Hříšná víra - DOKONČENO

Souboj tónů

Do rána jsem nezamhouřila oka. Neustále jsem se převalovala a myslela na rozhovor s dauphinem. Neslíbil mi, že se za mě přimluví. Co, když jsem si teď podkopala celou svoji budoucnost? Byl to přeci jen budoucí král. A já jsem ho sprostě vydírala.
Colette, co si to jen udělala?

Ráno bylo obzvlášť těžké, hlavně pro Francoise. Měla ještě horší náladu než včera. Neustále křičela po služebné, neodpustila si dotěrné poznámky a přehrabovala se ve svém šatníku. ,,Takhle to dál nejde! Tahle komnata je pro nás příliš malá! Už aby celý ten směšný souboj byl za mnou. Potom dostanu vlastní komnaty a daleko schopnější služku," zaječela a s nenávistí se podívala našim směrem. Já seděla jako hromádka neštěstí za stolem a ukusovala kousek chleba namočený v medu. Vypadalo to jako nejbezpečnější varianta naší snídaně. ,,Colette, není vám něco? Jste celá bledá. Spala jste dobře?" Marie-Ann se na mě zkoumavě podívá a zastrčí si loknu za ucho. ,,Děkuji za optání. Měla jsem problémy usnout, ale není to nic hrozného." ,,S tím nesouhlasím. Máte příšerné kruhy pod očima! Rozhodně si dnes neberte ty modré šaty." Francoise se na mě podívá z patra. Ani mi nestojí za to jí odpovědět. Neměla jsem ani v plánu si modré šaty dnes vzít. Místo toho jsem zvolila tmavě zelené šaty se světle růžovou mašlí okolo pasu. Věděla jsem, že mi ještě více zeštíhlují pas a barvy k sobě krásně ladí s mou pletí.
Když jsme přicházeli do královniných soukromých komnat, žaludek se mi nervozitou zhoupl. A nepřidal mi ani pohled na sedícího dauphina vedle královny. Zděšeně jsem se na něj podívala. Čekala jsem úšklebek, nenávist v očích, možná i veřejnou konfrontaci. On se místo toho na mě ani nepodíval. Naopak mrkl na růžolící se Francoise.
Rychle jsem si stoupla vedle zářící Marie-Ann. Dnes si vzala pro změnu výrazné červené šaty s černou vlečkou. Nechápala jsem, kde na sebe ty šaty bere. Hrudník měla napěchovaný a její živůtek držel na heslo. Jí to ale očividně netrápilo, protože v momentu, kdy se na ni podíval dauphin, stiskla ruce k tělu a ještě více dala na obdiv své bělostné poprsí.
Musela jsem se držet, abych nepřevrátila oči v sloup. To opravdu každá měla potřebu udělat dojem zrovna na tohoto muže? Co si myslely, že tím získají? Slávu na jednu noc? A co potom? Byl to budoucí král. Nikdy by si ho nemohly vzít. A být milenkou ženatého muže se mi nezdála jako nejlepší vyhlídka pro život.
Zamračila jsem se a opustila jsem od těchto myšlenek. Teď nebylo nic důležitější než moje hudba.
Královna vstoupila a všichni jsme se sborově uklonili. ,,Dámy, přeji vám krásné ráno. Doufám, že jste odpočaté a předvedete nám trochu dobré hudby." Sedla si ke svému synovi a pokynula nám, abychom vstali. ,,Věřím, že první nám předvede své umění markýza." Francoise se pousmála, jak nejlépe to její ledová maska dokázala, uklonila se a zasedla ke klavíru. V komnatě se rozlily melancholické tóny. Skladbu jsem neznala, ale působila na mě dost depresivně. Celé to trvalo několik minut a během nich jsem si nemohla nevšimnout znuděného pohledu prince. Měl vůbec rád hudbu? Nebo cokoliv jiného kromě sebe?
Naše pohledy se střetly. Rychle jsem sklopila oči a sepnula jsem ruce. S potleskem patřícím Francoise, jsem zvedla oči. Díval se na mě, tak zvláštně. Nahánělo mi to strach. Přála bych si, aby tu nebyl. Proč tu vůbec byl? ,,A nyní naše roztomilá madmoiselle Marie-Ann." Zaslechla jsem hlas královny. Zrzka se zazubila a zasedla za klavír jako carevna při štědrovečerní večeři. Ozvaly se radostné tóny, rychlé, s kterými při tanci nemůžete držet krok. Něco mi připomínaly, ale nemohla jsem přijít na to, co přesně. Nicméně jsem zahlédla na královnině tváři lehký úsměv. To nebylo dobré znamení. Mít za rivalku markýzu a ještě baculku pro kterou má královna očividně slabost, byly moje vyhlídky velmi černé. Marie-Ann dohrála a odměnou jí byl velký potlesk. Zvlášť ze strany královniných dvorních dam. ,,A nyní madmoiselle Fabre."
Nervózně jsem polkla.
Vyměnila jsem si místo s Marie-Ann. Otřela jsem si zpocené ruce do sukně a nadechla se. Zazněl první tón. A potom druhý. Pomalu, čím déle jsem hrála, tím větší jsem měla odvahu a jistotu v prstech.
Rozhodla jsem se, že zahraji oblíbenou skladbu mé matky. Moje vychovatelka mě ji naučila v mých devíti letech na její počest. Na chvíli jsem si dovolila zavřít oči a hrát po paměti. Cítila jsem matčinu přítomnost. Viděla jsem před sebou její hřejivý úsměv a povzbudivý pohled. Poslední tóny patřily jen jí.
Když jsem dohrála a dovolila si pohlédnout na moje publikum, všichni na mě zaskočeně hleděli. Vstala jsem a lehce se uklonila. Chtěla jsem si jít stoupnout k mým rivalkám, když v tu chvíli vstal dauphin. ,,Tedy, musím uznat, že madmoiselle hraje skoro stejně dobře, jako toho ví o hroznech." Střelila jsem po něm pohledem. Opravdu chtěl zase vytahovat ty zpropadené hrozny?
,,Musím uznat madmoiselle, že máte osobitý styl hraní. Tuto skladbu neznám. Prozradíte nám, oč se jedná?" promluví ke mně královna. ,,Madame, tuto skladbu jsem dříve hrávala pro moji matku k jejím narozeninám. Rodiče mě vždy vedly k lásce k hudbě. Dnes jsem ji chtěla věnovat vám." Královna se na mě pousměje. ,,Toho si velmi vážíme. No, pokud je to vše, myslím si, že je na čase jít za ministry. Nemyslíte můj synu?" Při těch slovech vstane. ,,Bezpochyby. Věřím však, že madmoiselle Fabre ještě neskončila."
Královna se v půli kroku zarazí. Francoise a Marie-Ann se po sobě zmateně podívají. A mě se vytvoří v krku velký knedlík. ,,Jak tomu mám rozumět?" osočí se na něj královna. ,,Madmoiselle je velmi hudebně nadaná. Kromě klavíru ovládá hru na housle a harvany. Věřím, že jsem zaslechl, jak se zmiňuje o ještě další skladbě, tentokrát s houslemi." Propálí mě pohledem. Nejraději bych se propadla pod zem. Jak to může vědět? Vždyť jsem se o tom ani slovem nezmínila. A nemám nic připravené...
,,Jestli je to opravdu tak, dejme se do toho. Nemám bohužel na hudbu celý den," tleskne královna a znovu si sedne. ,,Tak madmoiselle, začněte."
Přenesu váhu z jedné nohy na druhou. Tváře mi hoří a mám co dělat abych se nerozbrečela. Všechny oči jsou na mě upřené, včetně těch královniných.
,,Madame, odpusťte, ale já..."
,,Madmoiselle, chtěla říci, že se jí struny na houslích přetrhly. Proto požádala služebnou o náhradní," vloží se do toho dauphin. Nechápavě se na něj podívám. Koutek mu nenápadně vyletí vzhůru. Mávne rukou a ve dveřích se objeví skutečně má služebná. V ruce drží překrásné housle. Ukloní se a rychle mi je podá. Potom se znovu ukloní a energeticky odcupitá z komnaty. Zaujatě si housle prohlížím. Je to kvalitní práce. Skvěle vyřezané, váha je přesně odhadnutá. Nechápu, kde se tu vzali. Je to nějaký plán budoucího krále? ,,Madmoiselle, začněte! Nemám na vás celý den," upozorní mě nevrle královna. Její hlas mě poleká, proto rychle přiložím housle ke krku a vezmu smyčec do ruky. Začnu hrát první skladbu, kterou mě naučil můj otec. Soustředím se, aby mi struny neujely. Snažím se dotahovat melodie. Hlavně ne falešně! Lehce nakrčím nos, když se snažím vytáhnout poslední vysoký tón.
Když je po všem, hlasitě vydechnu a celá zpocená se ukloním. Ozve se hlasitý potlesk. Královna vstane a spráskne ruce k sobě. ,,Tuto skladbu přímo zbožňuji. Jste opravdový talent, madmoiselle," řekne a stiskne mi jednu ruku. Usměji se a lehce se pokloním. Královna si zřejmě uvědomí svoji netaktnost vůči mým rivalkám, neboť ode mě s provinilostí odstoupí a otočí se k Francoise a Marie-Ann. ,,Stejně tak i vy. No dámy, budu mít opravdu o čem přemýšlet. Ale teď už opravdu musíme jít." S těmi slovy zamíří ke dveřím. ,,Jsem vám v patách mamá," zavolá za ní její syn. Přikročí ke mně a vezme mi z ruky housle. Mimo to se lehce dotkne hřbetu mé ruky. Zachvěji se a ruce dám za záda. To ho přiměje se usmát. ,,Doufám, že jsem vám udělal radost. Nikdy bych nečekal, že to ve vás je. Myslím si, že vás výsledek dnešního souboje potěší," zašeptá. Pohlédnu na něj. ,,Děkuji. Jen aby kýžený výsledek byl na obou stranách," procedím skrz zuby. Dauphin povytáhne obočí a lehce kývne hlavou. Oba víme, co tím myslím. Odtáhne se a zamíří za královnou. Když prochází kolem mých rivalek, nezapomene na mě mrknout se slovy: ,,Klaním se vašim schopnostem, dámy." Ty se zarděním skloní pohled. Za dauphinem se zavřou dveře a v komnatě se najednou ochladí o pár stupňů.
Spadne mi neuvěřitelný kámen ze srdce. Mám to za sebou. Udělala jsem vše, co jsem mohla. A teď je jenom na budoucím králi, jak moc se za mě přimluví.

Chci odejít zpět do naší komnaty. Cestu mi však zastoupí baculka s ledovou královnou. Ucuknu pod jejich zamračenými pohledy. ,,Co to mělo znamenat?" vyštěkne Francoise. ,,Co myslíte?" zeptám se polekaně. ,,Colette, neřekla jste nám, že budete hrát i na housle," špitne Marie-Ann a zamračí se. ,,Bylo to nečekané." Dívám se z jedné na druhou. ,,Nechápu, v čem je problém," přiznám se. ,,Byla to past! Zrada! Měly jsme všechny hrát dnes na klavír. Ale vy jste musela mít něco extra. Slečna cudná, že ano? Možná pro okolí! Ale já jsem vás prokoukla. Jste stejně vypočítavá jako každý druhý. Netěšte se ale předčasně. Královna se bude přiklánět k titulům a ne k improvizačním kouskům jako z cirkusu." Nemám slov. Nezmůžu se ani na obranu, protože mi do obličeje vpálí tu nejvíc překvapující věc.
,, A i kdyby to dnes nevyšlo, já už mám svoje místo zajištěné. Budu dvorní dáma, princezny Henriette. A tady Marie-Ann se přidá k domácnosti neteře Mazarina. Jediná, kdo odsud odjede s prázdnou, budete vy!" S těmi slovy rozrazí dveře a s dusotem odpochoduje. Zamrkám. Snažím se vstřebat informace, které mi právě vykřičela do obličeje. Marie-Ann ke mně přistoupí a lehce mě pohladí po rameni. Oklepu se a vzpamatuji. Poprvé se na ni podívám s nedůvěrou.
,,Je to pravda? Opravdu budete v domácnosti Mazarina?" Marie-Ann se usměje a pokrčí rameny. ,,Můj otec to domluvil. Jsem sice dobrá hudebnice, ale moje rodina nechtěla nic riskovat. Takhle mám prozatím zajištěnou budoucnost. Musíte pochopit, že když se jednou dostanete takhle blízko ke královské rodině, byla by škoda se u ní neudržet."
,,A nezáleží na tom, jak, že ano?" Popadne mě vztek. ,,Proč jste mi to neřekla už včera večer? Když jste říkala, že budeme přítelkyně?!" ,,Nesmíte se na mě zlobit. Marie mě upozornila, abych o tom mlčela, než se královna rozhodne. Třeba si vybere mě a ani k nim nepůjdu. Ale no tak Colette. Nesmíte být tak naivní. Tady každý hraje pro sebe." Zasměje se a chce se mě dotknout. Couvnu dozadu. Na jejím obličeji se objeví údiv a potom hněv.
,,Děkuji za radu. Budu na to myslet." Otočím se na patě a odejdu.
Cestou si stírám slzy. Ani nevím, odkud kde se vzali.
Dnes jsem si opět potvrdila, že nemůžu nikomu věřit. Nejen mužům, ale i ženám. Amélie měla pravdu! Francouzský dvůr je jen nablýskané místo, ve kterém je spousta červů.
Doběhnu na rozcestí chodeb. Nešťastně se rozhlédnu. Vždyť ani nevím, jak se dostanu do komnaty!
Mám co dělat, abych se nerozbrečela znovu. Složím hlavu do dlaní. Dopadne na mě stres za poslední dny a smutek. Mám chuť to vzdát. Co na tom, že mě královna nevybere? Tak odjedu, koupím si malý dům a budu žít zbytek života v poklidu. Občas navštívím Amélii. To přeci nemůže být tak zlé.

,,Jste v pořádku?" Uslyším hlas za zády. Trhnu sebou a otočím se. Přede mnou stojí usmívající se budoucí král. ,,Vaše Výsosti, co tu děláte?" zeptám se drze a rychle se pokloním. Dauphin mi nabídne ruku. Na vteřinu zaváhám, ale nakonec vložím svoji ruku do jeho. Jemně mě chytí a pomůže mi na nohy.
Když chci ruku z té jeho vytrhnout, stiskne mi ji pevněji. Polekaně se na něj podívám. Stojí teď neuvěřitelně blízko. Nahání mi to strach.
,,Dovolíte?" pohledem směřuji ke své ruce. ,,Nebojte se. Nic vám neudělám. Jen jsem vám chtěl říct dobrou zprávu, než vám ji oznámí komorník Jejího Veličenstva."
,,Ano?" podivím se. Přiblíží svůj obličej k mému. Cítím jeho dech. Ten můj se mi zadrhne, když se přiblíží k mému uchu.
,,Od zítřejšího dne, budete jmenována hlavní hudebnicí královny. Gratuluji." Potlačím výskot. Překvapeně na něj pohlédnu. Polije mě pocit štěstí. Neubráním se úsměvu.
,,Opravdu? Opravdu mluvíte pravdu?" vyhrknu zběsile.
,,Král nikdy nesmí lhát svým krásným poddaným. Je to nepsané pravidlo," uculí se. Uhnu pohledem, ale stále se usmívám.
Potom si však uvědomím realitu. Podívám se na něj znovu, nyní s vážnou tváří a teď už skutečně vytrhnu svoji ruku z jeho sevření.
,,Děkuji za vaši pomoc. Opravdu si jí cením."
Dauphin ode mě poodstoupí. Jeho tvář se stáhne do neproniknutelné masky. ,,Nemáte mi za co děkovat. Na královnu jste udělala dojem. Hned v okamžiku, kdy jste zahrála první tóny na klavír. Ty housle jí jen potvrdily její rozhodnutí. Ani jsem se nemusel zmínit o vašich kvalitách. A věřte mi, že o kvalitách je na místě mluvit." Nevím, co na to říct. Nečekala jsem takovou odpověď. Mám chaos v hlavě i v pocitech. Chci mu poděkovat, ale očividně nemám za co. Ale stejně cítím k němu určitý druh závazku.
,,Vtom případě vám děkuji za informaci. Kde jste se tu vůbec vzal? Myslela jsem, že jste na radě s ministry," pronesu a v tu chvíli si znovu uvědomím svoji drzost. Nechápu, kde se to ve mně bere. Přede mnou stojí budoucí král. A ne nějaký pacholek. Možná mě mate jeho mladistvý vzhled. Nebo ta jeho iritující samolibost. Každopádně mou otázkou, jeho obličej znovu roztaje.
,,Zmizel jsem po první hádce. Stejně mě nepustí ke slovu. Dokud je tu Mazarin...," povzdechne si. Potom se zarazí, zardí se a znovu se usměje. Zřejmě si uvědomí, že řekl více než měl. ,,Co se mě týká, tak já jsem za vaše slova ráda. Velice děkuji, že jste si na mě vzpomněl. Jak jste se vůbec dozvěděl o těch houslích? Jestli se tedy smím zeptat," dodám rychle. ,,Ale jistě. Když si matka četla doporučení všech adeptek, náhodou jsem byl u ní. Nudil jsem se, a tak jsem si přečetl vaše doporučení. Ty housle mě zaujaly. Moc žen na ně neumí hrát. A už vůbec ne tak dobře jako vy." Zardím se.
,,Velice si vážím vašeho uznání," hlesnu.
,,Opravdu?" Přikročí opět ke mně. Silou vůle se donutím neucuknout.
,,Proč se ptáte?"
,,Mám totiž pocit, že mi nevěříte. Nemáte mě ráda. Ptáte se na otázky, které by si ji jiní nedovolili položit. Zajímá mě, zda tento pocit sdílíte jenom vůči mě nebo ke všem mužům." ,,Proti vám nic nemám, sire." Snažím se o rozhodný tón. Nechci, aby došlo k nedorozumění. ,,Nevěřím lidem obecně. Bohužel, důvěru nedávám snadno. V životě se mi to už několikrát vymstilo. Za své otázky se omlouvám. Pokud jsem vás urazila, věřte mi, že to nebyl můj záměr. Chci se stát hudebnicí Jejího Veličenstva. Nemám další ambice, sire."
,,Co se týká vašeho přání, to se splnilo. A i přesto, že vám ty ambice úplně nevěřím, se mi líbíte. Jste přímá. A nebojíte se. To se vám u dvora bude hodit."
,,Jistě, sire."
Zasměje se a zakroutí hlavou.
,,Zase jste to řekla."
,,A co?" nechápavě se na něj podívám.
,,Už několikrát jste mě oslovila sire. I včera večer."
Beznadějně rozpřáhnu rukama. Shovívavě se ke mně nakloní. ,,To oslovení, patří jen a pouze králi. Oficiálně mi ještě nepatří."
Pomalu mi dochází jeho slova. Pousměji se a ukloním.
,,Možná oficiálně ještě nejste král, ale jednou budete. A pokud potřebujete si na toto oslovení zvyknout, beru si tuto funkci ráda na starost." Povytáhne obočí.
,,Vtom případě se těším na naše budoucí setkání, madmoiselle."
Pokyne mi k úkloně. Potom se podívá kamsi za mě a znovu se mu na tváři objeví ta neproniknutelná maska. Otočím se. Uvidím služebnou naší komnaty držící hlavu u brady. Naposledy se na budoucího krále podívám a potom jdu k ní.
,,Čekáš na mě?" zeptám se s úsměvem.
,,Napadlo mě, že budete mít problém se tu zorientovat," špitne a plaše se pousměje. Za ty slova bych ji nejraději objala.
,,Tak mě tedy veď," pobídnu ji. Než zajdeme za roh, ještě naposledy se otočím. Dauphin už tam nestojí.
Odvrátím hlavu a dovolím si se pořádně zasmát.
Jsem hudebnicí královny Francie.
Zůstávám na dvoře.
A můžu začít hledat muže, jemuž vděčím za život.