Hříšná víra - DOKONČENO

Překvapení od královny

Zrovna jsem si začala číst román, když do mé komnaty vtrhla Margot. Podívala jsem se na ni podrážděně přes okraj knihy a pohled opět stočila k textu.
Jestli mi zase přišla říct, že mám jít mezi lidi, tak se už vážně rozčílím, pomyslela jsem si.
,,Madmoiselle, musíte jít rychle do královniných komnat," vykřikne a snaží se vydýchat.
,,Proč? Královna má přeci přijet až zítra," odbydu ji a otočím list knihy.
,,To má ale přijela už dnes. Nečekaně. A volá vás."
Okamžitě zaklapnu knihu a vyskočím z postele. ,,Proč? Stalo se něco?" Přepadnou mě obavy. Královna málokdy měnila své plány a pochybovala jsem, že by dobrovolně odjela od své přítelkyně dřív.
,,To nevím," pokrčí rameny ,,ale čeká vás ve svém salonu."
Obejdu Margot a spěšně se na sebe podívám do zrcadla. Vypadám unaveně. Popravdě řečeno, vypadám hrozně, pomyslím si. Zakroutím nad svým odrazem hlavou a rozběhnu se do komnat královny.
Cestou potkám pár sluhů, kteří mi jdou raději z cesty a dvě dvorní dámy princezny Henriette. Nevěřícně na mě hledí. V běhu nad nimi mávnu rukou. Musím vypadat komicky, protože ve střevících se mi běhá opravdu špatně a dlouhá sukně mi vůbec nepomáhá.
Když se konečně ocitnu před dveřmi královny, zlomím se v pase. Plíce mě bálí a cítím horkost ve tváři.
,,Zatraceně," zakleju.
,,Madmoiselle?!" ozve se vedle mě. Pootočím hlavu a uvidím ošuntělé boty s punčochami a kalhoty z pytlovinové látky. Zvednu hlavu výš a uvidím před sebou zaraženého sluhu.
,,Jste v pořádku?" odváží se zeptat.
Nadechnu se a co možná nejelegantněji se narovnám. ,,Jistě, nemějte starosti. Můžete jít," řeknu autoritativně.
Sluhovi to očividně vyhovuje, protože pokýve hlavou a odejde opačným směrem.
Když je pryč z mého dohledu, nahlas vydechnu. Srovnám dech do normální frekvence a zaklepu na dveře.
Ty se zevnitř otevřou a já vstoupím.  Vidím, že sluhové odejdou a zavřou za sebou dveře. Otočím hlavu ke stolu, za kterým sedí královna. Podepisuje jeden dokument za druhým a přitom si neslyšně něco mumlá.
,,Vaše Výsosti, přála jste si mne vidět?!" pronesu mírně a ukloním se.
,,Můžete vstát, Colette," řekne královna a odloží listiny. Opře se do křesla a usměje se.
,,Ano, chtěla jsem vás vidět. Určitě vás překvapilo, že jsem přijela o den dříve. Upřímně, nebylo to čistě mé rozhodnutí. Okolnosti mě donutily se vrátit. Ale chtěla jsem vám poděkovat."
,,Poděkovat?" nevěřícně to slovo zopakuji.
Královna se ještě více usměje a vstane. Obejde stůl a přejde ke mně.
,,Ano. Byl to váš nápad, abych navštívila Catherine. A musím říci, že to bylo skvělé rozhodnutí. Už dlouho jsem si s nikým tak nepopovídala," odpoví mi královna a zahledí se do dálky.
Zřejmě se jí vybaví čas strávený s abatyší. Potom náhle procitne a opět se na mě podívá.
,,Mám vám od ní vyřídit pozdravy. Byla by ráda, kdybyste klášter někdy přijela navštívit."
,,Bude mi ctí," řeknu po pravdě. Po klidu v klášteře a přátelství Amélie, se mi stýskalo.
,,Nicméně, návštěva Catherine mi ukázala, že bych měla udělat určité změny. S vaší osobou." Královna do mě zabodne pohled. Ani nevím proč, ale začnou se mi třást ruce. Spojím je za záda, aby to královna neviděla.
,,Jaké?" zeptám se polohlasem.
,,Všimla jsem si, že jste si tu moc přátel neudělala. A od ostatních jsem se dozvěděla, že během mé nepřítomnosti jste byla zvařená ve své komnatě."
,,Ano, ale to mohu vysvětlit," přeruším ji.  ,,Když Vaše Veličenstvo odjelo, cítila jsem se slabá. Proto jsem se rozhodla, že zůstanu raději ve svém pokoji. Nechtěla jsem onemocnět."
Královna mě umlčí zvednutou dlaní. ,,Jistě, jistě. Ale nepopřete, že tu nemáte větší okruh přátel. Zdáte se mi, čím dál více smutná a uzavřená do sebe. Připadáte mi, jako byste tu chřadla, zatímco ostatní rozkvétají. Proto jsem se rozhodla po souhlasu Catherine, udělat ve vašem životě změnu."
Ztěžka polknu. Tak abatyše nade mnou zlomila hůl? Ale proč? Vždyť už jsem jí pořádek v klášteře nenarušovala...
Uslyším, jak se otevřou znovu dveře. Královna se pousměje a někomu pokyne, aby šel k nám. Pomalu otočím hlavu. Představuji si sluhu, jak mi nese mé věci s pláštěm nebo stráže, kteří mě vyhodí z Louvru. To, co ale uvidím mi vyrazí dech.
,,Pojďte k nám, Amélie. Ať se můžete přivítat," řekne jí mile královna.
Má přítelkyně, jediná opravdová přítelkyně stojí přímo přede mnou. Vidím, že ji stojí hodně sil, aby se nezačala zeširoka usmívat.
,,No tak, Colette. Nepozdravíte svou přítelkyni? Abatyše Catherine mi sdělila, že vy dvě jste si byly v klášteře velmi blízké," poznamená královna a já v jejím hlase uslyším smích.
Zamrkám a potom zapomenu na veškerou etiketu. Udělám pár nezbytných kroků k Amélii a skočím jí kolem krku.
,,To není možné! Ty si vážně tady!" zaječím nadšeně.
Amélie mě pevně obejme. ,,Jsem. Moc ráda tě vidím," řekne dojatě.
Stojíme tam a objímáme se, obě šťastné z přítomnosti té druhé.
Až mi nakonec dojde, že je tu s námi pořád královna.
Neochotně se od Amélie odtáhnu a se studem se podívám na královnu. ,,Odpusťte, Veličenstvo. Zapomněla jsem se."
,,To nevadí. Pro tentokrát vám to prominu. Navíc je skvělé vás jednou vidět takhle šťastnou," odvětí královna a znovu se vrátí ke svému stolu. S Amélií čekáme, co udělá teď. Když si našich nejistých pohledů všimne, nakloní hlavu na pravou stranu.
,,No tak, Colette. Běžte ukázat své přítelkyni, kde v příštích dvou týdnech bude trávit čas. Já mám i jiné povinnosti," dodá netrpělivě.
,,Zajisté, Vaše Veličenstvo."
Obě se ukloníme, já elegantně, Amálie nejistě. Vezmu ji za ruku a společně vyjdeme ven z královniných komnat.
Na chodbě se na sebe znovu podíváme a prudce se obejmeme.
,,Nemůžu tomu uvěřit! Ty si vážně tady!"
,,Já vím! Taky jsem tomu nemohla uvěřit. Když mi to abatyše řekla, myslela jsem, že mě zkouší."
Odtáhneme se od sebe a obě se na sebe usmějeme.
,,Ale já myslela, že jako řádová sestra nesmíš opustit klášter," podotknu zmateně.
,,Neměla bych. Ale abatyše mi udělala výjimku. Na dva týdny. Samotnou mě to překvapilo. Měla si ji vidět. Když přijela královna, byla úplně vyměněná. Usmívala se. Dokonce jsem ji jednou slyšela se smát přes dveře pokoje. Smát se. Chápeš to? To jsem ji neslyšela za celé ty roky. Ve společnosti královny úplně ožila.  A když se královna zmínila o tom, jak si skvělá společnice a jaký máš talent, abatyše na tebe byla moc pyšná. Myslím si, že proto mi dovolila sem přijet. Sice mám zakázano se účastnit všech večírků a smím chodit jen do zahrad na procházku a na mše, ale to nevadí. Důležité je, že jsme zase spolu."
Dojatě ji stisknu ruku. Konečně mám vedle sebe někoho, komu můžu bezmezně věřit.
,,Já ani neumím vyjádřit slovy, jak moc si vážím, že si tady," zalknu se a rychle si utřu z tváře slzu.
,,Neplač. Musíme si toho tolik říct. Hlavně ty. Dvůr je tak obrovský a jistě si tu zažila hodně věcí," nadchne se Amélie.
,,To ano," připustím.
Chytím ji za ruku a společně se vydáme k mé komnatě. Cestou ji ukazuji různé salóny a chodby, kterými se dostane dál do paláce.
,,Je to tu strašně velké. Nechápu, jak si to můžeš pamatovat," zakroutí hlavou Amélie.
,,Zvykneš si. Ze začátku jsem se tu pravidelně ztrácela ale po čase ti to vše přijde už tak známé, že nad tím nepřemýšlíš."
,,A co ta záležitost z minulosti? Podařilo se ti něco zjistit?"
Než ji stačím odpovědět, přeruší mě ten nejvíce otravný hlas. ,,Madmoiselle!"
Otočím hlavu a vidím jak k nám jde Marie, společně s Marie-Ann. Je s nimi i on se svými přáteli.
Uhnu pohledem.
,,Copak tu děláte? A s kým si povídáte?" zeptá se mě zvědavý hlas Marie.
Musím se hodně přemáhat abych zachovala neutrální tón. ,,Toto je sestra Amélie. Na přání královny, tu bude další dva týdny mým hostem."
Všichni se na Amélii podívají. Zkoumavým, až pohrdavým pohledem. Vím, že jí to není příjemné a tak se rychle rozhodnu naopak představit jí tohle procesí. Při představování dauphina mi hlas zakolísá. Rychle si odkašlu. Amélie se ukloní. ,,Je mi nesmírnou ctí, Vaše Výsosti."
,,Vítejte v Louvru. Doufám, že se vám tu bude líbit," řekne s tím jeho typickým úsměvem. ,,Nevěděl jsem, že jste byla v klášteře," pronese směřem ke mně.
,,Zotavovala jsem se tam po nemoci," vyhrknu první věc, která mě napadne. Amélie pokrčí čelo ale naštěstí nic neřekne.
,,Ach tak," kývne dauphin. ,,Odpusťte, že vás musíme nechat o samotě, ale čeká nás má matka," oznámí směrem k Amélii.
Teď pokrčím čelo já. Marie si mého výrazu všimne a pyšně mi sdělí: ,,Královna mi chce dát svatební dar. Jak jste možná už slyšela, budu se vdávat."
Snaží se působit vesele, ale neunikne mi, že při zmínce o vdavkách, ji úsměv povadne.
,,Slyšela. Gratuluji," odpovím.
,,Já také," přidá se Amélie.
,,Děkuji. Také vás to jednou čeká. Chci říct," zakoktá se, když si uvědomí tu hloupost, co před Amélií řekla. ,,Jednou to možná čeká i na vás, Colette. Pokud jednou vyjdete z komnaty," rýpne si.
Nadechnu se k odpovědi, ale umlčí mě hlas dauphina. ,,To už by stačilo, Marie! Neurážej všechny okolo svou jedovatou náladou. A už vůbec ne, Colette! Nebudu to tolerovat!"
Překvapeně se na něj podívám. Má staženou tvář do své neproniknutelné masky, ale přesto uslyším v jeho hlase emoce, když vysloví mé jméno.
,,Nekřič tady na mě. Ty taky nejsi nadšený ze svatby! Já mám akorát odvahu říct to nahlas a všem!"
Dauphin ji chytí za loket a přitáhne si ji blíž. ,,Nechovej se jako spratek! Uvědom si, kde si a s kým mluvíš!" zaskřípe zubama.
Nikdy jsem ho takového neviděla. A už vůbec ne, když byl s Marií.
Stojí proti sobě a zuřivě si hledí do očí. Nakonec se mu Marie trucovidě vytrhne ze sevření a přejde k Marie-Ann. Do té se zavěsí a už svou předstíranou veselostí řekne: ,,Prosím, už pojďme. Nebudeme tu nikomu hrát divadlo."
,,Souhlasím," odsekne budoucí král a otočí se k nám. ,,Omlouvám se za tu scénu," řekne s lehkým úsměvem směrem k Amélii. Na mě se ani nepodívá. Zabolí mě u srdce. Otočí se na patě a vykročí vpřed. Zbytek ho následuje. Dívám se za nimi a povzdechnu si.
,,Co to mělo být? Jak se mohla takhle chovat před budoucím králem?" zeptá se mě pohoršeně Amélie.
,,To je dlouhá historie," zamumlám a vydám se ke své komnatě.
,,A proč ti budoucí král říká jménem?"
,,To je ještě delší historie," hlesnu a jdu po schodem. Amélie je mi v patách. Otevřu dveře do své komnaty a zničeně si sednu do křesla. Tatam je moje dobrá nálada.
,,Vidím, že jsem přijela právě včas,"pronese rozhodně Amélie mezi dveřmi.