Hříšná víra - DOKONČENO

Sídlo rodiny de Arges

Cesta byla nekonečná. V kočáru jsem nedokázala usnout. Neustále to s námi házelo na všechny strany, a když už jsem se blížila aspoň k malé naději na spánek, princezna si vždy chtěla povídat.
Musela jsem se tedy tvářit plná energie a ochoty i přesto, že jsem pomalu uvnitř umírala únavou.
Jediný světlý bod, na naší cestě byly přestávky. V okamžiku, kdy kočí zastavil, jsem vyběhla z kočáru, abych si protáhla ztuhlé nohy a záda. Čerstvý vzduch mi na moji ospalost pomáhal.
Celá naše družina se posilnila, koně dostaly vodu a mohli jsme dále pokračovat v cestě.
Ke konci naší cesty jsem byla paradoxně nadšená, že jsme konečně dorazili k rodinnému sídlu Edmunda.

Přijeli jsme k velkého kamennému sídlu navečer. Louče a svícny rozmístěné na hradbách a u vchodů poskytovaly zámku temnou až nadpřirozenou atmosféru.
Když kočí zastavil, pomohl nám z kočáru sluha. Nejdříve princezna, potom já a nakonec její doprovod.
V dalších kočáru jela Francoise s de Bernierem a další dámy princezny. Dauphin, společně se svým bratrem a jejich doprovodem sesedli z koní a Edmund se běžel přivítat se štěkajícími psy, které měl nějaký muž na vodítku. Později jsem zjistila, že to byl jeden z Edmundových vychovatelů.
Edmund se ke psům sklonil až s dětskou radostí a začal je drbat. Ti šťastně vrtěli ocasy a oblizovali mu tvář. Pod pláštěm šera jsem si dovolila se tomuto výjevu usmát.
,,Ehm. Tak kde budeme spát?" zeptá se otráveně Phillip Orleánský.
,,Odpusťte," vyleká se Edmund a otočí se k nám zahanbeně ,,prosím tudy."
Ukáže směr a počká, dokud k němu nepřejde dauphin s jeho bratrem. Potom se společně s nimi vydá k sídlu. Muž se psy je následuje. Princezna se na mě polekaně podívá. Pokusím se ji úsměvem uklidnit. Nevím, zda to zafunguje, nicméně se rozhodne dohnat svého manžela. Vidím, jak se ho chytí za ruku. On se na ni překvapeně podívá a chce ji ruku vytrhnout. Nicméně ona jej drží až křečovitě pevně a tak to nakonec vzdá. Něco mu pošeptá a on jen pokrčí rameny.
Já sama se rozhodnu držet v bezpečné vzdálenosti s ostatními dámami. Francoise kráčí vedle de Berniera. Jsou opravdu zvláštní pár. Pár. Ne. Tohle označení pro ně není správné. Jsou spíše jako dvě chladné sochy, které se snaží dostat do přízně dalším sochám a co nejvíce je využít.
Projdeme nádvořím a dostaneme se do velké haly.
Tam na nás čeká už několik sluhů, komorníků a služek.
,,Monsieur," řekne komorník stojící nejblíže k nám. Je to malý, zavalitý muž s pleší a šedým knírem. Zarazí mě jeho postoj. Je rovný jako pravítko.
,,Vítejte doma. Jeho Veličenstva, Vaše Výsosti," ukloní se skoro až k zemi.
,,Alberte, tak rád vás vidím. Kde je můj otec?" zeptá se s přátelským úsměvem Edmund.
,,Pán má nakázáno od doktora zůstat několik dní na lůžku. Nicméně pokoje jsou připraveny i s večeří. Velice se omlouvá a doufá, že si brzy skvěle zalovíte," pronese směrem k dauphinovi.
,,Zajisté. Důležité je zdraví," odpoví dauphin majestátně.
,,Co je s otcem? Je to vážné?" v Edmundově hlase se objeví obavy.
,,Nemějte strach. Váš otec to opět přehnal s vyjížďkou. Špatně se oblékl a nastydl. Není to nic vážného."
Edmund kývne a skloní hlavu. Sotva po pár vteřinách se vzpamatuje a vyzve své hosty, aby se šli podívat na své komnaty a udělali si pohodlí.
Všichni se pomalu rozejdou se sluhy, kteří jim byli přiděleni, do různých stran.
Rychle přiběhnu k Edmundovi. Musela jsem mu jeho kabátec vrátit co nejdříve.
,,Počkejte, něco pro vás mám," řeknu vzrušeně.
Ukážu mu látku, do které jsem kabátec dala.
,,Nechala jsem si váš kabátec. Tehdy z procházky. Ráda bych vám ho vrátila," řeknu tiše.
Edmundovi se rozzáří tvář. ,,To nespěchalo. Nijak jsem ho nepostrádal."
,,I přesto, budu ráda, když si jej vezmete zpátky," naléhám.
Posunu balík blíže k němu. Vezme si ho z mých rukou. Rozbalí ho a kabátec narovná. Lehce si k němu přičichne.
,,To jsem si myslel," řekne potutelně.
,,Copak?" podivím se.
,,Voní teď jako vy," odpoví mi.
Cítím, jak mi rudne tvář. ,,Já...omlouvám se, asi."
Edmund se na mě usměje. ,,Nemusíte. Těší mě to. Vždy, když si ho teď obleču, si ihned vzpomenu na vás."
Pohled, jakým se na mě dívá, mě krajně znepokojuje.
,,Musíte ho přeci někdy vyprat," namítnu v obraně.
Zakroutí hlavou. Chce něco říct, ale já ho předběhnu.
,,Už bych měla jít. Jsem z cesty velmi unavená."
,,Samozřejmě. Přeji vám dobrou noc."
Pokývu hlavou na dík a přejdu k mladé dívce, která na mě celou dobu čekala v rohu. Tiše mě vedla chodbami sídla. Sdělila mi, že mám pokoj celý pro sebe. Je hned vedle princezny. Pokud bych měla jakékoliv přání, stačí říci. Večeři mi nechala na stole a pokud si budu přát, přichystá mi koupel.
Na poslední sdělení jsem zareagovala s nadšením. Koupel jsem opravdu potřebovala.
Dovedla mě k pokoji a uklonila se.
,,Půjdu tedy ohřát vodu," řekne mi plaše.
,,Dobrá. Já se mezitím najím. Přijdeš potom pro mě?"
Přikývne. Usměji se na ni. Ona odejde a já stisknu kliku. Vejdu do pokoje a zavřu za sebou dveře. Otočím se k pokoji a vyjeknu.

,,Co tady k čertu děláte?" zeptám se naštvaně dauphina. Ten sedí uprostřed pokoje a za zády se mu line světlo z krbu. Má přehozenou nohu přes nohu a zachmuřený výraz.
,,To bych se měl zeptat spíš já vás, madmoiselle," řekne pichlavě.
,,Mám pocit, že tohle je můj pokoj, tudíž má otázka je opodstatněná," odseknu a sundám si cestovní plášť. Hodím ho na postel a nespouštím z něj pohled.
,,Nemyslím pokoje. Ale vaše neuvážené chování," pronese podrážděně.
,,Prosím? Nepřeháníte to, sire?" Schválně ho tak oslovím a trucovitě vystrčím bradu.
Dauphin se okamžitě zvedne ze židle a přejde k posteli. Stojíme teď naproti sobě, mezi námi jen postel. Jindy bych se té ironii i zasmála, ale teď mě pobouří jeho zlost.
,,Stýkáte se s jedním z mých společníků. Bez mého či královnina svolení. To není vhodné, vzhledem k tomu, jak si zakládáte na pověsti." V jeho očích zajiskří a mě dojde celá tato konverzace.
,,Nemusíte mít péči. Nedělám nic, co by mě dostalo do ošemetné situace," odvětím chladně.
,,Dvůr mluví jinak," argumentuje s úšklebkem na tváři.
,,Dvůr neustále mluví. Nesmíte ho brát tak vážně."
Stojíme naproti sobě mlčky. On se na mě dívá se zlostí, kterou jsem u něj ještě neviděla, ve spojitosti se mnou. Mě samotnou to dožene k vzteku. Svým chováním mě ještě více utvrdí vtom, že mu nic nechci vysvětlovat.
,,Jen mi řekněte proč on," přeruší nakonec ticho. Jeho hlas je teď klidný. Vyčerpaný, řekla bych.
,,Jak to zase myslíte?" povzdechnu si.
,,Proč jste odmítla mě, ale s ním se klidně stýkáte? Co má on a já ne?" zeptá se prostě.
,,Není od vás moc ušlechtilé, takto útočit na svého přítele," popíchnu ho a zasměji se.
,,To je mi jedno," odsekne.
Smích mě přejde. Povzdechnu si a sednu si na kraj postele, stále se na něj dívajíc.
,,Nedala jsem mu přednost před vámi. Jen jsme byli na procházce. Je to milý člověk, ale nemám s ním žádné úmysly."
,,On s vámi ale ano. Vidím, jak se na vás dívá. Znám Edmunda řadu let. On je do vás zamilovaný."
,,S tím nic neudělám."
Znovu se rozhostí ticho.
,,Proč jste s ním teď mluvila, jestli to byla jen procházka?" zeptá se najednou.
,,Něco jsem mu vracela," řeknu popravdě.
,,Co?"
,,To vám neřeknu."
Dauphin přihmouří oči a obejde postel. Zastaví se přede mnou. Pomalu k němu vzhlédnu.
,,Zklamal jsem se ve vás," řekne jen.
Dívám se na něj. Pomalu vstanu. Mezi námi je velmi malý prostor. Zkoumám jeho tvář. Vypadá unaveně. Jeho oči postrádají jiskru. Mám pocit, že se dívám na vyčerpaného starce a ne na mladého člověka.
,,To je mi líto. Ale já nemám povinnost vám nic vysvětlovat stejně tak jako vy nemáte povinnost vysvětlovat vaši schůzku s jednou dámou na plese."
Dauphin sebou trhne a odstoupí ode mě dál.
,,Není to tak, jak myslíte."
,,Nemyslím si nic. Není to moje věc," řeknu a stojí mě úsilí, abych zněla aspoň trochu přesvědčivě.
,,Je to vaše věc, protože jsem to udělal kvůli vám!" vykřikne znovu zuřivě.
,,Neshazujte vinu na mě. Já vás nenutila s tou ženou strávit noc!" zakřičím. Stisknu ruce v pěst.
,,Já s ní nestrávil noc!" vykřikne zoufale. Vidím, jak se jeho zuřivá maska bortí a jeho emoce jej pomalu ovládají.
,,Chtěl jsem. Hrozně jsem chtěl, abych na vás zapomněl a držel se od vás co nejdále. Přesně jak jste chtěla," zaprská.
Uvědomím si, že zadržuji dech.
,,Ale nakonec jsem to nedokázal. Něco jste se mnou udělala. Nevím co, ale nesnáším to. Změnila jste mě a teď mě odmítáte. A ještě k tomu se stýskáte s Edmundem. Mým přítelem! Myslel jsem, že jste jiná, ale mám pocit, že jste ještě horší než všechny ženy u dvora."
S tím otevře dveře a s prásknutím odejde.

Zůstanu tam šokovaně stát.
Stojím tam a pomalu zpracovávám všechno, co na mě vykřičel.
Až když služka zaklepe na dveře, si uvědomím, že mi tečou slzy.
Rychle je setřu a jdu jí otevřít.
V tichosti ji následuji, abych se vykoupala. Když mě opustí, znovu se rozbrečím.
Nedokážu pláč zastavit. Skryji hlavu do mokrých dlaní.
Pláču tak celou hodinu než mě služka opět vytrhne z mé melancholie. Její obavy o moje zdraví mě donutí se vzchopit.
Vrátím se do pokoje a lehnu si do postele. Únava mě přemůže a já upadnu do spánku. Ale ani tam mi dauphin nedopřeje ani chvíli klidu.