím hlavu k zrcadlu a málem vyjeknu. Vypadám naprosto příšerně. Moje vlasy připomínají ptačí hnízdo, pod očima mám tmavé kruhy a na pravé tváři otisk opěradla křesla.
,,Madmoiselle! Madmoiselle Fabre, otevřete!" vykřikne za dveřmi opět ženský hlas.
,,Už jdu," zachraptím a odkašlu si.
Přejdu ke dveřím a otočím klíčem. Ihned jak zámek cvakne, někdo vezme za kliku a prudce otevře dveře dokořán. Málem mě praští náhlý pohyb dveří do obličeje ale včas uhnu.
,,Jste v pořádku?" vyjekne na mě služebná a prohlíží si mě vykulenýma očima od hlavy až k patě.
,,Ano, jen jsem usnula. Včera mi nebylo moc dobře," odpovím tiše a jdu se znovu posadit do křesla. Cítím se hrozně. Mám ztuhlý krk a bolí mě neuvěřitelně záda. Proč jenom jsem zůstala vtom proklatém křesle sedět?
,,Vyděsilo mě, když jste nepřišla na snídani. Už se po vás ptali," řekne služebná a donese mi na podnosu snídani. Vděčně se na ni podívám.
,,Nechtěla jsem nikoho vyděsit. Jen jsem potřebovala být sama."
Mě samotnou překvapí moje slova vyřčená nahlas před cizí osobou. A ještě víc mě překvapí, když služebná pokývne s porozuměním hlavou.
,,Kdo se po mně shání?" zeptám se raději a vezmu z podnosu horkou polévku. Naberu lžíci a vložím si ji do úst. V okamžiku, kdy polknu, se mi teplo rozleje do krku a následně do celého těla. Krása.
,,Její Jasnost i Jeho Výsost, dauphin. Oba přikázali, abyste se dneska připojila ke štvanici," odpoví mi a otevře truhlici. Začne na postel pokládat moje jezdecké oblečení.
Zaúpím. No to snad ne.
,,A nejde se z toho nějak vymluvit? Vždyť mi včera nebylo dobře. Mohla bych být nakažená a ohrozit Její Jasnost," pomalu se až zastydím nad svou radostí v hlase.
Služebná se na mě uculí a vytáhne mi i boty.
,,Bohužel. Jedou všichni. Dokonce i dauphinův bratr," řekne spiklenecky.
Tak a je to. To je konec. Pokud přinutili jeho, tak mě nepomůže ani cholera.
Dojím polévku a s nechutí se zvednu. Služebná mi pomůže z mých šatů a obleče mě do jezdeckých. Boty si nazuji sama, mají speciální šněrování, které jsem si sama navrhla, aby mi noha v botě neklouzala. Potom se posadím za stolek, kde mi služebná vlasy rozčeše a splete je do velkého copu, který později obmotá a připne sponou, vyzdobenou javorovými listy, vzadu na hlavě do drdolu. Ještě mi podá klobouček a rukavice.
,,A je to. Můžete vyrazit," řekne prostě a odstoupí ode mě, abych se mohla na svůj odraz podívat v zrcadle. Musím uznat, že vypadám opravdu skvostně. Nemít ty tmavé kruhy pod očima, nikdy bych nevěřila, jak příšerně jsem před pár minutami vypadala.
,,Váš kůň je připravený před stájemi. Pokud se nic nezměnilo, měli by tam čekat i všichni ostatní. Jeho Výsost se připojí hned, jak dojedná s pánem," sdělí mi služebná a vezme podnos, aby jej mohla zanést do kuchyně.
,,Něco zajímavého?" zeptám se a otevřu dveře. Nechám ji jít první. Zarazí ji to, ale nijak se k tomu nevyjádří. Na mou otázku zakroutí hlavou.
,,Dobrá. Děkuji. Jak se vlastně jmenuješ?"
,,Emilie," hlesne služebná a líce ji zrůžoví studem.
,,Emílie," zopakuji ,,to je hezké jméno. Děkuji Emílie, že si mě přišla vzbudit. A že si o mě měla starost."
,,To byla maličkost," pípne a rychle odcupitá pryč.
Pousměji se. Právě, že nebyla, pomyslím si cestou ke stájím.

Emílie měla pravdu.
Když jsem došla do stájí a lokaj mi řekl, který kůň byl pro mne vybrán, zamířila jsem ven. Už tam stáli připravení sluhové, myslivci, ale také de Bernier s jeho zachmuřeným obličejem, vedle něj s docela ledovou tváří Francoise společně s dvorními dámami princezny. Opodál se Edmund bavil s místními šlechtici a do sedla se již usadil vévoda de Orleans.
Čekalo se tedy jen na dauphina, princeznu a Edmundova otce.
Zajímalo by mě, co spolu probírají.
,,Colette," ozve se za mými zády. Poznám princeznin hlas, proto se otočím s okamžitou úklonou. ,,Slyšela jsem, že vám nebylo dobře."
,,Je to tak, Vaše Jasnosti. Nicméně dnes je mi už daleko lépe," řeknu zdvořilou lež a narovnám se. Princezna má na sobě také jezdecký úbor. Je ale velmi odlišný od toho mého i od všech ostatních. Uvědomím si, že ho musí mít ušitý z Anglie.
Natáhne si rukavice a pohlédne na mě.
,,To je dobře. Dnes by se nehodilo stonat. Zvlášť, když je to náš poslední den," odvětí chladně a obejde mě. Zamíří k Francoise, se kterou si něco důvěrného sdělí.
Zamračím se. Co jsem udělala zlého, že se ke mně chová takto?
Nemám moc čas nad tím přemýšlet. Hned po princezně přijde dauphin a mousier de Arges. Všem nám popřeje mnoho úspěchu a ozve se zvuk trubek. Všichni nasedneme na koně a pomalu se rozjedeme. Štvanice byla zahájena.

Musím uznat, že počasí nám dneska přálo. Bylo pod mrakem a vítr vlál opačným směrem. Ještě v dáli bylo vidět zbytky mlhové přikrývky.
V čele naší družiny jeli zkušení myslivci, kteří místní lesy dobře znali. Překvapilo mě, s jakou samozřejmostí jim dauphin své místo přenechal. Uvědomoval si, kde jsou jeho limity, ale podal to stylem, který dokazoval jeho majestátnost.
Dauphin. Celou dobu jsem se snažila držet se od něj co nejdále. Neměla jsem tušení, jestli mě včera večer hledal. Já za ním nepřišla. Nemohla jsem a nemůžu ani teď. Nechtěla jsem se s ním dnes střetnout a zjistit v jakém je rozpoložení z mého vzdoru.
Jenže tu byl další problém. Musela jsem se také vyhnout Edmundovi. Potom fiasku s polibkem, jsem se cítila extrémně nepříjemně.
Během přeskoku přes potok, se naše cesty střetly. Já se připravovala na skok, když v tu samou chvíli on zatáhl za uzdu svého koně. Ten hlasitě zařehtal a polekal, tak toho mého. Naštěstí se nic jiného nestalo. Jen jsme se na sebe podívali a kývli na pozdrav. To bylo vše.
Držela jsem se tedy mezi jeho otcem a de Bernierem. Byl to opravdu paradox.
Otec muže, kterému jsem očividně zlomila srdce a muž, jenž byl vrahem mých rodičů, mě teď nevědomky chránili před mými démony.
Jeli jsme stále rychleji a rychleji. Psi zachytili stopu a v celé naší družině bylo cítit napětí. Dauphin chtěl ulovit svého jelena. A každý, kdo by mu k tomu dopomohl, se mohl těšit na královský dar.
Pobídla jsem koně. Ten nabral vítr, srovnal se s ním a přidal. Jela jsem jako šílená.
Předjela jsem jak de Berniera, tak de Argese. Dokonce jsem za sebou nechala i pár šlechticů. Přibližovala jsem se k princezně a dauphinovi. Ani nevím, co mě to najednou popadlo. Atmosféra mě vybudila k tomu být první, zaútočit na jelena a skolit ho.
Lehce jsem se nazvedla v sedle, můj kůň sebejistě přeskočil spadlý dub a běžel dál. Vítr mi teď už šlehal do tváře. Musela jsem rychle dýchat, neboť srdce mi tlouklo jako splašené a adrenalin se mi vlil do žil.
Srovnala jsem tempo s princeznou. Překvapivě byla velmi zkušená jezdkyně. Nepůsobila vůbec plaše ani vystrašeně, tak jako většinu času. Podívaly jsme se na sebe.
,,Musíte zpomalit," vykřikne na mě.
Zakroutím hlavou a prásknu koně do třmenu. Ten zařehtá a ještě víc přidá. Princezně se vzdálím. Teď mám už jen před sebou dauphina a pár myslivců, kteří následují zuřivé psy. Musí být blízko, musí, honí se mi hlavou.
Vyhnu se větvi, trčící ze stromu a můj kůň znovu přeskočí přes potok. A pak se to stane.
Najednou se z neznáma vynoří rodinka divočáků. Je jich osm. Vběhnou mi přímo do cesty.
Na poslední zlomek sekundy, strhnu prudce uzdu.
Kůň se vyděsí z náhlého pokynu a vjemů, zařehtá a vzepne se na zadní. Přidržím se jednou rukou ze všech sil uzdy a druhou se chytím sedla. Je mi jasné, že normálně bych v dámském sedle neměla žádnou šanci. Ale teď, pokud se udržím, možná dnes nezemřu.
Divočáci kolem nás krouží a kůň se neustále staví vyděšený na zadní. Vím, že bych ho měla uklidnit, ale dokážu se jen z posledních sil držet a mít přihmouřené oči, abych neviděla celou katastrofu tohoto momentu.
Kůň svým chováním divočáky ještě víc rozdráždí. Jeden z nich se pokusí koně svalit z boku na zem. Zapotácím se společně s koněm. Ruka ze sedla mi vyklouzne. Vykřiknu zděšením a chytím se zoufale uzdy. Zavřu oči a čekám pád.
Ozvou se výstřely. Znenadání. Jeden, druhý, třetí. Psi se kolem nás rozprostřou a zaútočí na malá selata. A znovu uslyším výstřely. A řehtání koní. Mám pocit jako bych byla ve válečném poli. Ucítím pach střelného prachu a krve.
Divočáci padnou k zemi. Myslivce je postříleli a psi dorazili jejich mláďata.
Můj kůň se ještě dvakrát vzepne na zadní, než se konečně uklidní. Rychle k němu přiběhne de Bernierem a převezme si uzdu. Po mé levici se objeví celý zděšený Edmund natahujíc ke mně ruce. Vyčerpaně mu do nich vpluji. Ze sedla mě vezme do náruče a odnese mě od koně dál, více k naší skupině. Posadí mě do trávy před kmen dubu, o který se opřu.
Přiběhne k nám jeho otec, princezna a nakonec i de Bernier.
,,Jste v pořádku? Nejste zraněná?" zeptá se mě starostlivě Edmund.
Zmateně zakroutím hlavou. Zraněná? Jsem zraněná? Ani nevím. Po celém těle cítím akorát hrozný třas a zimu.
De Bernier si toho všimne a vysvleče si svůj kabát. Položí mi ho kolem ramen. Zamračím se a chci ho setřást. Nechci od něj mít cokoliv na sobě.
,,Jen si ho nechte. Celá se třesete," zkonstatuje Edmund a kabát mi přitáhne k tělu. Nemám sílu o tom s ním diskutovat.
,,Co vás to napadlo, Colette? Jela jste jako šílená! Mohla jste se zabít!" oboří se na mě princezna. Bezmocně se na ni podívám.
,,Já...mrzí mě to," hlesnu.
,,Máte štěstí, že vás dauphin dohnal. Kdyby nebylo Jeho Výsosti a rychlému zásahu, ti divočáci by vás zabili," dodá surově. Překvapeně zamrkám.
Cože? Takže mě zachránil dauphin?
Natáhnu krk ale nikde ho nezahlédnu. Zato všichni ostatní se na mě dívají s jistým zájmem i zděšením.
Vrátím se pohledem k princezně. Ta si založí ruce na prsou a nesouhlasně zavrtí hlavou. ,,Musíte se vrátit zpět do sídla. My budeme dál pokračovat." S těmi slovy se otočí a dá tak signál i ostatním nasednout zpět na koně.
,,Pojedu s vámi," okamžitě se mi nabídne Edmund.
,,Ano i já," přidá se jeho otec.
,,Ale to opravdu nemusíte. Nic mi není, vážně," pokusím se o argument. Samotnou mě překvapí, jak slabě můj hlas zní.
,,I kdyby jste neměla žádná vnější zranění, jste otřesená. Vrátíme se," řekne pevně Edmund a vstane. Jde pro koně.
,,Já se připojím k dauphinovi," oznámí zničehonic de Bernier. Chci si sundat jeho kabát, ale položí mi svou ruku na mou. Ucuknu. De Bernier svou ruku nakonec stáhne.
,,Nechte si jej. Aspoň než přijedete do sídla," řekne mi neurčitým tónem.
,,Tedy madmoiselle, máte můj obdiv. Nejenom za vaši brilantní jízdu, ale také za sílu a odvahu. Neznám příliš mnoho mužů, kteří by se tak dlouho dokázali udržet v sedle. Natož v dámském! Jste opravdu neuvěřitelná," sdělí mi s obdivem Edmundův otec a usměje se na mě.
Jeho slova na mě zapůsobí. ,,Děkuji. Můj otec miloval lov a stejně tak později i manžel. Nebojím se jízdy."
,,Nevěděl jsem, že jste byla vdaná," podiví se Edmundův otec.
,,Ano, byla. Bohužel manžel zemřel. Nešťastná nehoda," odpovím a podívám se zpříma do očí de Bernierovi.
,,A jak se váš manžel jmenoval?"
,,De Charbonneau. Robert de Charboneau." To jméno vyslovím zřetelně nahlas.
Rysy de Berniera se nepohnou. Jsou jako kámen. Ale jeho oči. Oči jej prozradí. Vidím v nich údiv, zmatenost, strach a poznání.
On ví, kdo jsem. A taky si musí v té chvíli uvědomit, jakou hrozbu pro něj představuji.
,,Přijměte moji soustrast. Musel to být mimořádný muž," řekne s dobrým úmyslem Edmundův otec.
,,To si ani neumíte představit."