Hříšná víra - DOKONČENO

Nová kapitola života

Naše nahá těla ležela vedle sebe pod přikrývkou a navzájem se zahřívala. V komnatě byl slyšet jen náš pravidelný dech a tlukot našich srdcí. Spali jsme klidně, bez starostí vnějšího světa, až do chvíle, kdy se ten největší odvážlivec odhodlal, zaklepat na dveře mé komnaty.
Prudké rány nás okamžitě probudily. Zamžikala jsem do šera a Louis nesouhlasně zamručel.
„Vaše Veličenstvo! Vaše Veličenstvo!" naléhal hlas za dveřmi.
„Vstávej, někdo tu je," drcla jsem do něj a odhodila přikrývku na jeho stranu. Louis se natáhl po mé ruce a strhl mě zpátky do postele, k sobě.
„Nechoď. On odejde. Půjdeme ještě spát," zamručel Louis stále se zavřenýma očima. A i když mě nemohl vidět, obdařila jsem jej nanejvýš káravým pohledem.
„Nebuď jako malé dítě. Je to očividně důležité, když klepe takhle brzy," namítla jsem a vysmekla se mu. Vstala jsem a sebrala župan, který se doposud povaloval na podlaze. Zabalila jsem se do něj a potom obešla postel z druhé strany. Sebrala jsem přikrývku a strhla ji z krále. Chlad ovanul jeho tělo, a tak mu nezbylo nic jiného než otevřít oči a nasupeně vstát z postele.
„Veličenstvo! Veličenstvo prosím," ozývalo se dál za dveřmi.
„Doufám, že někdo umírá, jinak ho zabiju sám," řekl mým směrem zlostně Louis, když si oblékal košili.
„Ale prosím tě. Takové věci by si neměl říkat. A už vůbec by sis je neměl myslet," odvětila jsem a zívla. Louis na sebe natáhl kalhoty a bosky ke mně přešel. Hrubě mě políbil a potom na mě mrkl.
„Nikdo, kdo mě budí tak brzo ráno a ještě když jsem s tebou, si nezaslouží moje slitování."
Převrátila jsem oči v sloup, ale i tak jsem se pousmála. Louis došel ke stále mluvícím dveřím, které prudce otevřel. Za nimi se krčil rozcuchaný sluha, který vypadal, jako by sám právě vstal.
„Co se děje, že si mě dovoluješ v tuto hodinu vyrušovat? Mluv! Ale rychle!" přikázal mu chladně Louis. Já se opřela bokem o čelo postele a překřížila si ruce na prsou. Sama jsem byla zvědavá, co chce.
„Odpusťte, že vás ruším, Veličenstvo. Je to však naléhavé. Královna..." sluha se dočista zakoktal a zmlkl.
„Co je s ní?" vyjel na něj okamžitě Louis. Pod tím tónem jsem se i já postavila do pozoru.
„Je nemocná. Udělalo se jí zle. Je u ní lékař. Poslali mě pro vás, než bude hůře," vyhrkl okamžitě a třásl se přitom jako osika.
„Počkej tady," houkl k němu Louis a zavřel za ním dveře. Otočil se na patě, aby si vzal boty. Ty jsem už držela já. Bylo mi jasné, že odejde. Když uviděl, jak držím smířeně jeho boty, vděčně na mě pohlédl. Boty si ode mě vzal a obul si je. Potom se na mě zadíval a vzal mou tvář do svých dlaní.
„Omlouvám se, ale já musím. Musím zjistit jestli..."
„Pšt," přerušila jsem ho a něžně jej políbila „já to chápu. Jenom běž." Hlas se mi přitom zachvěl. Cítila jsem, jak mě pálí oči. Takto jsem si naši noc a naše společné probuzení opravdu nepředstavovala.
„Prosím, nebuď smutná. Vyřeším to a zase přijdu. Neloučíme se přeci navždy," pronesl ke mně s humorem a já měla co dělat, abych se úplně nezhroutila. Ani přikývnout jsem nedokázala. Nechtěla jsem mu ani tímto gestem dál lhát. Jenom jsem se dívala, jak odchází a než nadobro zmizel za dveřmi, ještě naposledy se na mě usmál. Vůbec netušil, že pro mne, to loučení bylo...

Moje služebná, společně ještě s dalšími sluhy, nakládala má zavazadla do kočáru, který jsem si už dopředu pronajala. Já se choulila do červeného kabátu, který mi darovala Francoise a třásla se zimou, která ještě v jarních ránech panovala. Ale bylo také dosti možné, že zima s mým třasem neměla nic společného. Možná za to mohl strach, nervozita, vzrušení. Kdo ví? Nechtěla jsem to nyní zkoumat. Neměla jsem na to náladu ani energii. A do toho všeho moji trpělivost zkoušelo Fridrichovo neustálé chození z místa na místo.
„Můžeš toho na chvíli nechat?" zeptám se ostře a zabořím ruce hlouběji do kapes. „Jsem z tebe nervózní."
„Tak ty si nervózní? Ty si nervózní? No tak to pardon! Madmoiselle je nervózní, to se všichni musíme mít na pozoru."
„Tohle chování ti vůbec nesvědčí," řeknu dotčeně a odvrátím od něj pohled.
Fridrich se okamžitě zastaví a potom přejde těsně ke mně. Cítím jeho dech na své tváři a jeho pohled, který mě soudí už od chvíle, co jsem mu řekla o svém plánu, mě propaluje až do duše.
„Možná, že ne, ale to ani to tvoje. Copak tohle je normální? V tichosti se sbalit, nikomu nic dopředu neříct a odjet? Jak to můžeš udělat? Jak s tím budeš žít? Copak na nás vůbec nemyslíš? Nemyslíš na krále? Nemyslíš na to, co se stane, až se dozví, že si odjela a nic si mu neřekla? Tak co, Colette?" jeho naléhavé otázky mi ještě více přitíží. Odtrhnu pohled od kočáru, který je skoro plný a podívám se svému příteli do očí.
„Samozřejmě, že jsem na to myslela! Myslela jsem na to už pěkně dlouho! A právě kvůli vám odjíždím! Musím se v životě pohnout dál! Musím začít od začátku, někde, kde mě nikdo nezná a kde já neznám je. Kde budu mít možnost konečně zjistit, kdo jsem, bez vás, bez vší té špíny a intrik. Copak to nechápeš? Jestli tu zůstanu, tak promarním veškerý svůj život, uvězněná v té komnatě! A to já nechci!" zaúpím frustrovaně.
Fridrich těká pohledem po mé tváři. Chvíli je mezi námi ticho, až mě nakonec strhne k sobě do objetí. Opřu si hlavu o jeho rameno a potlačím vzlyk. Musím být silná! Už jednou jsem se rozhodla, tak to musím dokončit. Ale je to zatraceně těžké...
„Tohle já chápu, Colette," zašeptá Fridrich a pohladí mě po vlasech „ale proč si mu nic neřekla? Víš, jak moc tě miluje. Tohle ho zničí."
„Právě proto jsem mu nic neřekla," řeknu a odtáhnu se od něj. Podívám se mu do očí a doufám, že mě můj přítel pochopí. „Nedokázala bych se s ním rozloučit. Ne zpříma. Přesvědčil by mě, abych zůstala. Ale to by nebylo dobré ani pro mě a ani pro něj. Proto jsem mu napsala dopis a dala jej Francoise. Přečte si jej, až já budu dávno pryč a snad mě díky němu pochopí. Nebo mi aspoň odpustí," dodám a skloním hlavu. Znovu mě přepadne smutek. Zavřu oči, nechci dovolit slzám opustit jejich místo.