Hříšná víra - DOKONČENO

Noční můra

Poprvé jsem vykřikla ze strachu. Ze strachu z neznámého. Ze strachu, že se to skutečně děje.

Byla jsem ve vězení v Bastile, natahována na skřipci mužem, který měl za úkol získat důkaz, který by mě odsoudil na smrt.
Ucítila jsem napětí svého těla. Štefan se zachmuřenou tváří zatáhl za páku ještě silněji. Moje svaly se natahovaly a kosti kvílely bolestí. Ucítila jsme nepříjemný odpor. Slzy mi vytryskly z očí. Ta bezmoc byla zničující.
,,Prosím, ne. Já nechci," zaúpím přes vzlyky.
,,Řekni nám ta jména a já přestanu. Řekni je hned!" přikáže mi a lehounce, jako by to byl proutek na hledání vody, s pákou zamává. Moje údy se na pár vteřin uvolní a já pocítím úlevu, avšak v další vteřině se napnou ještě více a celé tělo mě začne pálit, jako bych byla v jednom ohni.
Zakroutím bezmocně hlavou a snažím se dýchat přes ucpaný nos. Nemůžu jim dát jména. Ani ta vymyšlená. Co by se stalo, kdybych obvinila někoho z Anglie? Či Španělska nebo Svaté říše římské? Odsoudila bych je k nenávisti? Nebo snad k válce?
Ne. To jsem nemohla. Když začnu lhát jednou, nikdy už nepřestanu. A nakonec by bylo více škod než užitku.
,,Já neznám žádná jména. Opravdu ne. Všechno jsem to vymyslela sama. Musíte potrestat mě. Jenom mě!" zaječím a zalknu se bolestí. Štefan páku dá skoro na doraz a já ucítím křupnutí v levém rameni. Je to taková bolest, až se mi zatmí před očima a pohltí mě tma. Poslední, co si pamatuji, jsou Štefanovy nadávky.

Probudilo mě jemné pohlazení po vlasech. Zmateně jsem zamrkala. Spala jsem na palandě ve své cele a nade mnou se skláněl dauphin.
Rychle jsem se posadila a zmateně se na něj dívala. Byl tak krásný. Jeho obličej zdobil náznak šibalského úsměvu a oči mu zářily jiskrami. Usmál se na mě a natáhl ke mně ruku. Jako v mlze, jsem mu podala tu svou. Propletl si se mnou prsty a naše společné ruce, políbil.
,,Colette. Moc si mi chyběla," zašeptá a přimhouří oči, když jej druhou rukou pohladím po tváři.
,,Ty mě taky. Musím ti to vysvětlit. Já...nechtěla jsem tě zabít. Tebe ne. Nikdy! Raději bych tisíckrát zemřela než abych ti ublížila," řeknu a hlas se mi zlomí. Snažím se ovládnout pláč, vyvolaný pocitem viny a studu. Nedaří se mi to. Odvrátím od něj pohled. Nechci, aby mě takhle viděl. Už jenom to, že jsem v cele, několik dní neumytá se zacuchanými vlasy a špinavými šaty, musí působit strašlivě.
,,Colette," pronese mé jméno, tak jemně a s takovou láskou, až se zachvěji. Donutí mě to se na něj znovu podívat. ,,Vím, že by si mě nikdy nechtěla zabít. Ale měla si mi říci pravdu. Pomohl bych ti." Ucítím v jeho slovech výčitku.
,,Já vím," hlesnu a skloním hlavu ,,nechtěla jsem, aby si věděl o mé minulosti. O temnotě a násilí s ní spojené. Nezasloužíš si to. Ani já si to nezasloužím, ale konec konců, je to má minulost. Můj problém, který jsem chtěla vyřešit sama."
,,A to si taky vyřešila," ubezpečí mě a já k němu opět vzhlédnu. ,,Ale i když si mě neotrávila nebo si mi nevrazila nůž do těla, tak i přesto si mě zabila."
Jeho slova jsou pro mě jako mráz. Jako ledový mráz, který se mi zarývá do masa a bodá, dokud mne nepřipraví o rozum.
,,Co to říkáš?" zeptám se s chvějícím se hlasem.
Louis pustí moji ruku a vstane. Odstoupí ode mě. Už nemá ve tváři šibalský výraz ani jiskry. Nemá v nich teplo ani lásku. Teď je jeho pohled temný, plný zloby.
,,Dal jsem ti svoji důvěru a ty si ji zradila. Lhala si mi celou dobu. Chtěl jsem tě mít ve svém životě, dát ti všechno, co by si jen chtěla a co si udělala ty? Udělala si ze mě blázna. Slabocha. Naivku. Moje autorita tím byla ohrožena. A za to budeš potrestaná. Za to, že sis dovolila obejít a vzepřít se svému králi," pronese s ledovým klidem, který mě dožene na pokraj šílenství. Rychle vstanu, jen abych se svalila k jeho nohám. Obejmu je a tlumím bezmocné vzlyky.
,,To není pravda a ty to víš. Miluju tě! Nikdy bych ti nijak neublížila!"
,,Už mě neobměkčíš. Dostaneš svůj trest a potom se už nikdy neuvidíme," odsekne a vyprostí se z mého sevření. Dopadnu na ledovou podlahu a přitom se praštím do brady. Zůstanu tam ležet. Nedokážu vstát. Nedokážu se dívat, jak odchází. Jak mě opouští. Zmůžu se jen na usilovné kroucení hlavy s občasným zašeptáním: „To není pravda."
Cela se zavře a vše zaleje černo.

Po chvíli mě někdo chytí za paže a začne se mnou usilovně třást. Nejdříve to ignoruji, ale když ten člověk nepoleví a je stále urputnější, zaregistruji jeho křečovité sevření.
,,No tak! Colette! Probuď se! Probuď se konečně!" zakřičí někdo z velké dálky.
Poznám ten hlas. A vtom okamžiku otevřu oči z noční můry.

,,Ty," vydechnu překvapeně a zhluboka se nadechnu.