Hříšná víra - DOKONČENO

Přípravy

Naštvaně třísknu dveřmi. Amélie ke mně zmateně vzhlédne a zaklapne knihu.
,,Stalo se něco?" zeptá se opatrně.
,,To tedy stalo!" odseknu naštvaně a sundám si kabátec Edmunda. Až cestou do mého pokoje jsem si uvědomila, že ho mám pořád na sobě. Budu mu jej muset vrátit při nejbližší příležitosti.
,,Pohádali jste se snad?" znovu se zeptá opatrně.
Zamračím se. ,,Ne, ale my se brzy pohádáme! Co to mělo znamenat? Proč si lhala, že musíš jít na mši, když obě víme, že žádná nebyla?!" vyštěknu.
Amélie se mírně pousměje a klidně položí knihu na stůl. Potom spojí ruce a s ledovým klidem mi odpoví. ,,No přeci abyste mohli být sami."
Krev se mi nahrne do hlavy. Rychle se natáhnu pro polštář na posteli a mrsknu ho po ní. Ta překvapeně vykulí oči ale včas se polštáři vyhne.
,,Ale my nechtěli být sami! Já nechtěla s ním být sama! Proto jsem tě vzala sebou!" zakřičím.
,,To je mi jasné, ale on byl tak šťastný, když tě viděl. Hezky jste si spolu povídali. Přišlo mi jen vhodné odejít, když se schůzka tak dobře vydařila," namítne nevinně.
Musím zhluboka dýchat, aby mě nepopadl další vztek.
,,To nebyla žádná schůzka," pronesu už klidněji ,,jen jsme se procházeli. A když si odešla, všechno se pokazilo.
Dám kabátec přes opěradlo křesla, do kterého se sama posadím. Skloním hlavu do dlaní a zaúpím.
,,Co se stalo?" zeptá se mě s obavami Amélie a ucítím, jak mi opatrně pohladí vlasy.
,,Pozval mě na svoje panství," zahuhlám.
,,Cože? Tak brzy?"
Zvednu ke své přítelkyni oči a změřím si ji pohledem. ,,Jak to myslíš, tak brzy?"
,,No..." Amélie sklopí pohled a začervená se. To mě upřímně zmátne, protože ona se nikdy nečervená.
,,Je přeci jasné, že se mu líbíš. Podle mě je do tebe zamilovaný," řekne nadšeně.
Zůstanu na ni zírat. No to snad ne! To už si toho všimla i ona?!
Znovu schovám obličej do dlaní.
,,Proooč?" zaúpím frustrovaně.
Amélie se zasměje. ,,Ale no tak. Na tom přeci není nic hrozného. Podle mě byste se k sobě hodili. Je mladý, inteligentní a podle všeho má dobré srdce."
,,Jenže já ho nechci," zamumlám a zvednu k ní hlavu. ,,Já se už nikdy nevdám. Nestojím o manžela. Nestojím o rodinu. Jednou jsem to zažila a málem mě to stálo život."
Roztřese se mi brada, a proto uhnu pohledem. Amélie mě chytí za ruku.
,,Já vím. Ale ne všichni muži jsou krutí. Bůh ti dává druhou šanci na šťastný rodinný život."
,,Jak to můžeš říct? Mluvila si s ním?" rýpnu si.
,,Já s ním mluvím neustále," vrátí mi moje rýpnutí Amélie. ,,Nemůžeš přece celý život prožít sama."
,,A proč by ne? Ty ho tak žiješ."
,,Já žiji s Bohem. Sama nejsem nikdy. A navíc, ty nejsi řádová sestra."
,,Možná, že se jí stanu," řeknu polohlasem.
,,Tak dost! Přestaň mluvit nesmysly. Mousier de Arges se mi zdá jako skvělý člověk. Bylo by hloupé mu nedát aspoň šanci. Přivede tě to na jiné myšlenky," řekne a uhne pohledem.
Zvednu obočí. ,,Co tím chceš říct?"
Amélie zarytě mlčí a dívá se jinam.
,,No tak! Řekni mi to!" naléhám.
Amélie si nakonec povzdechne a odpoví mi: ,,Aspoň nebudeš myslet na dauphina. A předtím než se naštveš, mě vyslechni. Od doby co jsem tady, vidím, že si se změnila. Kamkoliv jdeme po paláci, tváříš se jako ve snech a čekáš, jestli ho náhodou nepotkáme. A když si přišla z toho plesu a viděla si ho s jinou ženou, celý zbytek večera už si nepromluvila. Nemusíš mi vysvětlovat, proč to tak je. Dost možná jsem na to sama přišla. Nicméně si myslím, že by si měla tuto kapitolu uzavřít a otevřít novou."
,,S Edmundem?" zeptám se uštěpačně.
,,Například. Nebo s někým jiným. Ale musíš jít dál. Jinak tě to může stát víc než jen pár smutných dní," pronese s takovou jistotou, až mě to vyděsí.

Od mého návratu z procházky, jsme s Amélií už na toto téma nepromluvily. Obě jsme cítily, že je to citlivé a nebezpečné téma, Místo toho jsme spolu trávily co nejvíce času různými hrami. Margot k nám každý večer, spolu s večeří, donesla nejnovější drby a všechny tři jsme si potom povídaly až do rána.
Byla jsem opravdu spokojená. Měla jsem u sebe dvě ženy, na kterých mi záleželo a kterým jsem mohla věřit.
Tuto harmonii mi však nevědomky zničila královna, když na žádost princezny Henriette mě uvolnila na týden ze svých služeb, abych se mohla účastnit honů na sídle Edmunda a dělat princezně doprovod.
Vůbec jsem z toho neměla radost. Nikam se mi cestovat nechtělo, navíc jsem princeznu téměř neznala a bála jsem se chování Edmunda. Mou jedinou nadějí bylo, že mu jeho vychování nedovolí se ke mně chovat až příliš důvěrně. Zvlášť, když měl jet dauphin a de Bernier.
Ano, opravdu to byly hrozné vyhlídky.
Den před odjezdem se Margot dala do balení mých věcí. Byla jsem jí za to velmi vděčná. Přesně věděla, co by se mi mohlo hodit a zároveň mi sestavovala garderobu podle mého vkusu.
Já tak měla čas se pokusit o zmizení své nervozity. Hned ráno jsem ucítila kolem žaludku tíživý pocit a ten se mi šířil během dne po celém těle. Mnula jsem si ledové ruce a nedokázala jsem delší doby sedět na jednom místě.
,,Colette, uklidni se. Odjíždíš jenom na tři dny. S cestou tedy pět ale není to na dlouho," Amélie se na mě starostlivě dívala a snažila se mě uklidnit.
,,Já vím, ale mám špatný pocit," odpovím a sednu si na okraj křesla.
,,Jaký špatný pocit?" podiví se Margot.
,,Nevím. Mám tušení, že se stane něco zlého."
,,A nemáte spíš hlad? Donesu vám něco k jídlu," navrhne Margot.
Vděčně se na ni usměji. ,,Jsi hodná, ale nechci. Už aby ta návštěva byla za mnou."
,,To já bych s vámi jela hned. Ráno hony, večer plesy. A navíc v takové společnosti," Margot si zasněně povzdechne.
Vyměníme si s Amélií spiklenecké pohledy.
,,Je mi to líto, ale musíš zůstat tady. Někdo se musí postarat o Amélii, když budu pryč."
,,Já se o sebe umím postarat dokonale sama," odvětí Amélie.
,,Tak jsem to nemyslela. Ráda s vámi trávím čas. Jen, že změna prostředí by se mi líbila," dodá rychle Margot a zaklapne poslední truhlu.
Až teď si vlastně uvědomím, že Margot je odkázána být neustále jen v paláci. Najednou mě moje stížnosti a fňukání zamrzí.
,,Slibuji, že až příště někam pojedu, vezmu tě sebou," slíbím jí a myslím to smrtelně vážně.
Margot se celá rozzáří. ,,Opravdu?"
,,Opravdu," přikývnu a usměji se na ni.
Margot se zatočí do kola a s poskakováním se vydá do kuchyně.

Večer si jdeme všechny brzo lehnout. Ráno mě čeká brzké vstávání a Amélie s Margot trvaly na tom, že mě vyprovodí.
V posteli se však neustále převaluji.
A i přesto, že na sobě začnu pociťovat únavu, nepodaří se mi usnout déle než pár hodin.
Ráno se probudím se stejně špatným pocitem, ne-li horším. A nezbavím se ho ani během cesty.