Hříšná víra - DOKONČENO

Prstence osudu

Probudila jsem s trhnutím.
Nepamatovala jsem si, co konkrétního se mi zdálo. A možná to bylo lepší. Další noční můru jsem nepotřebovala.
Zamžourala jsem a protřela si oči. Chtěla jsem se protáhnout, ale zarazilo mě teplo.
Teplo druhého těla.
Přede mnou spal budoucí král Francie. Ležel na boku na své straně postele. Na své straně? Mohu to tak vůbec říct? Byla to moje postel a žádná strana tady neexistovala.
Překvapilo mě, že je tady.
Chtěla jsem, aby tu zůstal než usnu. Pravděpodobně byl sám unavený a usnul dříve než se stihl vrátit do svých komnat.
Vypadal velmi klidně. Dech měl zpomalený a jeho hruď se pravidelně pohybovala. Právě v této chvíli na mě působil nejmlaději. Jeho obličej byl klidný a rysy uvolněné. Ráda bych ho nechala ještě chvíli spát, ale nesmí ho tu nikdo vidět.
Kolik je vlastně hodin?
Odkryla jsem se a spustila nohy z postele.
Chtěla jsem se podívat na hodiny stojící na stole. Snažila jsem se nedělat hluk.
Vstala jsem a udělala jsem pár kroků.
Od postele se ozvalo zakňourání.
Neubránila jsem se úsměvu.
Podívala jsem se na hodiny. Půl sedmé ráno. Margot ke mně přicházela v sedm. Skvělé. Dauphin měl čas nepozorovaně zmizet.
,,Co se děje?" zamumlá ospale a zívne.
Otočím se k němu a přistoupím k posteli. ,,Dobré ráno, sire. Je půl sedmé. Včera jste tu musel usnout," řeknu laskavě.
Překvapeně se na mě podívá a po tváři se mu rozlije úsměv. ,,To jsem vskutku musel, madmoisselle."
Mh, takže jsme zpět u madmoisselle?
Dauphin se posadí na posteli a protáhne si ruce. Přitom mu zapraskají klouby v prstech. Ošiju se přitom zvuku.
,,Nemáte to ráda?"
,,Ne."
Zasměje se a upře na mě pohled.
Až teď si uvědomím, že mám na sobě jenom noční košili. Že celou tu dobu jsem na sobě měla noční košili.
Uhnu pohledem a snažím se nezrudnout.
,,Musím přiznat, madmoisselle, že s vámi zažívám samá překvapení."
,,To je mi opravdu líto, sire."
,,Pročpak?" nakloní se ke mně.
,,Jistě jste o nic z toho nestál," hlesnu.
Chvíli se dívá na moji nachovou tvář než zvedne koutek úst.
,,Neříkám, že ta překvapení jsou nepříjemná."
,,Ach tak."
Sama nevím, co mu na to říct. Je mi jasné, že není zvyklý řešit takové situace, do kterých jsem se dostala. Ba co víc. Sama jsem překvapená, že je vůbec řeší.
,,Co takhle snídaně?" vyhrkne s energií.
,,Bohužel nic tu nemám. Margot přijde až za půl hodiny. A nebylo by nejlepší, kdyby vás tu našla," dodám opatrně.
Nadzvedne obočí a zachmuří se.
,,Stydíte se za to, že jsem tu s vámi?"
,,Ne, ne to ne!" vyhrknu polekaně. To ho očividně potěší, protože se usměje a opře se do peřin.
,,Nicméně bych nerada, aby někdo nabyl vědomí, že my dva..."
Opět uhnu pohledem. Jistě mu to nemusím vysvětlovat.
,,Chápu. Nechcete se zdiskreditovat," řekne chladně.
,,Přesně tak. Věřte mi. Vážím si všeho, co jste pro mě udělal. Nikdy vám to nezapomenu. Ale kdyby královna.."
,,Takže o to tu jde? Bojíte se reakce mé matky? O nic víc?"
,,Názor královny je pro mě velmi důležitý. Vážím si jí jen jak to jde. Ale není to jediný důvod."
,,Vysvětlete to," přikáže mi a založí si ruce na prsou.
Ten tón mě naštve. Bezmocně rozpřáhnu rukama. To vážně nechápe, o co mi jde?
,,Vy jste budoucí král. Jste zástupce Boha na zemi. Máte velkou moc a jsem si jistá, že mnoho jiných královských rodin by chtělo svoji dceru provdat za vás. Také jste velmi žádaný muž." Při těch slovech se potutelně usměje. ,,Máte jistou pověst. A já bych nerada do této pověsti byla zahrnuta."
S těmi slovy vstanu z postele a natáhnu se pro župan. Utáhnu si ho k tělu a jdu si nalít vodu.
Bojím se otočit a podívat se, jak se tváří. Nechci slyšet, co mi řekne. Zároveň mi není příjemné ani jeho mlčení.
,,Chápu. Nechcete, aby si lidé mysleli, že jste mojí milenkou. Zvlášť, když se nic nestalo," pronese.
,,Ne, sire. To si pletete. Nechci tak být označována navzdory tomu," řeknu ostřeji než jsem zamýšlela.
,,Vtom případě bych opravdu měl jít."
Vstane z postele a oblékne si kabátec, který si večer odložil. Pozoruji ho, jak si zuřivě obouvá boty.
Colette. Oh, Colette. Právě si urazila ješitnost muže. A co víc, urazila si ješitnost krále.
Vzpřímí se a narovná si kabátec. Potom se na mě odměřeně podívá.
,,Doufám, že vám moje přítomnost nezpůsobila újmu na zdraví. Nemějte však obavy. Budu se od vás držet co nejdále. Samozřejmě musíte myslet na svoji reputaci," odsekne a otočí se na patě.
,,Počkejte přece."
Rychle ho obejdu a stoupnu si před něj. ,,Takhle jsem to nemyslela. Vážím si vašeho zájmu. A děkuji za vše, co jste pro mě udělal. Ale přeci musíte chápat, že jako vaše milenka bych se zcela společensky zničila."
,,To máte o mne tak špatné mínění?"
,,Cože?"
,,Colette, nikdy bych se neodvážil vám nějak ublížit. Vaši reputaci jsem hájil, když jsem vyhodil předního šlechtice ode dvora. Chránil jsem ji, když jsem nikomu nic neřekl a všem jsem nařídil, aby mlčeli. Opravdu si myslíte, že bych ji ohrozil teď?"
Pootevřu ústa, ale nic neřeknu. Překvapeně na něj hledím. Tváří se raněně. Unaveně. Naštvaně. Kvůli mně. To snad ne.
,,Takhle jsem o tom nepřemýšlela," přiznám se a obejmu se pažemi. ,,Je mi to líto."
Stojíme tam proti sobě a mlčíme. Ani jeden neví, jak má zareagovat. Nevíme, co si ten druhý myslí a jaké jsou jeho úmysly.
,,Colette," osloví mě nakonec jemně." Zvednu k němu oči. ,,Chápu vás. Opravdu. Možná mě vaše slova zamrzela, ale můžu si za to sám. Nikdy jsem s žádnou ženou nestrávil noc bez postranních úmyslů. Nikdy jsem nikoho neležel jen tak a necítil se v absolutním bezpečí a v klidu. Je mi jasné, že kdyby nás tu takto někdo viděl, vyložil by si to jinak. Proto teď odejdu. Ale věřte mi, že bych vám nikdy neublížil. Nepopírám, že mám rád ženy. A velmi. Ke každé se však chovám s respektem. Nikdy bych žádnou ženu do ničeho nenutil. A už vůbec ne vás. Na to si vás až příliš vážím"
Kývnu.
,,Děkuji," hlesnu a pokusím se o úsměv.
Oplatí mi ho a obejde mě. U dveří se zastaví.
,,Doufám, že si získám vaši důvěru natolik, abyste mi věřila bez velkého vysvětlování."
,,Proč?" nechápavě se zeptám. ,,Proč já? Nejsem kdo ví jak urozená. Nejsem ani vhodná na královský dvůr. Mám za sebou těžkou minulost. A to co se stalo mi ji jen připomnělo. Chci říct, proč ztrácíte čas se mnou, když vám celý dvůr leží u nohou?"
,,Právě proto. Protože ode mě nic neočekáváte. A neustupujete mi. Jste pro mě výzva a záhada. A já se s vámi cítím dobře."
,,Pletete se, sire. Já od vás očekávám mnoho. Očekávám, že si promluvíte s královnou a postavíte se za své zájmy a tuto říši," řeknu rázně a udělám k němu pár kroků.
,,Vtom případě se vás pokusím nezklamat, madmoisselle," vezme mou ruku a políbí ji. Potom otevře dveře a v tichosti odejde po schodech. Dívám se za ním. Na konci schodiště se otočí a naposledy se na mě podívá. Lehce mu zamávám. Mrkne na mě a potom mi zmizí z dohledu.
Zavřu za ním dveře. Opřu se o ně a vydechnu.
Do čeho jsem se to jenom dostala?

,,Madmoisselle, jste v pořádku?" zeptá se mě asi už po desáté madame de E'ste. Trpělivě se na ni usměji.
,,Ano, děkuji za optání. Jak jsem řekla, večer jsem upadla na schodech a potloukla jsem se. Není to nic vážného."
,,Musíte si dávat větší pozor. Když nezvládnete schody, jak chcete zvládnout celý dvůr?" ušklíbne se markýza.
K mé smůle dnes měla Francoise i Marie-Ann trávit čas se společnicemi Jejího Veličenstva. Už asi hodinu spolu hrály karty a poslouchaly hovory ostatních.
,,Ale no tak, Francoise. To je od vás krajně netaktní," upozorní ji mírně madame de E'ste.
,,Odpusťte. Ale je to pravda."
,,Opravdu Colette. Musíte na sebe dávat větší pozor," začne mě kárat i Marie-Ann.
Musím se držet, abych nepřevrátila oči. Zrovna od ní to sedí.
,,Kdo by potom hrál Jejímu Veličenstvu?" jedovatě tasí otázku markýza.
,,Jsem si jistá, že vy už byste něco vymyslela," vrátím jí jedovatou poznámku. Ušklíbne se na mě a dál se věnuje hře.
Upiju ze sklenice a podívám se ven z okna. Slunce krásně svítí. Vidím, jak se stromy ohýbají pod silou větru. Kéž bych tak byla na zahrádce s Amélií v klášteře...
Otevřou se dveře.
,,Její Veličenstvo, královna," ozve se.
Všechny se postavíme a ukloníme se.
Do komnaty vpluje elegantně královna. Má na tváři mírný úsměv. Pokyne, abychom vstaly.
Dámy se okamžitě znovu začnou věnovat svým věcem. Já čekám, co královna udělá. Zachytí můj pohled a usměje se na mě. Přisedne si ke mně a madame de E'ste.
,,Madmoisselle, doufám, že jste v pořádku. Slyšela jsem o vaší nehodě."
,,Děkuji, madame. Jsem v pořádku."
,,To mě těší."
,,Jak proběhla schůze?" zeptá se madame de E'ste.
Zbystřím. Netušila jsem, že se nějaká schůze měla konat. Jestli o ní věděl dauphin? napadne mě.
,,Podle očekávání. Všichni s tím návrhem souhlasili. Jen Louis mírně protestoval. Nelíbí se mu, že je to jeho sestřenice. Nicméně ví, jaká je jeho povinnost. Nakonec to přijal jako budoucí král."
Nakrčím čelo. O co se jedná?
,,To jsem ráda. Je to dobrý svazek," prohodí madame de E'ste a upije ze své sklenice.
Svazek? Cože svazek? Jaký svazek? Snad ne...
Zaskočí mi a musím si zakrýt ústa rukou.
,,Jste v pořádku?" otočí svoji pozornost ke mně královna.
Kašlajíc přikývnu. ,,Odpusťte, madame. Jen mi zaskočila voda."
,,Ach tak," pokrčí čelo královna a měří si mě pohledem. ,,A nebylo to náhodou zprávou, kterou jste teď slyšela?"
Snažím se nezrudnout a neuhnout očima studem. ,
,To bych si nedovolila," řeknu a v duchu si nadávám, že nemám rozhodnější hlas.
Královna se naštěstí zasměje a mávne nad tím rukou.
,,Nic se neděje. Pro všechny to bude novinka. Ale je nejvyšší čas. Dauphin se musí oženit. Je to v zájmu království. Všechny z nás to postihlo a mnohé ještě postihne. Není to nic neobvyklého."
Snažím se na sobě nedat nic znát. Co na to říká Dauphin? Co na to říká ve skutečnosti? opravím se v duchu. Musela to přijít. Je mladý a každý očekává, že bude mít následovníka. Tak proč mě to překvapilo?
Špicuji uši, jestli neřeknou ještě něco. S kým se má vlastně oženit?
Madame de E'ste jakoby mi četla myšlenky.
,,Jsem si jistá, že bylo moudré uzavřít spojenectví se Španělskem. Bude to mít jenom samé výhody."
,,Doufejme, má přítelkyně. Doufejme. Mám z tohoto svazku velkou radost," pronese spokojeně královna a vezme si bonbón.

To znamená jediné. Budoucí královnou se stane Marie Tereza.
A já musím co nejdříve začít hledat muže, který mi zachránil život.
Čím dříve zmizím, tím lépe.