Hříšná víra - DOKONČENO

Malý podraz

Na slíbenou procházku, jsem sebou vzala Amélii.
Ano, bylo to ode mě zbabělé, to přiznávám, ale představa, že bych se sama procházela s Edmundem, mi nebyla nijak příjemná.
A jak jsem podle jeho výrazu zjistila, jemu nebyla příjemná přítomnost Amélie.

Čekal nás u kašny v hlavním bloku zahrady, přesně jak mi napsal ve vzkazu, který mi donesl sluha.
Díval se někam do dálky. Až naše blížící se kroky jej přiměly se otočit. Na pár vteřin se mu na tváři objevil úsměv. Ten však zmizel, když si všiml i Amélie.
Zastyděla jsem se za sebe. Ale nelitovala.
,,Dobrý den," pozdravím ho s úsměvem. ,,Dovolte, abych vám představila sestru Amélii. Je to skvělá přítelkyně a host Jejího Veličenstva."
,,Těší mě," ukloní se a skryje svoje zklamání.
,,Mě také. Colette mi o vás řekla moc milé věci," řekne a mrkne na mě.
Ztuhnu a nechápavě se na ni podívám. Proboha, proč mu tohle říká?
,,Opravdu?" překvapeně se na mě podívá a potěšeně se usměje.
,,Ano. Říkala jsem Amélii, že jste velmi galantní společník Jeho Výsosti," usadím jeho nadšení. Úsměv mu však z tváře nezmizí.
,,Půjdeme tedy?" zeptá se nabídne mě i Amélii rámě. Ta jej s díky odmítne.
Edmund hned pochopí a studem mu zrudnou uši. Neubráním se pousmání. Já se do něj zavěsím a společně všichni tři vykročíme hlouběji do zahrady.
Můj zbabělý nápad vzít sebou Amélii se ukáže jako velmi prozíravý.
Její přítomnost brání Edmundovi se mnou mluvit o více soukromých věcech. Zmůže se jen na diskuzi o novém románu, který je teď velmi populární na dvoře a o situaci mezi Francií a Španělskem.
Na první téma jsem měla jasný názor. Román mi přišel zcestný a chtěl zaujmout mladé nezkušené dívky či zoufalé vdovy, kterým už nezbývá nic jiného než jen snít.
Nicméně druhé téma mi přišlo daleko přínosnější, neboť moje znalosti byly chabé. Naslouchala jsem proto Edmundovým úvahám a připomínkám.
,,No aspoň, že teď když se dauphin bude ženit se situace uklidní," řekne zvesela a zastaví se u lavičky. Zmínka o dauphinově sňatku mě zraní.
,,Posadíme se?" zeptá se.
,,Ráda," přikývnu a sednu si. Edmund se posadí zprava vedle mě. Amélie zůstane stát.
,,Copak je?" zeptám se jí.
,,Budu vás muset opustit. Slíbila jsem madame d'Este svoji účast na mši. Nečekala jsem, že se procházka tolik protáhne, jinak bych vám to řekla dříve," odpoví mi a já si ji změřím pohledem. Vím jistě, že nic takového neslíbila.
,,Doufám, že se neurazíte," dodá směrem k Edmundovi.
Ten se na ni pousměje a vstane. Políbí jí, i přes její rozpaky, ruku a lehce se pokloní.
,,Bylo mi ctí vás poznat."
Amélie semkne rty do tenké čáry a pokýve hlavou. Otočí se a opravdu chce odejít. Začnu panikařit.
,,Počkej! Nevíš, jak se dostat zpět do paláce!" zvolám a doufám, že nezním až příliš vesele.
Amélie se na mě otočí a přísahala bych, že se ušklíbne.
,,Neměj obavy. Dávala jsem dobrý pozor, kudy jsme šli." S tím se otočí a začne se mi vzdalovat.
Sedím tedy na lavičce a nervózně třesu nohou pod sukní. Edmund si ke mně znovu přisedne. Je mezi námi tíživé ticho.
Řekni něco! Řekni něco, prosím! nadávám si v duchu.
,,Já..." řekneme oba najednou.
To nás rozesměje. Společný smích a vzájemná ostýchavost ze mě smyje nervozitu.
,,Prosím, co jste mi chtěl říci," vybídnu ho.
,,Chtěl jsem vám poděkovat, že jste souhlasila s procházkou."
,,Za to mi přeci děkovat nemusíte."
,,Ale musím. Připadáte mi jako velmi inteligentní žena, která si svého času váží. O to víc si cením, že jste souhlasila. Já...rád bych vás chtěl pozvat na své sídlo," řekne polohlasem.
Překvapeně zamrkám.
,,Prosím?"
,,Já vím, že je to nečekané. Nikdy bych se neodvážil navrhnout vám něco takového, ale okolnosti mi nahrávají do karet, abych tak řekl."
,,Myslím, že vás nechápu," řeknu popravně. Proč proboha řekl něco takového?
,,Každý rok se touto dobou vracím na své rodinné sídlo. Můj otec má rozlehlé lesy a vždy pořádá velkolepé hony. A letos bude kromě jiných, hostit i dauphina, jeho bratra a princeznu. Když jsem se o tom dozvěděl, byl jsem tak smělý a zeptal se princezny, zda byste jí nemohla dělat na těch pár dnů doprovod. A ona souhlasila. Takže, pokud budete souhlasit i vy, rád bych vám ukázal místo, kde jsem se narodil a kde to nade vše miluji."
Měl v očích takovou radost a očekávání. Ten jeho plán za mými zády se mi vůbec nelíbil. A vidina toho, že budu pár dní mrznout na starém hradě teprve ne. Nehledě na to, že tam bude dauphin.
Už jsem chtěla odmítnout, ale zničehonic mě jemně vzal za ruku a pohladil.
,,Velmi mi na vás záleží. Rád bych...rád...já..."
,,Dobrá," vyhrknu vyděšeně. Bože, jen ať to neřekne!
,,Dobrá," zopakuji už klidnějším hlasem ,,ráda budu dělat společnost princezně. Pokud nebude královna nic namítat. Ráda s vámi pojedu. Jako přítelkyně."
Zadívám se na něj. Snad mu to dojde.
Chvíli na mě neurčitě hledí, ale nakonec se mu uvolní svaly v obličeji a koutek úst mu vyjede nahoru.
,,Děkuji. Přítelkyně." To slovo pronese kostrbatě, ale mě spadne kámen ze srdce.
Protentokrát jsem se zachránila.
,,Nevrátíme se už? Začíná mi být zima," řeknu a při těch slovech se skutečně roztřesu.
,,Jistě. Samou nervozitou, zda mě neodmítnete, jsem úplně zapomněl na dnešní počasí," přizná se provinile.
Oba vstaneme. Edmund si však ještě svleče kabátec a nastaví ho před sebe.
,,Prosím, nechci, abyste nastydla."
,,Ale to se nehodí," zaprotestuji.
,,Nesmysl. Nehodilo by se, aby gentleman nechal dámu mrznout. Navíc nesmíte onemocnět. Potom byste nemohla se mnou odjet," řekne s nesmělým úsměvem.
Povzdechnu si a otočím se k němu zády. Natáhnu ruce do kabátce a on mi ho pomůže zapnout. Stojí velmi blízko. Až příliš blízko.
Když dopne poslední knoflík, rychle se od něj odtáhnu.
,,Děkuji. A teď už pojďme. Ať nenastydnete ještě vy."
Zpátky kráčíme vedle sebe. On mi rámě nenabídne a já o něj ani nestojím.

Jak se začneme přibližovat k paláci, začnu uvažovat, co jeho pozvání znamená.
Myslím doopravdy.
A taky, jak oplatím Amélii její malý podraz.