Hříšná víra - DOKONČENO

Hodnoty

Zbytek odpoledne jsme jen tak vedle sebe leželi.
Zdálo se mi, že jsem v jednom momentě usnula. Cítila jsem vůni vanilky a bylo mi tak nějak lehko. Měla jsem pocit bezpečí.
Pootevřela jsem oči. A usmála jsem se. Naskytl se mi pohled doslova královský.
Dauphin měl položenou hlavu na polštáři a jeho paže mě stále objímaly. Vypadal tak klidně. Nevinně. Což bylo zvláštní, protože žádný hrůzný zločin nespáchal. Teda kromě velkého zástupu milenek.
Převrátila jsem nad tou myšlenkou oči a zavrtěla se.
„Už si se vyspala?" zeptá se mě ale oči má stále zavřené. Jen koutky úst se mu zvednou do lehkého úsměvu.
„Nemám pocit, že jsem usnula," podotknu a natáhnu k jeho obličeji ruku. Chci ho pohladit po tváři ale v poslední chvíli se zarazím. Ruku stáhnu a posadím se. Dauphin zamručí a své paže stáhne ke svému tělu.
„Co se stalo? Bylo nám tak krásně. Nikdy jsem si tolik neodpočinul při povalování. A že vtom mám praxi." Rošťácky se na mě zazubí, posadí se a záda si podepře polštářem.
„Nic se nestalo. Jen jsem si uvědomila, že je večer. Slíbila jsem Marie-Ann, že jí budu dělat společnici při kartách."
„Myslel jsem, že se nesnášíte."
„Není to tak že se nesnášíme," nenuceně vstanu a přejdu před zrcadlo. Snažím se nějak upravit to vrabčí hnízdo, které mi způsobil spánek vedle budoucího krále.
„Jsme více méně přítelkyně. Akorát mě irituje její pomlouvání a ona nemůže přenést přes srdce, že jsem získala místo u královny."
„Neuvěřitelné," vydechne dauphin a seskočí z postele. Nazuje si boty a okopíruje můj postoj před zrcadlem. „Myslel jsem si, že jenom politici hrají takové hry. Ale očividně ji hrají i mí poddaní."
Chlácholivě se usměji na jeho odraz v zrcadle.
„O sire, nemáte ani tušení. Tyhle hry hraje každá žena. A je úplně jedno, jaký má původ."
„Zřejmě si budu muset více všímat lidí kolem sebe," prohodí a jednou rukou mě obejme v pase.
„Lidí? Nebo žen?" zaútočím a ucuknu před jeho dotekem.
Místo přímé odpovědi se zasměje a zakroutí hlavou.
„Madmoiselle Fabre. Mám pocit, že si mě dobíráte."
„Možná. Ale jen proto, že mi to dovolíte."
Jeho tvář zvážní a přistoupí ke mně s takovou razancí, až mě to poleká. Natáhne dlaň k mému obličeji. Myslím si, že mě každou chvíli pohladí. Jeho obličej je nebezpečně blízko. Vidím, jak se mu hrudník zvedá pod košilí. Dívá se mi do očí a já se pod tím pohledem ztrácím a zmenšuji. Vpíjí se do mě. Jeho vůně, pohled...
Natočí hlavu a jeho ústa se přiblíží k mému uchu.
„Ty si jediná, které dovolím mě poznat," zašeptá a lehce se otře svými rty o můj lalůček. Zachvěji se. Kolena se mi roztřesou. Mám pocit, jako by mi bylo znovu čtrnáct a četla o všech těch velkých láskách a neodolatelných milencích. Tak ráda bych vtom světě zůstala.
Realita mě však probere. Vzchopím se a odstoupím od něj. Ruce si dám schválně před sebe. Pro jistotu.
Pochopí to.
Také se odtáhne.
Oba teď máme masku. Já masku chudé šlechtičny a on masku budoucího krále.
„Děkuji, sire. Jsem poctěna. Nicméně vás musím požádat, abyste odešel. Potřebuji se připravit."
„Jistě. Také se musím připravit."
Natáhne se pro kabátec a s ladností si ho obleče. Během toho pohybu se protáhne jako kocour. Neubráním se úšklebnutí.
„Tak tedy v sále," pronese ještě a lehce políbí mou ruku. Přitom mě nespouští z očí.
„Budu se těšit," špitnu a rychle ruku stáhnu. Místo, které mi políbil, si pohladím.
„Ne víc než já, madmoiselle. Ne víc než já."

Večer byl opět velkolepý.
Upřímně jsem nechápala, kde na to ti lidé berou energii a peníze. Ale když jsem sivzpomněla na mé líné odpoledne s dauphinem, možná jsem tomu začínalarozumět.
Seděla jsem nahrbeně nad stolem a snažila se soustředit na hru. Pravda všakbyla, že jsem nikdy neměla potřebu se v kartách snažit. A obzvláště dneska, jsem se nemohlasoustředit. Zato Marie-Ann byla ve svém živlu. Už obrala dva šlechtice a podlejejího brunátného obličeje se chystala obrat dalšího.
„Madmoiselle, vy jste opravdu nebezpečná," pronese jeden z protihráčů aneochotně ji podá měšec se zlaťáky.
„Děkuji. Teprve se rozehřívám. Dnes mi jde o větší výhru," zaštěbetá Marie-Ann.
„Vy pořád chcete získat ten náhrdelník?" ozve se znechuceně markýza, která právě doplula k našemu stolu. Měla na sobě smaragdové šaty a perlovýnáhrdelník. Dnes působila ještě krásněji a ďábelštěji, než kdy dřív.
„Samozřejmě. Takový náhrdelník si jen tak nekoupíte," ohradí se Marie-Ann a dálse věnuje svému vítězství v kartách.
„Možná vy ne. Ale můj manžel zajisté ano."
Překvapeně se na ni podívám. Vlastně celá naše skupina u stolu se zarazí aotočí se k ní. Což byl efekt, kterého chtěla dosáhnout. Vzala si vlečku aluskla prsty. V momentě jí nějaký chudák přistavěl židli a ona se usadila.
„Já vám to ještě neřekla? Jsem zasnoubená. Dnes to oficiálně oznámil můj papá."
„Gratuluji, Francoise. A kdopak je tím šťastlivcem? Hrabě? Markýz?" Marie-Annvypadala, že pukne zvědavostí.
„Je to hrabě a velmi významný obchodník. A k tomu všemu je blízký přítelkrálova mladšího bratra."
„Opravdu? A jste si jistá, že o vás má OPRAVDU zájem?" zeptá se jedenz hráčů a všichni se zasmějí. Francoise ho probodne pohledem. Nechápavě sena ně dívám.
„Velmi vtipné. Jste skutečný bavič. Je tedy škoda, že vaše žena dává přednostlokajskému smradu před vašim vtipem," pronese jedovatě s přihmouřenýmaočima. Všichni se znovu zasmějí. Kromě dotyčného. Ten rozzuřeně vstane, mrštíkartami na stůl a s dupáním odejde.
„Tak," markýza se opře a elegantně si složí ruce do klína. „Kde jsme topřestali?"
„Řekněte nám jeho jméno!" pobízela ji moje boubelatá soupeřka.
„Phillip Bernier. Určitě jste o něm už slyšeli."
Ztuhnu.
Cítím jak se mi stahuje hrdlo. Mám pocit, že se každou chvíli udusím.V hlavě mi neskutečně tepe a ruce mám přímo ledové.
„Ano! Slyšela jsem o něm. Marie se o něm párkrát zmínila. Má velmi dobrou pověst u Mazarina," zkonstatuje Marie-Ann a všichni ji přikývnou.
„Vidíte. Říkala jsme vám, že jsem si našla skvělou partii. Bohatý, mladý aperspektivní. Já nikdy nebudu nucena hrát karty ani podobné potrhlosti. Můjmanžel mi koupí jakýkoliv náhrdelník."
Snažím se tu informaci nějak zpracovat, ale nejde to. Tep a bolest hlavy sestupňuje a já mám pocit, že už to nevydržím.
Prudce vstanu. Zamotá se mi hlava a chytím se proto opěradla židle. Nohy měneposlouchají, ale myšlenka na skandál, mě na nich udrží.
„Colette, jste v pořádku? Úplně jste zbledla," řekne znechuceně Marie-Ann.
„Můžete mi prosím zopakovat jméno vašeho snoubence?" zachraptím.
Podívám sesměrem, kde sedí markýza, ale vidím jen šmouhu.
„Phillip Bernier. Jste snad hluchá? Vím, že je to velké překvapení, ale jávám to říkala. Nechci být jen něčí služebná, i když se jedná o služebnoukrálovny. Kdepak. Já chci mít své vlastní království."
„Jsem si jistá, že vaše sídlo bude velkolepé. Musíte nás po svatbě pozvat,"řekne podlézavě Marie-Ann.
Už to nevydržím ani chvíli. Na nic nečekám. Ani se neomluvím.
Odrazím se od židle a proběhnu sálem. Běžím dál a dál dokud se nedostanu na terasu.
Opřu se zády o studenou stěnu a do plic nasaji čerstvý vzduch. Zavřu oči apočítám.
Jedna. Nádech. Dvě. Výdech. Jedna. Nádech. Dvě. Výdech.
Pomáhá to.
Za pár minut se uklidním, a když otevřu oči, vidím znovu celé obrazya ne jen šmouhy.
I tak mi to na klidu nepřidá.
Francoise se ožení s Phillipem Bernierem. Vrah. Vrah mých rodičů a přítel mého manžela je tady. U dvora. Tak blízko.
Zaťala jsem ruce v pěst.
Musím přemýšlet. Musím to říct Francoise. Měla bych to říct Francoise.
Chci ji ochránit? Ne, to asi ne. Není to má přítelkyně. Nikdy nebyla a ani o tonestojím. Jestli je ten muž vrahem více lidí? Kdo ví. Ale nestačilo, že byl mýmvrahem? Vrahem mých rodičů?
I jedna vražda stačí na zatracení.
Musím ho zničit. Musím! Potřebuji se k němu dostat, co nejblíže.
Myšlenky mi víří v hlavě. Chodím sem a tam a přemýšlím.
Jak se co nejlépe k němu dostat, aniž bych vzbudila podezření?
Ještě chvíli si představuji různé obrazy a pošetilé nápady, které mi vytanou namysli. A potom mi to dojde.
Je to tak prosté. Budu sice muset zapřít veškeré své morální hodnoty a normuslušného chování, ale za výsledek mi to stojí.
Zastavím se a usměji se do tmy.
Najednou si připadám opět silná. Tak silná, jako když jsem se rozhodla odejítod Roberta a zachránit si život.
Vrátím se pomalu zpět do sálu.
Očima hledám Francoise, ale nikde ji nevidím. Chci projít kolem tančících párů,ale někdo mě chytí za ruku.
Ucuknu a rychle se otočím.
„Tady ji máme. Náš zázrak přes hudbu," pronese přiopilá neteř Mazarita. Mluvík vysoké, hubené ženě, která mě hned zaujme svýma velkýma, modrýma očima.
„Madmoiselle de Fabre, představuji vám anglickou princeznu Henriette, budoucímanželku Phillipa Orleánského."
Na malou chvíli zaváhám, ale výchova mé matky, mě znovu zachrání. Ukloním se asklopím hlavu.
„Výsosti..." řeknu a pomalu vstanu.
Princezna se na mě usměje.
„Velmi ráda vás poznávám, madmoiselle. Slyšela jsem na vás jen samou chválu. Užse nemůžu dočkat, až vás uslyším hrát."
Znovu se ukloním. „Bude mi ctí."
Pozorněji si ji prohlédnu. Nebyla typickoukráskou v dnešním měřítku. Byla vysoká, hubená s bledou, ažnamodralou pletí. Měla však krásné oči, které i přes laskavost ukazovalysmutek. Zajímalo by mě z čeho pramenil. Když jsem tak stála naproti ní,opravdu jsem si uvědomila její elegantnost a křehkost.
„Budete hrát i dnes?" zeptá se mě sotva slyšitelně.
„Jistěže ano!" zaječí Marie a pohár jí vypadne z rukou. Zakymácí se, akdyby ji princezna v poslední chvíli nepodepřela, určitě by skončila napodlaze.
V životě jsem ji neviděla tak opilou. Přišlo mi to naprosto nemístné. Naštěstíse jí ujaly dvě dámy z princezniné domácnosti a s hlukem ji odvedlypryč.
Henriette se za nimi dívala a lehce zakroutila hlavou.
„Dnes už to opravdu přehnala. Chápu, že má zlomené srdce, ale takhle to dálnejde," řekne nahlas a já nevím, zda to říká sobě či mně.
„Jsem si jistá, že je to jen dnešní epizoda. Madmoiselle vždy reprezentujenejen sebe ale i svoji rodinu, jak nejlépe dovede."
Ani nevím, proč jsem tořekla. Marii jsem nijak neměla ráda a její rodina mi bylo upřímně jedno. A ipřesto jsem měla potřebu ji v očích princezny očistit. Začínala jsem lhát sama sobě?
„To jistě. Bohužel se až moc se řídí svými city. Bylo od ní bláhové čekat něcovíce. Budoucí král není jen tak někdo. Říkala jsem jí, že si nemůže dělat planénaděje."
„Myslím si, madame, že každá může doufat."
Princezna si mě změří pohledem a ještě více posmutní.
„To jistě. Doufat je jediná možnost. Žádná by si ale neměla dělat plané naděje.Věděla jste, že jsem si měla vzít dauphina já? A vidíte? Nestanu se jeho ženou.Nakonec jsem byla určena pro jeho bratra."
Přešlápnu z nohy na nohu. Nevím, co říci. Mám pocit, jakoby mi viděla dohlavy a přesně věděla o mém odpoledni s dauphinem. Což bylo nemožné. Apřesto jsem si připadala provinile.
„Snad budete šťastná," pronesu místo toho.
„Doufejme," zamumlá a její pohled upoutá něco v dáli.
A potom na krátkou sekundu, uvidím tu změnu. Její obličej se napne, oči se jí rozzáří a ústa seroztáhnou do úsměvu. Otočím se, sledujíc její pohled. A na prsou ucítímneuvěřitelnou tíhu.
Přede mnou totiž stojí budoucí král Francie.