Zapínala jsem si naušnice a dívala se přitom do zrcadla. Lahvička s jedem mě studila na kůži. Měla jsem ji schovanou v živůtku, a čekala jsem jen na vhodnou příležitost ji použít.
Nová služebná posbírala látky ze země a uklidila je do skříně. V odraze zrcadla jsem ji pozorovala. Byla tichá a čilá. Nezeptala jsem se jí na její jméno. V první chvíli jsem chtěla ale potom jsem si to rozmyslela. Celá ta scéna mi připomněla Margot a její ztrátu. Nechtěla jsem si dělat nové přátele. Ne, když jsem je mohla ztratit.
,,Až budeš hotová, můžeš odejít. Přijdu pozdě večer a nebudu tě potřebovat," řeknu jí a otočím se k ní.
,,Jak si přejete, madmoiselle," pípne.
Přejdu přes komnatu a otevřu dveře. Ještě naposledy se na ni ohlédnu. Hrbí se nad truhlicemi a roztřiďuje jednotlivé látky. Povzdechnu si a dveře zavřu.
Zamířím do jednoho ze sálů, kde se koná hostina svatby de Berniera a jeho ženy. Obřadu jsem se naštěstí nemusela účastnit. Byla jsem jako dvorní dáma královny pozvána až na odpolední hostinu a večerní bál.
Dveře mi otevře lokaj. Uslyším hlasitou hudbu a tok řeči ostatních hostů. Je tu plno. Každý šlechtic u dvora se přišel zadarmo napít a najíst. Prohlížím si šlechtice. Některé tváře nepoznávám, nicméně v nich zpozoruji jisté rysy Francoise. Zřejmě její příbuzní.
Propletu si cestu ke stolu s poháry. Vezmu jeden a vypiji ho do dna. Rozhlédnu se po stolu. Nikde nevidím pohár de Berniera a Francoise.
,,Který je pohár ženicha a nevěsty?" zeptám se sluhy stojícího v rohu. Má neutrální výraz a očividně má stůl s poháry na starost. ,,Ptám se jen, abych je náhodou nevypila," dodám koketně.
Sluha se teď zardí a uvolní se. ,,Ty stříbrné s rudými kameny. Mám je na starost. Nikdo se k nim nesmí přiblížit. Mohl by je někdo otrávit," řekne mi spiklenecky.
Předstírám úděs. Ve skutečnosti mám chuť zaskřípat zuby.
,,Proč by chtěl někdo mladomanžele otrávit?" zeptám se s předstíraným údivem. Po očku vyhledám ony poháry. Jsou nadosah. Dokud tu ale bude stát on, tak se mi nepodaří pohár otrávit.
,,To jsem se taky ptal. Pán se na mě však velmi rozzuřil. Raději jsem se už dále nevyptával," prozradí mi a spiklenecky na mě mrkne.
Mám chuť se ušklíbnout. Sluha a bude si hrát na mého spiklence? A vlastně proč ne?
,,Pojďte blíž," požádám ho. Vyjde z rohu a nakloní se ke mně. ,,Víte, já jsem velmi dobrá přítelkyně nevěsty a chtěla jsem jí překvapit svatebním darem. V mém panství je zvyk dát nevěstě do polévky minci pro štěstí, aby měla šťastné a bohaté manželství. A když se jí podaří minci nabrat na lžíci při prvním pokusu, tak se to i splní. Vím, že je to podivné, ale nemohl byste dát onu minci do polévky? Vám se to jistě podaří a mě byste tím prokázal velkou službu."
Podívám se na něj štěněčíma očima a doufám, že můj dnešní výstřih také zafunguje. Sluha váhá. Vidím, jak se v něm perou jeho dvě osobnosti – ta zodpovědná a ta, která se mi chce vlichotit.
,,Musím ale hlídat ty poháry," řekne nakonec mrzutě.
,,Ty já vám pohlídám, nemějte obavy. Tak co? Uděláte to pro mě?" nahnu se ještě více k němu a svůdně zamrkám. Je mi ze sebe nevolno, ale co jiného mi zbývá?
Sluhovi sklouzne pohled do mého výstřihu. Prohrábne si vlasy a nakonec hypnotizovaně kývne.
,,Dejte mi tu minci. Ale opravdu je hlídejte. Nechci mít malér," dodá a natáhne ruku.
Vytáhnu měšec z kapsy své sukně, vyndám jednu z mincí a podám mu ji.
,,Jste poklad," dodám koketně. Sluha si minci vezme, otočí se ke mně zády a razí si cestu davem k protějšímu stolu. Rychle využiji příležitosti. Otočím se zády k davu, nakrčím se, aby nikdo neviděl, co beru z živůtku. Vyndám zátku a vylije obsah lahvičky do poháru stojícího napravo. Potom rychle lahvičku schovám zpět do živůtku. Právě včas, neboť se akorát vrátí celý zadýchaný sluha.
,,Nikdo tu nebyl?" zeptá se ustrašeně. Mám chuť převrátit oči nad jeho zbabělostí. Chce být svůdce ale přitom má naděláno v kalhotách.
,,Ne. Děkuji vám. Velmi si toho vážím," zacvrlikám naposledy a rozhodnu se odejít.
,,Odcházíte?" zeptá se poplašeně.
,,Bohužel. Mám i jiné povinnosti," řeknu příkře a razím si cestu davem.
Už začínám mít plné zuby této komedie. V půli cesty, uprostřed parketu narazím na dauphina. Naše pohledy se střetnou. Usmějeme se na sebe.
,,Dnes vypadáš překrásně. Jako vždy," řekne mi Louis a políbí mě na ruku.
,,Děkuji, sire. I ty vypadáš obstojně," poškádlím ho.
Cukne mu jeden koutek úst a nahne se ke mně. Ucítím jeho dech na svém krku.
,,Jak se cítíš po včerejší noci?" zašeptá mi do ucha a lehce se svými rty otře o můj lalůček. Ucítím po těle husí kůži a lehce ucuknu. Stydlivě skloním pohled, ale neubráním se úsměvu.
,,Výborně," přiznám a je to svatá pravda. Nikdy jsem se ve svém životě necítila lépe než včera večer. Bylo to neuvěřitelné. Ještě lepší než jsem si představovala....
,,To mě těší. Co by si řekla dnešnímu opakování?" zeptá se mě šibalsky.
,,Musím se nad tím zamyslet," řeknu naoko vážně ale potom se na něj usměji. S ním si zopakuji kdykoliv cokoliv.
,,Můžu tě požádat o příští tanec?" zeptá se, nyní s vážnou tváří.
,,Jistě. Na to se mě nemusíš ptát," odpovím se smíchem.
,,Nemyslím jako dvorní dáma mé matky. Ale jako má přítelkyně. Myslím tím, oficiálně," dodá na vysvětlenou.
,,Ach," hlesnu a odmlčím se.
Je to opravdu moudré?
Něco jiného bylo, vídat se tajně a trávit spolu večery ve sladké anonymitě před světem a úplně jiná věc byla, dát celému světu najevo, že jsem jeho milenka. Chtěla jsem si zničit pověst?
,,Colette," osloví mě nervózně. Podívám se na něj a pousměji se.
Ale vždyť já si čest zničila už dávno. A vlastním přičiněním.
,,Ráda si s tebou zatancuji," odpovím mu. Vidím na jeho tváři, jak si oddechne a uklidní se. Znovu mě políbí na ruku a odvede mě z parketu. Postavíme se vedle sebe u stolu s cukrovinkami. Pohladí mě po zádech. Schovám úsměv za dlaní, kterou si dám před ústa v předstíraném kašli.
,,Nech toho," pokárám ho na oko přísně.
,,Nemůžu si pomoc. Jsi až příliš krásná," zamumlá dauphin s potutelným úsměvem. Potom však jeho úsměv zmizí. Někoho uvidí v davu. Podívám se směrem, kam směřuje jeho pohled. Střetnu se s princezninýma očima. Má rty spojené do tenké linky a přísný výraz. Je snad ještě bledší než kdy dřív. Trucovitě zvedne bradu a nesouhlasně zakroutí hlavou.
,,Hned budu zpátky," řekne ke mně dauphin a vydá se k princezně.
Sleduji jej. Přistoupí k ní, něco jí řekne a snaží ji chytit za paži. Princezna se mu však vytrhne a stáhne obočí k sobě. Gestikuluje a vypadá to, že něco na něj křičí. Přes hudbu však není nic slyšet. Dauphin stiskne dlaně v pěst. Něco jí odsekne. I na tu dálku rozpoznám lesk slz v očích princezny. Svěsí ramena a mlčí. Dauphin rozhodí ruce a nakonec ji chytí za paži. Odvede ji pryč z mého pohledu.
Přepadne mě tísnivý pocit. O čem asi mluvili?
Ozve se zvuk trubky. Hudba přestane hrát a otevřou se dveře. Hosté se rozestoupí. Dovnitř vejde ve svátečných šatech de Bernier po boku Francoise. Francoise je překrásná nevěsta. Má blankytně modré šaty se zlatou výšivkou a zlatým náhrdelníkem. Vlasy má vyčesané a sepnuté zlatou sponou ve tvaru modrobílé holubice. Nese se jako královna. Ta pýcha v jejích očích je až hmatatelná. De Bernier je zachmuřený, tak jako vždycky. Když prochází kolem mě, ani jeden z nich si mě nevšimne. A možná je to tak dobře. Obejdou stůl a Francoise za něj zasedne. De Bernier zůstane stát. Kývne na sluhu, kterého jsem obelhala. Ten vezme podnos s jejich poháry. Postaví je na stůl a podá nejdříve pohár stojící nalevo de Bernierovi a druhý jeho nevěstě.
V té chvíli by se ve mně krve nikdo nedořezal. Začnu rychle vzpomínat, ve kterém poháru je jed. Je to ten nalevo? Myslím si, že ano. Ano určitě? Opravdu? Nebyl to náhodou ten napravo?
Panebože.
Dech se mi zrychlí. Srdce mi tluče na poplach. Mysli, Colette! Mysli.
Vidím, jak de Bernier otvírá ústa. Něco říká ale já obsah jeho slov nedokážu vnímat. Pořád přemýšlím nad tím, ve kterém poháru je jed. Bože můj, pomoz mi!
De Bernier zvedne pohár a přiloží jej k ústům. To samé udělá Francoise a zbytek sálu. V té chvíli přestanu dýchat. Všichni se napijí a ozve se velký potlesk. Těžce polknu. Nespouštím z nich pohled. Chvíli se nic neděje. Potom se de Bernier rozkašle. Zbystřím. Ano! Jed určitě začíná působit, pomyslím si.
Jenže kašel přejde a on pokyne služebným, aby podávali jídlo. Přepadne mě další panika. Najednou si Francoise položí ruku na hrdlo. Zakašle. A potom najednou, z ničeho nic, vyplivne velké množství krve. A já vím, že je to konec. Ozve se vyděšený výkřik. Na pár sekund se rozprostře to nejtíživější ticho. Je tak nesnesitelné, že mám pocit, jako by nás mělo pohřbít zaživa. Potom se ozvou výkřiky. Francoise vyplivne další krev a začne se svíjet. Vyděšený de Bernier od ní uskočí. Poprvé v životě v jeho očích vidím nějakou emoci.
,,Zavolejte někdo doktora!" zakřičí někdo.
Francoise spadne ze židle. Je teď pod stolem, takže na ni nevidím. Slyším však její chrapot a lkaní o život. De Bernier od ní couvá dál a dál. Cítím, že chce utéci.
,,Pomoc. Pomozte mi, jsem těhotná," zachraptí Francoise a znovu vyplivne mnoho krve. Přispěchají k ní dvě služebné a snaží se jí podepřít. Krev se jí line po bradě, přes krk, hrdlo a končí na jejích svatebních šatech.
Vím, že je vše ztraceno. Nebude žádný tanec s Louisem. Nebude žádný nový začátek.
Ani si neuvědomím, kdy přesně popadnu nůž ležící na stole vedle dortu na jeho krájení. Pevně chytím jeho rukojeť a jeho čepel přitisknu ke své sukni, aby nebyla vidět. Zamířím tupě za de Bernierem. Je ke mně otočený zády a klopýtavě couvá od své umírající manželky. Ucítím něčí pohled na své šíji. Otočím se. Dauphin se na mě vystrašeně dívá a naznačujeme mi, abych šla k němu.
Smutně se usměji a zakroutím hlavou. Otočím svůj pohled zpět k de Bernierovi. Přistoupím k němu a zaklepu mu na rameno. Ucítím, jak se napne a pomalu se otočí. Podívá se mi překvapeně do očí. Nevím, co vidí v těch mých, ale já v jeho vidím strach, údiv a pochopení. Dojde mu, že jed měl patřit jemu. Ode mě. Jako svatební dar. Otevře ústa ale nevyjde z nich ani hláska.
,,Je čas zaplatit," řeknu jen a vší silou se rozmáchnu. Zabodnu nůž do jeho krku. Vytřeští oči a chytí se za ránu. V dálce slyším ječení přítomných. S údivem vezme za rukojeť a trhne s ní. Z jeho rány začne prýštit krev. Zacáká jeho krk, kabátec i košili. De Bernier ke mně natáhne ruku s nožem a udělá krok ke mně. Jeho krev mi pocáká šaty. Sleduji, jak lapá po dechu a dívá se na mě vytřeštěnýma očima. Vezmu si od něj zpět nůž a ustoupím od de Berniera stranou. Skácí se na zem. Ještě chvíli chrčí než úplně ztuhne. Vím, že je mrtvý. A já necítím nic. Žádnou úlevu ani pocit zadostiučinění. Prostě nic.
Kolem mě se najednou objeví stráže. Míří na mě halapartnou.
,,Madmoiselle, odhoďte ten nůž a pojďte s námi. Jste zatčena za vraždu," oznámí mi jejich velitel.
Bez emocí nůž pustím. Se řinčením dopadne na zem vedle mrtvého de Berniera. Stráže mě popadnou za paže, které mi zkroutí za záda. Syknu ale neřeknu nic. Když mě odvádí do cely, všichni se na mě dívají se strachem či odporem. Louise nevidím. A jsem za to ráda. Nedokázala bych unést jeho pohrdání.
Teď mě čeká jen smrt...
ČTEŠ
Hříšná víra - DOKONČENO
Historical FictionŽila jsem ve světě, kde byla pravidla přesně určena. Postavení ženy bylo jasné. Poslouchat, rodit děti a být odkázána na svého manžela. Já se však rozhodla to změnit a utéci z mého pekla. Začít znovu. Nejlépe na královském dvoře... Příběh mladé žen...