Hříšná víra - DOKONČENO

Hořký tanec

,,Madmoiselle, nezatančíte si se mnou?" zeptá se chladným hlasem de Bernier.
Ztuhnu.
Celé tělo se mi pod jeho slovy napne a na pár vteřin nedokážu ani dýchat.
Naštěstí se rychle vzpamatuji. Na sebeobranu se narovnám a hrdě vystrčím bradu.
,,Neměl byste tančit se svou snoubenkou?" oplatím mu otázku.
Snažím se působit klidně a sebevědomě.
,,S kým budu tančit, si rozhodnu sám," odvětí mi ledově.
Zalapám po dechu. Moje celé bytí křičí ne, ale i přesto se uslyším, jak říkám: ,,Tak dobrá."
Odpoložím pohár na nejbližší stolek.
Seberu poslední zbytky odvahy a přistoupím k němu. Podá mi ruku. Jen s nechutí se ho chytím.
Odvede mě na parket, kde už pár pošetilců tančí.
Oba se ukloníme. Naštěstí tento tanec spočívá převážně v poskocích a úklonách, držet mě musí jen krátce při otočkách.
Cítím jeho orlí pohled. Nedokážu z jeho obličeje vyčíst žádné emoce. Každopádně ten pohled mě propaluje a já začnu být krajně nervózní. Až tak, že při nejbližší otočce málem upadnu.
Ucítím kolem svého pasu cizí ruce, které mě sevřou a vrátí do rovnováhy. Samovolně se před tím dotekem otřesu.
,,Musíte být opatrná, madmoiselle. Nechcete přeci upadnout," řekne mi a podívá se mi zpříma do očí.
Je velmi blízko. Cítím jeho tělo na mém a udělá se mi zle.
Rychle se mu vytrhnu a ustoupím o pár kroků dozadu. Pomalu navážu na ostatní dámy a znovu se dám do tance. Tentokrát se soustředím jen na kroky.
Při nové otočce se prudce nadechnu. Přitáhne si mě blíže, já se otočím a rychle pryč od něj.
A znovu a znovu.
Prosím, ať už je konec, pomyslím si v duchu.
Jako by mě sám Bůh vyslyšel, hudba přestane hrát. Ukloním se a mám v plánu co nejrychleji zmizet. De Bernier mi však zastoupí cestu. Polekaně se na něj podívám.
,,Odpusťte, ale tanec mě unavil. Ráda bych se teď osvěžila vodou," snažím se o zdvořilou výmluvu.
,,Zajisté. Nicméně než vás propustím, rád bych od vás něco věděl," odvětí mi lhostejně.
Propustil? Tak propustil? Kdo si myslí, že je?!
Vztekle se na něj zamračím.
,,Ano?"
,,Proč jste se tak toužila se mnou setkat?"
,,Nevím, co tím myslíte."
,,Dauphin běžně nezve cizí hráče do svého salonu. Nikdy. A i přesto jste se tam dostala. Celý večer jste po mně pokukovala jako nějaká děvečka. Chci vědět proč," vpálí mi do obličeje svoji nestydatou otázku.
S odpovědí si dám načas. V hlavě mi hučí a potí se mi ruce.
,,Špatně jste si to vysvětlil. Dauphin byl tak laskavý, že mě pozval na pár partií. Proč se tak rozhodl, netuším. A nedívala jsem se na vás, nýbrž vám do karet," řeknu s falešným úsměvem.
,,Takže mi chcete namluvit, že jste podvodnice, o kterou se zajímá dauphin? Jen tak?" zachmuří se.
Nejraději bych mu vplivla do tváře. ,,Vaše slova, ne moje. Pokud vás zajímá, proč mě dauphin pozval na vaši hru, měl byste se zeptat jeho."
,,Mh...samozřejmě," ušklíbne se.
,,Tak a teď, když mě omluvíte.." obejdu ho a chci jít kamkoliv jinam, ale chytí mě za ruku.
Div udržím výkřik. Prudce se k němu otočím.
,,Co si to dovolujete?" zasyčím na něj a zuřivě se mu vytrhnu. Až mě zabolí zápěstí.
,,Ještě nevím, kdo přesně jste, ale nelíbíte se mi. Je na vás něco zvláštního. Zjistím, co skrýváte a potom vám ani vaše úsměvy nepomohou," vyřkne svou výhružku s přihmouřenýma očima. Projede mnou vlna adrenalinu.
,,Tedy dobrá. Uvidíme, kdo z nás je nakonec ten největší podvodník," odseknu a odcházím.

Jdu přes celý sál. Spíše se prodírám mezi zástupy stojících či kolébajících se šlechticů.
V hlavě se mi přehrává náš rozhovor.
,,Zjistím, co skrýváte..."
K čertu! Otřesu se a vezmu si první pohár, který uvidím volně ležet na stole pod okny.
Vypiji ho najednou. A potom ještě jeden.
,,S tím vínem bych byl opatrný," ozve se za mnou.
Pootočím hlavu a uvidím před sebou Edmunda de Arges. Pousměji se.
,,Bojíte se, že bych se snad opila?" zeptám se žertem a natočím se k němu bokem.
,,To bych si nikdy nedovolil. Je mi jasné, že vy byste se nikdy neopila záměrně. Ale toto víno je zrádné. Stačí pár pohárů a začnou se vám plést nohy."
Zvednu obočí a změřím si ho pohledem. On zrudne a ostýchavě skloní hlavu.
,,Totiž myslel jsem, myslel..." celý se zakoktá a to ho uvede do ještě větších rozpaků.
Soucitně se na něj usměji. ,,Já vím, jak jste to myslel."
Lehce zakroutím hlavou nad jeho ostýchavostí.
Je to snad jediný muž, kterého jsem na dvoru potkala, s tak malým sebevědomím. A přitom se nemá za co stydět. Když jsem si ho prohlížela, viděla jsem před sebou vysokého, mladého muže, s přesně řezanou tváří, světlou pletí, hnědými vlasy a kaštanovýma očima. Byl to jeden z nejdelších společníků dauphina. A podle toho co mi prozradila Marie-Ann, byl také velmi bohatý.
,,Dnes vám to opravdu sluší," vytrhne mě z mých myšlenek.
,,Děkuji," usměji se. ,,Vy také nevypadáte špatně."
Nad mou poklonou se zasměje.
,,Viděl jsem vás tančit s de Bernierem," prohodí opatrně. Moje nálada ochabne.
,,Ano. Požádal mě o tanec. Nechtěla jsem jej před tolika lidmi odmítnout."
,,To od vás bylo velkorysé. Nikdo není ve společnosti de Berniera rád. Kromě dauphinova bratra, samozřejmě," řekne jako by mimoděk a uhne pohledem.
,,Zajímalo by mě proč," řeknu upřímně.
,,Mají mnoho společného. Z minulosti."
Víc svoji odpověď nerozvede a já vycítím, že se nemám dál ptát.
Najednou mou pozornost upoutají společníci dauphina. A kde jsou oni, je i on.
Zapátrám pohledem, až ho nakonec uvidím.
Je ke mně otočený z profilu a baví se s nějakou dámou. Je malého vzrůstu s černými vlasy. Na sobě má přehanně ozdobené šaty.
Podle jejího chování poznám, že s ním flirtuje.
Zatnu čelist.
,,Charlesi," zavolá vedle mě Edmund. Charles de Fleur, další ze společníků dauphina k nám přijde.
,,Edmunde, tady si. Jeho Výsost tě hledala," sdělí mu a pohledem spočine na mne.
,,Madmoiselle, dnes jste neodolatelná," řekne mi a políbí mou ruku.
,,Děkuji," odvětím s nezájmem. To ho zřejmě urazí, protože jeho koketní nálada ihned zmizí.
,,Kde si nechal Jeho Výsost?" zeptá se tlumeným hlasem Edmund. Na čele se mu objeví nepatrné vrásky.
,,Spíš kde on nechal nás," zasměje se Charles.
Když uvidí naše odsuzující pohledy, přestane se smát.
,,Uklidni se. Je v dobré společnosti. Podívej," kývne směrem, kterým jsem se dívala před chvílí.
Dauphin se teď naklání k té dámě a něco jí šeptá do ucha. Ta celá zrudce a něco mu odpoví. Potom velmi nenápadně dauphin vytáhne z rukávu kabátce něco bílého.
,,Co to je?" zeptám se bez zábran.
,,Je to takový rituál, který si dauphin vymyslel. Když chce nějakou ženu pozvat soukromě do svých komnat, dá jí bílý kapesníček se svým erbem jako heslo. Ona dáma ho potom ukáže sluhovi a ten ji pustí do jeho komnat. Dobré, ne?"
Charles se uculí a já znechuceně odvrátím hlavu. Edmund si toho všimne.
,,Co kdyby si už šel? Nemusím trávit ještě celý večer s tebou. Stačí mi to ve dne."
Charlese slova jeho přítele překvapí, ale nijak je nekomentuje. Prostě se sebere a odejde.
Zůstaneme tam spolu stát mlčky.
,,A vy byste si se mnou nechtěla zatančit?" zeptá se najednou zvesela.
Než však stihnu odpovědět, sluha ohlásí příchod královny. Všichni se ukloní. Královna ve zlatých šatech s čerbou vlečkou a stejně laděnými šperky přímo září.
Madame d' Este na mě kývne. Omluvně se na Edmunda podívám.
,,Povinnosti mě volají," řeknu prostě.
,,Chápu. Co kdybyste mi tedy tanec vynahradila zítra? Co říkáte na odpolední procházku?"
Překvapeně zamrkám. Nikdy by mě nenapadlo, že by se mnou chtěl strávit čas.
,,Já nevím jestli..."
,,Prosím. Uděláte mi tím opravdu radost," naléhá.
,,Tak dobře," podvolím se a odcházím ke královně. Ta mne požádá o zahrání několika skladeb.

Publikum mne vždy odmění velkým potleskem. Zbytek večera už de Berniera aniEdmunda neuvidím. A ani dauphina s jeho tajemnou přítelkyní.