Hříšná víra - DOKONČENO

Večeře, o hře hroznů

Francoise se už hodinu líčila u zrcadla, a bez sebemenší výčitky, přitom peskovala služebnou. Marie-Ann se místo toho povalovala na kanapi a neustále něco štěbetala.
A já? Já se snažila uklidnit.
S večeří jsem vůbec nepočítala.
Jistě, měla jsem zvládnuté vybrané chování u stolu.
Ale večeřet s královnou a budoucím králem?
To bylo zcela něco jiného.
,,Myslíte si, že přijde i Mazarin?" Pískající hlas zrzky mě vytrhne z transu. ,,Určitě. Je to nejdůležitější muž v zemi. Samozřejmě, hned po dauphinovi." Markýza de Beauchamp se na sebe podívá z obou stran v zrcadle. Zřejmě je s výsledkem spokojená, neboť je to poprvé, co ji vidím se usmát. ,,Prý je to královnin milenec," spiklenecky zašeptá Marie-Ann a energeticky se posadí. ,,A i kdyby? Je to schopný muž. Navíc královna je pořád krásná. Každý, kdo má rozum by si ho chtěl držet blízko u těla." ,,Záleží, jak moc blízko," zamumlá služebná, sbírajíc stužky poházené po zemi. Překvapeně  se na ni podívám. Ihned zrudne a skloní zrak. ,,Měly byste se připravit. Za chvíli půjdeme," pronese markýza a elegantně vstane. Zajímá mě, jestli se s tím už narodila. ,,Já si chci vzít ty žluté šaty s krajkami. Co myslíš, Colette? Budou mi slušet?" Představím si Marie-Ann v těch citrónových šatech a musím se držet, abych se neušklíbila.
S její pletí a zavalitým tělem, tak bude určitě působit. ,,Nevím, já se v módě moc nevyznám," rozhodnu se pro diplomatickou odpověď. ,,To je vidět," odfrkne si Francoise  a změří si mě pohledem. ,,Vy si vezmete co?" ,,J...já," zakoktám. ,,Půjdu v těchto šatech," odpovím prostě. ,,V těch, kterých jste přijela?" Najednou jsou na mě upřeny šestery oči. ,,Co je na nich špatného?" ,,Nic," ubezpečí mě Marie-Ann ,, jen, že jsou takové...cudné. A tady se jedná o večeři s královskou rodinou." ,,No a? Pořád vám nerozumím." ,,Jde o to," Francoise protočí oči ,,že dauphin je proslulý proutník a královna není taky světice. Tohle je královský dvůr. Tady nikdo nechce působit cudně." ,,Já tedy rozhodně ano," odseknu a s důrazem toho, si uhladím sukni. ,,No jak chcete," pokrčí rameny markýza a projde kolem mě. ,,Ale nebrečte, až odsud zítra odjedete s prázdnou."

Šli jsme další dlouhou chodbou. Sluha pro nás přišel přesně. Francoise šla v čele našeho průvodu a nesla se jako císařovna. Za ní cupitala rozjařená Marie-Ann. Celé naše komické procesí jsem uzavírala já se svým ustrašeným výrazem a chmurnou náladou. Míjeli jsme šlechtice němých tváří. Těžce se mi dýchalo. Ruce jsem měla upocené a ledové. Aniž bych si toho předtím všimla, držela jsem si lem sukně a pravidelně si ruce o ni utírala.
Nevzala jsem si přece jen velké sousto?
Co to vlastně dělám?
Jak jsem si mohla myslet, že zvládnu žít na dvoře a ještě tu vyřešit svoji minulost?
Měla jsem na kraji slzy.
Strašně jsem si přála, aby tu se mnou byl někdo blízký.
Třeba jeptišky z kláštera.
Najednou se mi zjevil uculující se obraz abatyše, jak se mi vysmívá nad mým strachem.
Ten obraz mě tak vykolejil, až jsem zaťala pěsti.
Ne!
Důležitý je zítřek. Zahraji jak nejlépe dovedu a budu se modlit, aby mě královna vybrala.
Dnešní večeři nějak přežiji.
Otevřely se dveře a vešly jsme do velkého sálu.
Zář ze svící a lustrů se rozlévala po celé místnosti. Byl tu uprostřed dlouhý stůl, na kterém byly různé pokrmy. Kuřata, křepelky, ovoce, dorty a víno. Hodně vína. V rohách komnaty stáli další šlechtici a dívali se na nás se zvědavostí. Doběhla jsem Marie-Ann a chytila ji za loket. ,,Proč tu stojí a nesednou si?" zeptám se jí tlumeným hlasem. ,,Protože nejsou pozváni ke stolu, ale jen do této místnosti," odpoví mi a usměje se na mě. ,,Takže se nám budou celou dobu dívat do talíře?" ,,No ano. Dá se to tak říct," rozesměje se a postaví se vedle markýzi, která nás zpraží pohledem. Tupě se zastavím na místě  a nechápavě se rozhlédnu.
Najednou se ozve klapot a někdo zakřičí:,,Její Veličenstvo, královna. Jeho Výsost, francouzský dauphin." A v tu chvíli se celý sál pokloní.

Usazená za stolem, jsem se neodvážila zvednout zrak. Královna byla velmi krásná žena s havraními vlasy a bledou pletí. Měla přívětivé oči, které již pokrývaly vrásky času. I tak si však zachovala svěží vzhled. Její elegance a sametový hlas na mě velmi zapůsobily. Přišel s ní i zmiňovaný Mazarin. Byl to vysoký, lehce zavalitý muž s knírem a prošedivělou parukou. Tvářil se přísně a nesmlouvavě. Jen pokud se díval na královnu, tak se jeho výraz změnil. Jakoby zjemnil. I tak jsem z něj měla strach. S ním se večeře účastnila i jeho neteř, Marie Manciniová. Byla to drobná brunetka s plnými rty, šikmýma, zelenýma očima a hlasitým smíchem. Hned si padla do oka s Marie-Ann. Vlastně se zdálo, že obě mé rivalky se do konverzace u stolu zapojily až příliš snadno. Marie-Ann se hlasitě smála s Marií a občas prohodila slovo i se samotným Mazarinem.
Francoise plně bavila šlechtice okolo a nebála se do konverzace zatáhnout i dauphina.
Dauphin.
Budoucí král Francie.
Ani nevím, jaké jsem měla očekávání. Krále jsem si představovala jako bytost, nad kterou člověk jako já, nemá nárok pohlédnout. Vždyť je to představitel a zástupce Boha na zemi. Má neomezenou moc a jediné jeho slovo je zákon pro všechny.
Splňoval tyto mé představy, Louis, budoucí Louis VIV.?
Byl to ještě chlapec. Ne, spíše začínající mladý muž. Už nyní byl vysoký. Měl uhrančivé, hnědé oči, které se na mě podívaly jen jednou, když jsem se zvedala z úklony. Měl ostře řezané rysy a lehce opálenou pleť. Později mi Marie-Ann řekla, že je to pozůstatek z krve od italských předků. Na tváři měl samolibý úsměv a vypadalo to, že ho nic nevyvede z míry.
A co jsem dělala já?
Hrála jsem si s hrozny, kutálející se mi po talíři a snažila se být neviditelná.
,,Madmoiselle Fabre, u nás zřejmě nechutná," ozve se najednou hlas dauphina. Ztuhnu a uprostřed talíře zastavím jedno z hroznů. ,,Je to pravda? Pokud nemáte ráda ovoce, nabídněte si něco sladkého. Nebo maso. Nemusíte se stydět," usměje se na mě vlídně královna. Ztěžka polknu. ,,Děkuji, madame. Jídlo je výborné, děkuji," hlesnu a uhnu očima. ,,Tak proč si nedáte něco jiného? Nebo jsou ty hrozny opravdu tak dobré?" V hlase budoucího krále slyším výsměch. A nejen já, protože se okamžitě začne smát půlka sálu.
Složím ruce do klína a vzhlédnu k němu.  Opírá se o opěradlo židle a na tváři mu hraje samolibý úsměv.
,,Ano, Vaše Výsosti. Hrozny jsou opravdu skvělé."
,,Víte, že hrozny jsou již několik staletí považovány za pokrm básníků a umělců? Nejednou byly vyobrazeny na nejvýznamějších malbách." Zajiskří mu v očích.
Snaží se rozehrát hru, která nutně skončí mou prohrou.
,,Zřejmě věděli, že hrozny jsou darem Boha. Díky nim může být vytvořeno skvělé víno. Nebo jsou přidávány do palet, aby promíchaly barvy. I samotný plod je skvělý na jazyku."
Dauphin přihmouří oči. Dokonce i Francoise a Marie-Ann zmlknou a dívají se na mě.
,,Vidím, že madmoiselle Fabre je velmi vzdělaná, co se hroznů týče. Nemyslíte mamá?"
Stočí pohled ke královně a jeden koutek úst mu vyletí do posměšného úšklebku.
,,Jestli umí aspoň zpoloviny tak dobře hrát na klavír jako toho ví o hroznech, obávám se dámy, že již teď je souboj prohraný."
Všichni se společensky zasmějí, i když si všimnu kyselosti v obličeji Francoise.
Dauphin se zničehonic vymrští ze židle a nahne se přes celý stůl ke mně.
,,Nemůžu se dočkat až vás uslyším hrát, madmoiselle," řekne a strčí si hrozen z mého talíře do úst.
,,Bude mi potěšením," procedím se zebezapřením.
,,Louisi, to je krajně nevhodné. Netrap naše hosty," pokárá ho královna se zachmuřeným obličejem.
,,Ale mamá, jen se bavíme."
Při těch slovech se otočí ke svým přátelům a zbytek večera si mě již nikdo nevšimne.