Hříšná víra - DOKONČENO

Šílený nápad

Zbytek dne jsem odpočítávala každou hodinu a proklínala každou minutu, která mě dělila, od setkání s králem.
Potřebovala jsem s ním mluvit. Potřebovala jsem mu vysvětlit situaci, která nastala. Potřebovala jsem jeho podporu, víc než kdy dříve. A taky jsem ho sobecky potřebovala obejmout.

Když dveře mé komnaty, skoro o půlnoci, zavrzaly a já v nich spatřila krále, neubránila jsem se širokému úsměvu.
Večeře jsem se skoro nedotkla a od nervozity, že třeba nepřijde, jsem se celá třásla a byla bez nálady. Teď, když však stál přede mnou a v očích mu jiskřilo, věděla jsem, že všechno bude v pořádku.
,,Doufám, že nejdu moc pozdě. Snažil jsem se přijít dříve, ale rada se protáhla a potom jsem ještě musel zařádit pár věcí," řekne s omluvným úsměvem a posadí se naproti mně ke stolu.
,,Nic se nestalo. Stejně bych neusnula. Musím teď přemýšlet o mnoha věcech," řeknu a napiju se vína.
,,Opravdu? A je jedna z těch věcí i naše věc?" zeptá se a se zájmem nakloní hlavu na jednu stranu. Když se tak na mě dívá, s přimhouřenýma očima a lehkých úsměvem na tváři, je neodolatelný. Skloním pohled a položím pohár na stůl.
,,Taky," přiznám tiše a odkašlu si. ,,Ale více mě teď trápí jiná věc."
,,To mě zajímá. Co se stalo tak důležitého, že to bere tvoji pozornost?" zeptá se znovu, tentokrát zcela vážně.
Chytím lem ubrusu a začnu ho žmoulat v prstech. Oči k němu stále ještě nezvednu.
,,Jde o Francoise," začnu pomalu a skoro ani nedýchám, jak jsem napjatá. Nesmím to pokazit! Nesmím! ,,a o jejího otce," pokračuji dál.
,,Ano? A co je s nimi, že tě to tolik zajímá?" nechápavě se zamračí a natáhne se po mých prstech na ubrusu. Chytí moji ruku a proplete si prsty s těmi mými. To gesto mě zahřeje u srdce a dodá odvahu.
,,Její otec ji nutí se znovu provdat. Vyhrožuje jí, že pokud si nenajde do měsíce manžela, tak ji zabije a provdá její malou sestru. Je to ještě dítě! Té holčičce je teprve dvanáct!" řeknu znovu s nabitým vztekem. Okamžitě se mi v mysli vybaví odpolední scéna, až se otřesu znechucením. ,,Francoise se ale nechce vdávat. Ne potom všem... Navíc všichni na dvoře ví, co se stalo. Žádný bohatý šlechtic si ji vzít nechce. Je to hrozná situace a velmi mě to trápí," řeknu popravdě a až nyní se na něj podívám. Poslouchá mě pozorně. Jeho obličej je zachmuřený od přemýšlení.
,,Je to opravdu hrozná situace," řekne po chvíli ,,ale bohužel se s tím nedá nic dělat. Její otec má právo ji provdat, stejně tak, jako má právo provdat svoji další dceru. S tím nikdo nic nezmůže ani ty ne. Pokud tě to však tak velmi trápí, mohl bych se poptat na vhodné šlechtice, kteří by si ji vzít mohli. Tím by se její problém vyřešil a ty by si se přestala trápit," dodá a usměje se na mě.
Oplatím mu úsměv a ukazováčkem volné ruky mu přejedu přes vrásku na čele, která se mu od mračení vytvořila. Hned čelo uvolní a usměje se ještě více.
,,Moc děkuji za váš návrh, sire. Velmi si jej vážím. Avšak..." hlesnu a odtáhnu se. Přeruším náš veškerý fyzický kontakt, a i když mě to bolí, musím se tvářit, že je to správné. To, co mu teď řeknu, musí slyšet bez jakéhokoliv rozptylování.
,,Avšak?" ozve se jeho podrážděný tón.
Zastrčím si pramen vlasů za ucho a podívám se mu zpříma do očí. ,,Napadlo mě ještě jiné řešení."
,,Mh...no jistě. To jsem si mohl myslet. A jaké řešení tě napadlo, že se na mě díváš těma svýma štěněčíma očima?" zeptá se podezřívavě a založí si ruce na prsou.
,,Musíte mi však slíbit, že mě vyslechnete až do konce a neřeknete hned ne," řeknu pomalu. Král se teď narovná ještě více a stín, který se utvořil za jeho zády od svící a krbu, mu dodává na patřičné hrůze.
,,Fajn. A přestaň mi vykat," odvětí suše.
Poposednu si a zhluboka se nadechnu.
,,Je tu jedna možnost, jak by Francoise mohla zůstat svobodná a zároveň uchráněna, spolu s její sestrou, od jejího otce. A to, kdyby nad sebou měla někoho, kdo je natolik silný a mocný, aby dokázal jejich otce ukáznit a poslat do patřičných mezí. A ten někdo si ty, Louise," poprvé po tak dlouhé době vyslovím jeho jméno s něhou a málem přitom ztratím dech. Vidím, že i jeho, má slova vyvedla z míry. Chce něco říci, ale předběhnu ho. ,,Ty jediný dokážeš tak mocného šlechtice zkrotit. Jsi král a i přesto, co si o sobě on myslí, tak tě musí poslechnout a projevit ti úctu. Takže kdyby si udělal z Francoise svoji oficiální milenku s apanáží a veškerými výhodami k tomu, nemohl by na to nic říci. Nemohl by ji nutit vzít si jiného muže, protože žádný muž se neopováží konkurovat králi. Francoise by se tak stala nezávislou a jako tvá milenka, by měla vlastní komnaty a společnice. Mohla by přikázat přivézt svoji sestru, která by se stala součástí její domácnosti. Zachránil by si je obě. Louisi, moc tě prosím, řekni ano."
V mém hlase je slyšet naléhavost a zoufalství. Nakloním se k němu a chytím jej za paže. Vím, že to pro něj musí být šokující a zvláštní. Pro mě samotnou je to zvláštní. Přemýšlela jsem nad tímto plánem celé odpoledne. Už jen samotná myšlenka, že bych mu dohazovala ženu, se mi příčila. Bože, vždyť jen pomyšlení na to, že každý večer tráví noc se svou manželkou, mi rvala srdce na kusy. Ale šlo tu o Francoise. O tu Francoise, která se stala mou přítelkyní a která kvůli mně přišla o dítě. Musela jsem jí zachránit, aspoň ji ano.
,,Řekni něco, prosím," zašeptám, když dlouhou dobu mlčí.
,,Co chceš, abych řekl?" zeptá se suše a vstane. Moje ruce spadnou podél jeho těla. Otočí se ke mně zády a začne přecházet po komnatě. Jeho celé tělo je napjaté a čelist má zaťatou. Sedím schoulená na židli a cítím se každým okamžikem, čím dál hůř. Jestli to nevyjde, tak netuším, co udělám. Slíbila jsem Francoise, že jí pomůžu. A ten slib chci splnit.
,,Ty si se úplně zbláznila," vytrhne mě z mého pocitu vinny jeho rozzuřený hlas. ,,Uvědomuješ si, o co mě to tu žádáš? Chceš, abych udělal z cizí ženy svoji milenku? A ještě oficiálně? Víš, co by to vůbec znamenalo? Nejenom pro mě ale i pro moje manželství? Pro nás?! Uvědomuješ si tohle všechno?"
,,Samozřejmě, že ano," zakřičím frustrovaně a vstanu také. Vezmu hůl a obejdu druhou židli. Postavím se přímo před něj. Shlíží na mě z výšky a z jeho očí srší blesky.
,,Uvědomuji si to všechno! A nelíbí se mi to o nic víc než tobě. Ale já jiné řešení nemám! Vím, že jejímu otci nemůžeš otevřeně přikázat, aby nechal svoji dceru na pokoji, protože potřebuješ jeho peníze a podporu ostatních šlechticů z jeho regionu. Ale když nic neuděláme, tak ji opravdu zabije! Slyšíš? Zabije ji! Zabije ji kvůli mně! Protože jsem jí zničila život!" slzy mi najednou začnou téct po tváři a začnu se celá třást od vzlyků. Vůbec nechápu, kde se ten pláč vzal. Když však nyní propukl naplno, nedokázala jsem ho zastavit, ani kdybych chtěla.
Louisovy rysy okamžitě změknou a přejde ke mně. Jemně mi setře slzy z lící a skloní se ke mně. Sotva znatelně mě políbí na rty a potom mě silně obejme. Pod jeho polibkem se zachvěji, ale tentokrát ne od pláče. Když ucítím jeho ruce na svých zádech a teplo sálající z jeho těla, přitisknu se k němu silně a zavřu oči. Je to neuvěřitelně opojný pocit. Začnu ho pomalu hladit po zádech a poslouchám tlukot jeho srdce.
,,Já z ní nemůžu udělat svoji milenku. To prostě nejde. Zničil bych jí tím život a navíc by to dost narušilo i mé manželství," řekne tiše do mých vlasů.
,,Není už tak narušeno?" odtuším suše. ,,Po paláci se už dávno šíří pomluvy o našem románku. Určitě se to muselo donést i k ní."
,,Něco zaslechla, ale zarazil jsem to hned v začátku. Zatím neví nic, o tom, co se stalo a co je mezi námi," odpoví mi a pohladí mě po rozpuštěných vlasech.
,,Ostatní to ale ví. Jednou se to dozví. Co na tom, jestli se dozví o jedné milence nebo o dvou?" zkusím ho přesvědčit, ale sama slyším tu odevzdanost ve svém hlase.
,,Raději bych, kdybych mohl být s tebou. Oficiálně nebo ne. Na ničem jiném mi nezáleží."
,,To nejsou zrovna moudrá slova krále," podotknu a on se uchechtne.
,,Možná nejsou, ale jsou upřímná," řekne a odtáhne se ode mě. Nespokojeně zamručím a vzhlédnu k němu. ,,Jsi jediná žena, kterou jsem kdy miloval. I přesto všechno, přes všechny ty hrůzy, které se staly v posledních měsících, tě pořád miluji. Jinou ženu nechci."
Zajíknu se. Do očí se mi znovu nahrnou slzy, tentokrát slzy dojetí.
,,Nechci, aby sis myslel, že tento návrh je pro mě jednoduchý. V dokonalém světě, by se nic z toho, co jsme prožili nestalo a ty by si byl jenom můj. Nechci se o tebe s nikým dělit, ale vím, že nemám na výběr. Nepatříš mi. Jsi král a ženatý. A Francoise je má přítelkyně. Chci jí pomoci, dlužím jí to. My jí to dlužíme. Prosím. Prosím, Louisi. Aspoň si to promysli," naléhám na něj a v zoufalosti jej chytím silně za ruce. Louis se dívá na moji tvář, očima těká nahoru dolů, až mě nakonec prudce strhne k sobě a vášnivě mě políbí. Okamžitě mu polibek začnu opětovat. Vytáhnu se na špičky a obejmu ho za krkem. Do toho polibku dávám všechno. Svoji bolest, samotu, touhu. Líbáme se, dokud nám nedojde dech. Odtáhneme se od sebe a potutelně se na sebe usmějeme.
,,Hrozně si mi chyběla," zašeptá a zajede mi prsty do vlasů. Opře si své čelo o to moje.
,,Ty mě taky," přiznám a najednou se mi hrozně uleví. Znovu se políbíme, tentokrát jemně.
,,Budu už muset jít," zašeptá zkroušeně, když polibek přeruší.
,,Dobře," hlesnu a odtáhnu se od něj. Podívám se do jeho rozzářené tváře. Hlásek v mé hlavě mě přemlouvá, ať ho nenechám odejít. Ať mu navrhnu tu zůstat. Tento hlas však hladce ignoruji. Vím, že je to ještě brzy. A potřebuji, aby přemýšlel o mém návrhu.
,,Přijdeš zase zítra?" zeptám se, když mi políbí ruku a přejde ke dveřím. Otočí ke mně hlavu, s přikývnutím na souhlas.
,,Přemýšlej, prosím, o mém nápadu, ano? Opravdu mi na tom záleží, i když je to těžké pro nás pro oba."
,,Budu nad tím přemýšlet, ale nemůžu ti slíbit, že s tím budu souhlasit," s těmi slovy zmáčkne kliku a odejde.

Hned ráno se vydám s Francoise na procházku. O svém nápadu ani rozhovoru s Louisem jí prozatím nic neřeknu. Nechci jí dávat plané naděje. Pořád nemám odpověď od krále, a pokud s tím nakonec nebude souhlasit, budu muset vymyslet něco daleko riskantnějšího. Nehodlám nechat Francoise tomu surovci napospas.
Francoise se cítí unaveně, a proto hned po procházce odejde do své komnaty. Já zamířím do té své.
Když se přiblížím ke dveřím, všimnu si, že jsou pootevřené. Silně stisknu hůl a potichu dveře otevřu. Obezřetně se rozhlédnu, připravena se kdykoliv bránit. Když však uvidím špičaté boty, trčící z čela mé postele, na které se rozvaluje spící rytíř, veškerá ostražitost mě přejde. Naopak. Vejdu do komnaty a silně prásknu dveřmi. Hluk jej probudí a on zmateně zamrká.
,,Vy..." řekne podrážděně, když si uvědomí, kde to vlastně je.
,,Ano, já. Je to překvapivé být ve své komnatě, já vím," řeknu ironicky a odložím svůj plášť na židli. Mezitím se rytíř protáhne a přetočí se na pravý bok. Hlavu si podepře rukou a drze se na mě culí.
,,Naposledy, když jsme se viděli, jste nebyla tak jízlivá," podotkne a znovu zívne.
,,Naposledy, když jsme se viděli, mě čekala smrt a vy jste plánoval můj útěk. Za tu dobu se hodně věcí změnilo," odtuším suše a dám si volnou ruku v bok. Opírám se o hůl a měřím si ho pohledem.
Jde vidět, že odloučení od jeho milence jej silně poznamenalo. Kruhy pod očima se mu nepodařilo zamaskovat ani pod silnou vrstvou pudru. Oblečení na něm spíše vlálo, jak zhubnul a fakt, že dokázal usnout za bílého dne v cizí komnatě, silně vypovídalo o jeho životě v exilu.
,,To je pravda. Ale nakonec jsme oba zpátky. U svých milenců a v bezpečí," řekne líně a posadí se.
,,Nevím, jak vy, ale já si v bezpečí moc nepřijdu. A co se týče milence, tak toho už dávno nemám," odvětím trpce.
,,Bezpečí je relativní pojem, to uznávám. Ale s tím milencem vám nevěřím ani jediné slovo. Po paláci se už teď šíří drby o vašich nočních dostaveníčkách s králem. Přímo v této komnatě," řekne a na znak důrazu svých slov se po komnatě rozhlédne. Potom se pohledem vrátí ke mně a mrkne na mě.
,,Drbům v paláci nesmíte věřit. Vy byste to měl vědět nejlíp, když je většinou sám tak rád šíříte," podotknu a už se neubráním úsměvu.
,,Přiznávám, jsem vinen, " zasměje se a vstane. Přejde ke mně a najednou zvážní. Zastaví se přímo přede mnou a zničehonic mě silně obejme. Úplně mě to vykolejí z míry. Zavrávorám pod jeho váhou.
,,Co to děláte?" zeptám se nervózně.
,,Děkuju," hlesne zastřeným hlasem. ,,Děkuju za to, že jste Phillipa přesvědčila, aby mě vzal na milost."
Dojde mi, o co tady jde a uvolním se. Volnou rukou ho lehce poplácám po zádech a on se odtáhne. Má zarudlé líce od návalu emocí.
,,Nepřesvědčila jsem ho. Jenom jsem mu připomněla jednu důležitou věc. Vše ostatní udělal sám. Neudělal by to, kdyby vás tolik nemiloval, to doufám víte."
Přikývne. Usměji se a lehce do něj šťouchnu.
,,I přesto vám děkuji. Ale o tomhle našem setkání se nikdo nedozví, že ne?" zeptá se už svým typickým tónem, který všem leze na nervy.
,,O jakém setkání?" oplatím mu otázku naoko nechápavě a oba se zasmějeme. Potom se na sebe chvíli povídáme, než se odhodlá k odchodu. Slíbí mi, že se za mnou některý den zastaví, aby mi řekl veškeré drby, které se u dvora šustnou.
,,A Colette," řekne ještě ve dveřích ,,nevím, jestli jste spolu nebo ne, ale já být vámi, tak si tuhle příležitost utéct nenechám."
,,Beru na vědomí," řeknu s úsměvem. Mrkne na mě a zavře za sebou dveře.
Posadím se na židli a zakloním hlavu. Zaúpím, celá zmatená od svých rozporuplných citů a myšlenek, které mi nedaly ani chvíli pokoj. Nedokážu se rozhodnout, jestli mám poslechnout srdce, které touží jen a jen po králi, a nebo rozum, který mi radí se od něj držet dál a odjet, co nejdříve z Paříže. Bylo však jasné, že ať už se nakonec rozhodnu pro cokoliv, bude to mít následky.

To, co však následovalo později, nemohl nikdo předpokládat.