Hříšná víra - DOKONČENO

Ortel smrti

Nikdy v životě jsem se tak netěšila, až budou dva dny za mnou.
Odpočítávala jsem každou hodinu a nemohla se dočkat, až tyto dny skončí. Abych se úplně nezbláznila, opakovala jsem si celý plán znovu a znovu a dovolila si na chvíli snít o mé nové budoucnosti.
A i přesto, že jsem se chtěla z Bastily dostat co nejdříve, moje snění mi nakonec přeci jen zhořklo. Vždy jsem si totiž vzpomněla na nemocnou Francoise, na její nenarozené dítě a na dauphina.
Nikdy bych to nahlas nepřiznala, ale sobecky ze všech lidí, právě myšlenky na něj, tížily mé svědomí. Měla jsem nutkavou potřebu mu vše vysvětlit. Představa, že by ve mně viděl jen vypočítavou vražedkyni, se dotýkala mého ega a doháněla mě k šílenství.
Také jsem si musela dávat pozor na svoji ruku. Vykloubené rameno ovlivňovalo moji pohyblivost a dost mě omezovalo. Otok už pomalu zmizel, nicméně modřiny a sraženina nadále zůstávaly. Stařík na to nic neřekl. Už jsem si zvykla na jeho mlčení a nezájem. Vlastně jsem nabyla pocitu, že mu vyhovuje se o nikoho nestarat a raději nic nevědět. Bylo to od něj prvoplánové, ale na druhou stranu velmi bezpečné.

Když konečně nadešel den mého útěku, celá jsem se nadšením a strachem roztřásla. Hned ráno mi stařík donesl vodu a kousek chleba. Ušklíbla jsem se a chvíli přemýšlela, čím jsem si to zasloužila. Po několika dnech kousek chleba? Musel mít opravdu dobrou náladu. Oznámil mi, že v poledne budu vyvedena na nádvoří, protože se budou cely odvšivovat. Předstírala jsem údiv a občas přikývla. Uvnitř jsem však jásala radostí a nemohla se dočkat dvanácté hodiny.
Opřela jsem se o chladnou stěnu a nemotorně jsem přes sebe přehodila deku, kterou mi Fridrich donesl. Stařík si sedl opět na své místo, shrbil se a začal si loupat cibuli.
Hodiny ubíhaly a já z dálky slyšela kroky a rámus. Zřejmě začali už přesouvat jiné vězně. Důkaz, že se to opravdu děje přišel asi za hodinu.

Ke staříkovi vtrhl jeden z hlídačů a zařval na něj, ať mě nachystá. Za deset minut odcházím. Mráz mi vzrušením přejel po celém těle. Okamžitě jsem vstala, stále držíc deku kolem sebe. Měla jsem v plánu si ji vzít sebou. Venku neuvěřitelně mrzlo a už tak jsem měla úplně promrzlé tělo.
Stařík se na hlídače zašklebil. Neochotně položil cibuli s nožem, odsunul se od stolu a začal hledat klíče.
Doba než je konečně našel, mi připadala jako hotová věčnost. Dychtivě jsem se dívala na jeho ruce a nikdy jsem nepocítila takovou úlevu, jako když jsem konečně uviděla onen klíč.
Stařík došel k mé cele, odemkl ji a otevřel dveře, které zavrzaly. Hlídač mě popadl za zdravou ruku, kterou silně zmáčkl a popohnal mě ven z cely. Sykla jsem při jeho stisku ale nic jsem neřekla. Nesměl si to rozmyslet.
,,Půjdeš přede mnou. Žádný hlouposti. Pokusíš se o útěk a zastřelím tě. Je to jasný?!" řekl nakřáplým hlasem.
Rychle jsem přikývla. Změřil si mě pohledem a nakonec pokývl bradou ke schodům. Pomalu jsem po nich stoupala a cítila na svých zádech pohled hlídače i staříka. Zřejmě se opravdu báli mého útěku. Pousmála jsem se. Kdyby jenom tušili...
Prošli jsme několik pater. Potom mě hlídač zastavil. Odbočili jsme doleva, kde odemkl kovové dveře. Osvítilo mě světlo ze slunce. Přikryla jsem si oči rukou a zamžourala. Hlídač do mě strčil. Vykročila jsem na nádvoří. Úplně jsem zapomněla, jak bylo v cele šero. Denní světlo mi řezalo do očí a ledový vzduch mě pálil v plicích. Přitáhla jsem si deku, co nejvíce k tělu a snažila se neklepat zuby. Hlídač mi ukázal, kam si mám jít stoupnout a potom poručil staříkovi, aby mě nespouštěl z očí. Ten se jen zamračil a stoupl si stranou. Pomalu jsem šla k místu, na které ukázal hlídač a periferně sledovala, jak vchází zpět do vězení. Když se tak stalo, zastavila jsem se a pořádně si prohlédla okolí.

Bylo tu opravdu hodně vězňů. Přes šlechtice, kteří na sobě měli otrhané obleky, které kdysi musely zdobit své pány na různých plesech, až po ty nejchudší zlodějíčky. Stáli v malých skupinkách a nepřátelsky se po sobě dívali. Jeden takový mě přímo propaloval pohledem. Instinktivně jsem se přikrčila ale nechala jsem to být. Potřebovala jsem najít tu bránu.
Dívala jsem se všemi směry, pomalu a pozorně, až jsem nakonec opravdu malou bránu s erbem slunce zahlédla. Byla to spíše branka než brána a naštěstí nebyla moc daleko.
Nenápadně jsem se podívala po staříkovi. Mluvil s nějakým jiným mužem a vůbec si mě nevšímal. Přesně, jak jsem čekala.
Rychle jsem opustila své místo a razila si cestu různými hloučky. Měla jsem hlavu lehce skloněnou a snažila jsem se nenavazovat žádný oční kontakt. Nepotřebovala jsem problémy. Pomalu ale jistě jsem došla k brance.
Cítila jsem, jak se mi štěstím rozklepaly ruce a měla jsem jen kousíček od slz. Zvládla jsem to! Už jenom počkat, až si pro mě přijdou.
Opřela jsem se zády o zídku blízko branky a čekala. A čekala jsem dál a dál. Po prvních deseti minutách jsem začala být lehce nervózní, nicméně jsem se utěšovala, že je ještě dostatek času. Když však přešla půl hodina a za chvíli se ozval řev hlídačů, kteří nám velmi neochotně sdělovali, že za chvíli se vracíme zpátky, přepadl mě opravdový strach.
K čertu, kde jenom jsou?
Začala jsem se třást po celém těle. Jestli zimou nebo strachem, jsem netušila, ale měla jsem pocit, že se zblázním. Nechtěla jsem se vracet do své cely. Ne, když svoboda byla tak blízko.
Napadl mě šílený plán. Mohla bych utéci sama. No ano. Kdo si toho všimne? Sice je to velmi riskantní a budu muset opravdu rychle utíkat od Bastily ale to zvládnu. Musím. Nesmím zklamat Fridricha.
Otočila jsem se odhodlaně k brance a chtěla k ní vykročit, když se najednou branka otevřela a přede mnou se objevili dva vysocí muži. Měli na sobě oblečení hlídačů a přísný pohled. Neznala jsem je ale věděla jsem, že je poslal rytíř. Usmála jsem se na ně a pomalu k nim vykročila. Dívali se na mě přímo, bez zuřivosti hlídačů z Bastily. Cítila jsem se v jejich blízkosti podivně v bezpečí. Došla jsem k nim.

,,Dobrý den," řeknu a zastydím se.  Ani nevím, co jim mám říct. Co se říká lidem, kteří nasazují své životy pro ten můj?
,,Pojďte s námi," promluví na mě jeden z nich. Všimnu si, že má silný severský přízvuk. Přikývnu. Otočí se ke mně zády. Vykročíme k brance, když se za námi ozve řev.
,,Hej! Co to tam děláte?"
Ztuhnu. Neodvážím se dýchat. Zírám na záda mých zachránců. Jsou napjatí. Nakonec se otočí. Teď jejich oči planou obezřetností. Já se neotočím. Nedokážu to.
,,No? Co tu děláte? Máte být u hlavní brány! Co tu s ní děláte?" zeptá se zuřivě Štefan.
,,Nic. Co bychom dělali. Hlídáme ji. Je to vážený vězeň. Sám dauphin ji chce živou," odvětí mu klidně ten s přízvukem.
,,Mh, nevykládej! Já moc dobře vím, co dauphin chce. Chce z ní dostat informace a ty z ní taky dostanu! Teď se seberte a táhněte k bráně!" poručí a odplivne si.
Dívám se na ně a prosím je očima. Nesmí mě tu s ním nechat. Nesmí mě opustit. Oba si vymění pohled. Mám pocit, jako bych slyšela jejich tok myšlenek. Zvažují, jestli ho poslechnout a neprozradit jejich úkol nebo zaútočit. Je mi jasné, co si vyberou. Oni jsou dva a hlídačů je několik desítek. Zavřu oči a stisknu čelist, až mi v ní zapraská. To je jediný výjev mé zuřivosti a zklamání nad překaženou šancí. Otevřu oči. Vidím, jak se na mě omluvně dívají. Pousměji se na ně a lehce kývnu hlavou. Chápu to. Otočím se k Štefanovi a tupě k němu přejdu. Propaluje mě pohledem. Popadne mě za zraněnou ruku a já vykřiknu bolestí. Do očí mi vyhrknou slzy. Štefan se na malou chvíli zatváří šokovaně ale potom mu přejede po tváři slizký úsměv.
,,Já zapomněl, že paninka má bolavou ruku. Tak co, řekneš mi dneska, kdo tě poslal?" zeptá se potutelně a velkoryse mě chytí za zdravou paži. Přitáhne si mě k sobě blíž. Díváme se navzájem sobě do očí. Ty jeho jsou jako leklé ryby. Znechuceně se od něj odvrátím.
,,Už jsem vám řekla, že mě nikdo neposlal," zamumlám.
,,No uvidíme. Však ty si to rozmyslíš," řekne s takovou jistotou, až se na něj znovu podívám. Otřesu se. Ani si nechci představovat, co si pro mě přichystal. Mé myšlenky vyruší rychlý pohyb za mnou a zavrzání branky. Rychle se tím směrem společně se Štefanem podíváme. Stihnu vidět jen záda druhého muže, jak prchá brankou a tu zamyká. Pomalu mi to dochází. Oni utíkají. Utíkají a beze mě...
Štefan zařve, odstrčí mě a vytáhne zbraň. Vystřelí po muži a začne ječet přes celé nádvoří. Krčím se na zemi. Dívám se, jak muž odskočí, držíc se za krvavé rameno. Štefan ho trefil. Pár hlídačů mezi tím k nám doběhne.
,,Chyťte je! Nejsou naši!" zaječí Štefan třesoucí se, celý od zuřivosti. Hlídači se okamžitě vrhnou na nezamčenou branku. Ozvou se výstřely a křik. Netuším, co se děje. Zdali je chytili nebo zranili. Štefan nadává a plive než mě znovu zaregistruje. Probodne mě krví podlitýma očima a popadne za ruku. Vytáhne mě na nohy ze země jako bych byla panenko. Popadne mě silně za vlasy a hlavu mi zakloní dozadu. Vykřiknu bolestí.
,,Co byli zač?" zasyčí do mého ucha. ,,Mluv! Mluv už nebo přísahám, že tě oddělám jako psa!"
Zalknu se. Zacloumá se mnou. Snažím se zdravou rukou jeho ruku vymanit z mých vlasů ale je to beznadějné.
,,Já nevím...nevím...chtěli mě odvést," vykoktám, když je bolest už nesnesitelná a mám pocit, že mi za chvíli zlomí krk.
Okamžitě mě pustí a udeří mě do tváře. Než stačím spadnout zpět na zem, popadne mě za zraněnou ruku. Zaječím. V rameni mi pulzuje. Mám pocit jako bych měla ruku v jednom ohni a zároveň jako by mi ruka nepatřila. Bojím se, že za chvíli mi opravdu upadne.
,,Za tohle mi zaplatíš! Za tohle tě zabiju!" řekne ledově a začne mě táhnout zpět k Bastile. Vzpírám se a ječím. Snažím se mu vymanit ze sevření ale ještě více si ubližuji. Ostatní vězni se na mě dívají buď s nenávistí nebo s velkých strachem. Nikdo by nechtěl být na mém místě.
Štefan mě dosmýká k ostatním hlídačům. Dva z nich mě zachytí v letu a popadnou.
,,Odneste ji ke mně!" poručí jim. Celá ubrečená na ně pohlédnu. Nenávidím je. A oni nenávidí mě. Nejsem pro ně nic než jen další špína v jejich už tak špinavém životě.
Přikývnou. Splní rozkaz. Splní ho, i kdyby mě tam měli donést.
Cestou křičím z plných plic. Křičím bolestí a nenávistí. Křičím kvůli všem lidem, kteří můj život poznamenali a vzali mi moji nevinnost. Křičím kvůli zmařeným nadějím v budoucnost. Křičím kvůli Fridrichovi. A křičím kvůli sobě.
Protože je mi jasné, že tohle je můj ortel smrti.