Hříšná víra - DOKONČENO

Loučení

Můj odjezd měl trpkou příchut'. Amélie mi pomohla zabalit mé nově ušité šaty se stužkami. Šperky jsem neměla. Jen malý křížek, který jsem začala nosit tady v klášteře.
,,Budeš mi chybět," špitnu, sedící na posteli, k mé přítelkyni. ,,Nikdy nezapomenu, co si pro mě udělala." Amélie neodpoví. Zavře všechny truhli a podívá se na mě takovým způsobem, jakým nikdy dřív. Přísně, s obavami. Chci něco říct, ale nevyjde ze mě ani hláska. Na prázdno zase zavřu pusu a skloním hlavu. Periferně vidím, jak si ke mně Amélie přisedne. Chytí moji ruku. Propleteme si prsty. Podívám se na ni se slzami v očích. ,,Já vím.." hlesne. I ona má v očích slzy. Chvíli tam jen tak bezmocně sedíme.
Nepotřebujeme nic říkat.
Obě víme, co si ta druhá myslí.
Kdyby nebylo jejího slibu Bohu, nikdy bychom se nerozdělily. Našla jsem v ní přítelkyni, důvěrnici, sestru. Je to jediný člověk, kterému bezmezně věřím. A přesto se mnou nemůže odjet na moji novou životní cestu. Nikdy bych však po ní nechtěla, aby svůj slib porušila.
,,Měla bych už jít," přeruším ticho a pustím její ruku. ,,Jak znám Matku představenou, nemůže se dočkat at' odsud nadobro zmizím." Uchcechtnu se a rozpřýhnu ruce. Amelie mě pevně obejme. Naposledy. ,,Musíš mi slíbit, že mi budeš psát," říká kamsi do mého účesu. ,,Chci vědět všechno. Jak se máš, jaký je dvůr, král..." Zasměji se. ,,Pochybuji, že uvidím krále. Podle toho, co se o něm ví, je to mladý floutek, co si hraje s šavlí a prohání každou sukni." ,,Je to přeci jenom král," pokrčí rameny Amelie a pustí mě. ,,Hlavně si dávej pozor na pomluvy. Francouzský dvůr rozhodně není náš klášter." Tak s tím jsem musela souhlasit. Kdyby nebylo Matky představené, byl by to tu ráj na zemi. Dokonce jsem si zvykla i na přísný režim. Nicméně tohle nebyl můj život. Potřebovala jsem začít znovu. Jinak. Lépe. A taky jsem chtěla najít muže, který mě zachránil. A který zabil mé rodiče.

Oblékla jsem si plášt'. Měla jsem na sobě svědle modré šaty s bílou krajkou kolem rukávů a živůtku. Nebyly nijak okázalé ani nijak obyčejné. Vybrala jsem si je, protože jsem se v nich cítila sebejistě. Krásně. ,,Jak vypadám?" zeptám se s chvějícím se hlasem. ,,Jako někdo, kdo patří na králův dvůr." Usměji se a otočím se směrem ke dveřím. Projdu chodbami kláštera. Amelie jde za mnou. Když dojdeme k hlavní bráně přes dvůr, ještě se k ní jednou otočím. ,,Nikdy na tebe nezapomenu. Ani na abatyši. Na to, co jste pro mě udělaly. Co jste mi daly..." hlas mi znovu selže. Amelie se smutně pousměje. V té chvíli uslyším blížící se kroky. Podívám se za Amelii a uvidím zamračenou tvář Matky představené. ,,Matko," lehce kývnu hlavou a dám se ihned dohromady. ,,Mademoiselle, tak už odjíždíte," řekne s takovou radostí v hlase, až se musím ušklíbnout. ,,Ano. Její Veličenstvo bude přijímat novou hudebnici zítra v čase oběda. Musím proto být v paláci už dnes," vysvětlím jen tak mimoděk. Matka představená si mě prohlíží se staženými rty do tenké přímky. ,,No, vidím, že jste se připravila. Tak mi nezbývá než vám popřát hodně štěstí. Kéž vás Bůh provází," dodá a udělá mi kříž na čele. Automaticky se s Amélií pokřižujeme a řekneme:,,Amen." Ráda bych svoji přítelkyni ještě jednou objala, ale vím, že by si za to později vyslechla kázání. Proto se na ni jen usměji a vykročím ke kočáru. Mladý lokaj mi nabídne ruku, které se chytím a nastoupím. Zavřou se za mnou dveře. Kočár se rozjede a já úlevou, ale i strachem vydechnu.
Moje cesta za novým životem právě začala.