Hříšná víra - DOKONČENO

Nešťastná láska

Následující dva večery jsem trávila ve společnosti Amélie a Fridricha. Louis si musel plnit své královské povinnosti a já měla výčitky vůči svým přátelům. Poslední dny jsem je zanedbávala. A navíc náš spor s Amélií nebyl pořád vyřešen. Stále byla mezi námi zvláštní propast, kterou patrně mohl vyřešit jenom čas.
Fridrich se rozhodl pro dnešní večer číst italskou poezii. On i Amélie italštinu bravůrně ovládali, já uměla tak maximálně „Dobrý den", nicméně se mi líbila melodie tohoto renesančního jazyka, a tak jsem se s tím smířila.
Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do Fridrichova hlasu. Pochopila jsem, že to má být báseň o nešťastné lásce a zmařeném životě dvou lidí. Fridrich měl překrásný přednes, díky kterému dokázal své posluchače vtáhnout do příběhu a procítit jej, jako by to byl jejich vlastní příběh. Nechávala jsem se unášet tokem slov a pocítila jsem neuvěřitelný klid. Moje myšlenky přestaly vířit v mé hlavě a všechny starosti z budoucna, najednou nebyly důležité. Přála jsem si, aby tato chvíle trvala navěky. Přála jsem si udržet ten klid, který jsem cítila v teple své komnaty, vedle svých přátel, ve společnosti příběhu, o lásce, která přežila i po smrti hlavních hrdinů.
Bohužel, tak jako skončil příběh, skončil i můj klid a náhlé ticho mě vytrhlo z mého snění.

,,Přečti, prosím, ještě něco," poprosím jej s hřejivým úsměvem.
,,Až zase zítra, už mě z toho věčného mžourání bolí oči," řekne Fridrich s omluvou v hlase a odloží knihu na stůl.
,,Byla to opravdu krásná báseň," pronese zamyšleně Amélie a ukrojí si kousek dortu, který jsem nechala přinést. Byl celý čokoládový a nahoře byly různé ornamenty z marcipánu, upečený přímo pro ni. Věděla jsem, jak moc Amélie marcipán miluje.
,,To ano," přisvědčím nadšeně a natáhnu se po knize. Položím si ji do klína a posvátně pohladím její hřbet.
,,Víte, že italsky neumím, a přesto mě tato báseň velice zasáhla," přiznám tlumeně.
,,Protože chápeš její hloubku. Je to báseň o muži, který se hluboce zamiloval do dívky svého úhlavního nepřítele. Věděl, že nesmí, že je to nemožné. A přesto, když každé ráno dívka šla kolem jeho domu na tržnici, pozoroval ji skrze záclony obdivujíc její krásu a eleganci. Když šla bahnitými uličkami, nad nikoho se nepovyšovala, i přesto, že to byla dcera váženého úředníka. Naopak. Usmívala se na všechny okolo, pomáhala chudákům, rozdávala jim jídlo nebo peníze. Muž se vydržel na ni takto dívat několik týdnů, až jednou dívka nepřišla. Muž se velmi podivil a čekal proto na další den, až dívka půjde na tržnici a on ji bude moci vidět. Ale ani další den kolem jeho domu neprošla. Když ani třetí den dívka nepřišla, vydal se, celý vylekaný do doma úředníka. Vůbec nedbal nebezpečí, kterému se sám vystavil. Rozrazil dveře a začal volat dívčino jméno. Mezitím na nádvoří přiběhli sluhové úředníka a začali na něj mířit zbraněmi. Brunátný úředník přišel ke svému dlouholetému nepřáteli, který ho kdysi ošidil v obchodu. Rozkřičel se na něj a chtěl jej zabít. Muž se na něj odevzdaně podíval a padl na kolena. Byl připravený zemřít za svoji dávnou chybu, jen když mu dovolí vidět jeho dceru, kterou tak velmi miloval. Úředník kategoricky odmítl a místo toho, aby muže zabil, vyhodil ho před svou bránu domu. Muž bušil na dveře, vyhrožoval, křičel, prosil, plakal. Nic nepomohlo. Neoblomný úředník muže nepustil dovnitř ani potom, co jeho vlastní dcera v horečkách blouznila a volala mužovo jméno. Ukázalo se, že ona o všem věděla. Věděla, že se na ni muž každý den dívá a schválně kolem jeho domu chodila a zůstávala u něho postávat déle než musela. I ona jej milovala. Muž mezitím ležel před bránou svého soka dnem i nocí. Nejedl, nepil a ani nedbal počasí. Vše mu bylo jedno, na ničem mu nezáleželo. Chtěl vidět jen svoji lásku. Takto to trvalo celých pět dní. Šestý den se srdce starého úředníka dalo uprosit slzami jeho jediné dcery. Doktor ji nedával už žádnou naději, měla tyfus a nebyla šance na záchranu. Prosila otce, aby naposledy mohla vidět muže, kterého tak milovala. Úředník, celý pokořený a zlomený zármutkem, došel ke své bráně a tu otevřel. Pohlédl na svého zničeného nepřítele, jak leží na studené zemi, celý špinavý a zničený jako byl on sám. Sklonil se k němu, pomohl mu na nohy a potom ho silně objal. Plakal a prosil jej za odpuštění. Byl příliš zaslepený svou nenávistí, že dopustil, aby jeho dcera trpěla i své poslední dny, bez jeho lásky. I muž se rozplakal nad slovy úředníka. Navzájem si setřeli slzy a úředník zavedl muže do pokoje své dcery. Ta, když uviděla svého milovaného, úplně celá ožila. Vzepjala se na slabých loktech a pokřiveně se posadila. Muž se vrhl na podlahu vedle jejího lůžka a začal jí líbat obě ruce. Oba plakali a vyznávali si svou lásku. Muž u dívky zůstal celé odpoledne a večer si dokonce lehl vedle k ní na postel. Úředník na to nic neřekl. Když viděl klidný obličej své dcery, jak usíná v náručí milovaného muže, jen si povzdechl a nechal je být. Druhý den ráno se dívka probudila se silnými bolestmi. Byla bledší než obvykle a její dech byl mělký a velmi pomalý. Věděla, že se blíží její konec. Nechala tedy zavolat svého otce. Potom držela oba muže za ruce a dívala se na ně s takovou láskou, až to oběma mužům lámalo srdce. Prosila je, aby se už nehádali a byli opět přáteli. Nedošla by klidu, kdyby se neusmířili. Muži se na sebe podívali a nad lůžkem nemocné si podali ruce na usmířenou. Dívka měla ještě jedno přání. Chtěla být pohřbená vedle svého milovaného, až přijde i jeho čas. Když po jeho boku nemohla prožít život, ráda by s ním strávila věčnost. Muž při těch slovech padl na kolena, chytil její ruku a prosil Boha, aby ji zachránil. Ona jej pohladila po černých vlasech a s úsměvem na rtech mu připomněla, že nikdo nedokáže uniknout svému osudu. Potom se zadívala na strop a vydechla naposledy. Otec i milovaný muž si padli kolem krku a s žalem dívku naposledy políbili. Pohřbili ji v krásné hrobce na vrcholku kopce tamějšího hřbitova, s výhledem na město. Každý den její milovaný sedával u jejího hrobu, nosil ji kytice kopretin a povídal si s ní. Úředník opustil svůj dům a všechen svůj majetek rozdal chudým. Odebral se do kláštera, kde i zemřel. U muže se po desátém dni, kdy pohřbil svoji milovanou, projevil tyfus. Ulehl na lůžko, a na rozdíl od ostatních lidí ve městě, se s nemocí nesnažil bojovat. Naopak. Byl za ni vděčný a smrt vítal s otevřenou náručí. Věděl, že se už brzy setká se svou milovanou. Zemřel následující den. Místní obyvatelé splnili prosbu jeho milované a pohřbili jej vedle ní. Tak konečně mohli být navždy spolu, zamilovaní a v bezpečí." Fridrich zmlkl a podíval se na naše uslzené tváře.
,,Stačilo tak málo a mohli být spolu, šťastní a bezstarostní," řeknu přes vzlyk a schovám tvář do dlaní.
,,Oni byli spolu," ozve se Améliin vyrovnaný hlas. Zvednu k ní pohled a vidím, i přes tekoucí slzy po jejích tvářích, že se usmívá. ,,Skončili spolu v království Nebeském, kde mohli být šťastní a bez nástrah. Jejich oběť na Zemi, jim přinesla ovoce. Ne každá láska se má prožít v tomto životě. Někdy je potřeba obětovat lásku pro vyšší cíle."
,,Chceš tím snad něco naznačit?" zeptám se, až příliš ostře.
,,Ne. Jen konstatuji holý fakt," odvětí klidně Amélie.
Fridrich si povzdechne. ,,Prosím, nehádejte se zase. Už jsem unavený z těch vašich věčných hádek, zvlášť, když se týkají minulosti, kterou nemůže nikdo z nás změnit."
,,My se nehádáme. My pouze nahlas diskutujeme," odvětím a podívám se s přivřenýma očima na svoji přítelkyni. I ona mi pohled oplácí. Není tak klidný a jistý, jak by si přála, aby byl. Všimnu si chvění levého víčka. Nakonec uhne pohledem a odkašle si.
,,Poslyšte, ráda bych vám něco sdělila," řekne znenadání vážným tónem. Oba se s Fridrichem na sebe překvapeně podíváme a čekáme. Amélie vstane a uhladí si svoje šaty.
,,Rozhodla jsem se odjet. Zítra ráno. Musím se vrátit zpět do kláštera. Ne, chci se vrátit. Je čas."
,,Ale, ale, to nemůžeš," vykoktá Fridrich a taky vstane. Já ho hned následuji, s holí v ruce.
,,Amélie, prosím, nejezdi. Ne takhle. Vím, že to mezi námi není tak jako dříve, ale nechci tě vyhnat ze svého života," řeknu a hlas se mi třese strachem. Představa, že bych Amélii skutečně ztratila, mě vykolejí více, než všechny naše hádky dohromady.
,,Nedělám to kvůli naší hádce. Ale kvůli sobě. Měla si pravdu, Colette. Utíkala jsem před svými povinnostmi. Bála jsem se přijat nabídku, která mi byla předložena. A i když jsem sem přijela s čistým úmyslem ti pomoci, později jsem tu zůstávala jen z trucu a strachu. To není ode mě čestné a ani moudré. Ty mě už nepotřebuješ. Uzdravila ses a jsem si jistá, že brzy nebudeš potřebovat ani hůl. Vím, také, že jsem se na tebe neměla obořit kvůli králi. Je to tvůj život a ty si má přítelkyně. Jsem si jistá, že uděláš správnou věc a budeš šťastná. Moc ti to přeji a doufám, že mě brzy v klášteře navštívíš," dodá se slzami v očích. Natáhnu k ní ruku, kterou ona stiskne. Obě si pohlédneme do očí a pochopíme tu druhou. Konečně, po tolika dnech, porozumíme bolesti a výčitkám té druhé, a zároveň pochopíme své přání a naděje. A je to ten nejkrásnější pocit, jaký dokáže člověk k druhému člověku pocítit.
Porozumění a respekt.
,,Kdy přesně odjíždíš?" přeruší ticho Fridrich zkroušeně.
,,Hned brzy ráno, za svítání," odpoví mu Amélie a pustí moji ruku.
,,Přijdu tě vyprovodit," řekne prostě Fridrich a dá si ruce za záda.
,,Já také," přidám se.
,,Dobře. Nebuďte, prosím, smutní. Neloučíme se navždy. Vždycky za mnou můžete přijet. Tedy," zarazí se, když se na ni Fridrich s výčitkou podívá. Jako muž, i přesto jako kněz, má do kláštera přístup zakázán ,,můžeme se i nadále navštěvovat. Dvůr není jediné místo na zemi."
,,Tak to máš pravdu," odfrkne si Fridrich se zachmuřenou tváří.
,,Ale no tak. Neříkej, že ti budu chybět. My dva se přeci nesnášíme, vzpomínáš? Pořád se hádáme a nedokážeme spolu vydržet ani pět minut bez nějaké potyčky," řekne škádlivě a uculí se.
Fridrich převrátí oči v sloup a koutky úst mu taky zacukají. ,,Neříkám, že mi budeš chybět. Ale koho si budu dobírat z katechismu, když budeš pryč? Colette, je v tom mizerná a dvůr cokoliv spojené s církví, považuje za sprosté slovo."
Dívám se na ně, jak se na sebe culí a mezi nimi probíhá nevyslovená konverzace, do které mě nikdo nezasvětil. S podivnou lehkostí, si uvědomím, že mi to vlastně ani trochu nevadí. Ať už se mezi nimi stalo cokoliv, důležité je, že se z nich stali dost netradiční a často nesnesitelní, ale opravdoví přátelé.
,,Budeš mi moc chybět," zašeptám do podlahy se skloněnou hlavou.
,,I ty mi budeš moc chybět," řekne nahlas Amélie. Udělá dva kroky, které nás od sebe dělí a silně mě obejme. ,,Budeme si psát, tak jako dříve, dobře? A přijedeš za mnou kdykoliv budeš chtít," říká mi do vlasů. Sotva znatelně přikývnu, protože mám co dělat, abych se nerozbrečela.
Vím, že je to správná věc. Vždyť jsem jí sama konfrontovala, aby se svému strachu postavila a nyní, když to udělala, tak toho lituji. Musím se ovládnout. Amélie potřebuje moji podporu a ne ubrečenou trosku.
,,Bude to tak pro tebe lepší. Posuneš se v životě dál a snad tě to učiní šťastnou," řeknu, když se od sebe odtáhneme.
,,Pevně v to věřím," přitaká pokorně.
,,Takže tu nabídku přijmeš? Staneš se skutečně abatyší?" zeptá se Fridrich zvědavě.
,,Dlouho jsem o tom přemýšlela. Ptala jsem se našeho Pána i sebe samé, jestli jsem na tuto funkci vhodná," odpoví Amélie zádumčivě.
,,A? Co jsi zjistila?" pobídnu ji k dokončení její věty.
,,Že jen čas ukáže, jestli tuto funkci zvládnu nebo ne. Nicméně mám v plánu všechny své povinnosti dělat pečlivě a s největší pokorou," dokončí s úsměvem.
,,O tom vůbec nepochybujeme," řekne Fridrich a konečně se sám usměje.

Ještě dlouhou chvíli si povídáme o budoucnosti, především o té Améliině. Svěří se nám se svým strachem ale i s radostí z nové kapitole jejího života. S Fridrichem potom vedou ještě při posledních hořících svících dlouhý teologický rozhovor, zatímco já už dávno ležím v posteli a jen napůl je poslouchám. Jejich přítomnost, hlasy a přátelství, které z nich čiší, mi dodají na potřebném klidu a já se tak nebojím zavřít oči a usnout.