Hříšná víra - DOKONČENO

Neexistující klid

Zatáhli mě surově k Štefanovi do pokoje. Pokoj byl možná silné označení pro tu malou, zatuchlou místnost, kde stála neustlaná postel, vedle ní malá kamna a naproti nim malý dřevěný stůl se dvěma rozviklanými židlemi. Na jednu z nich mě surově posadili a okolo mě utáhli provaz, který se mi zařezal do poraněné kůže.
Už jsem se nevzpírala. Je to zvláštní. Člověk je ochoten pro záchranu svého života udělat nemožné. Pere se, křičí, prosí, doufá a bojuje. Bojuje jako nikdy předtím, protože si nesmí ani na malou chvíli odpočinout a polevit ve svém boji. Když však přijde ta chvíle, kdy vám dojde vaše prohra, vidina smrti vás již neděsí. Otupí vás. A vy čekáte a doufáte. Doufáte v brzkou smrt, neboť další bolest je pro vás nepředstavitelná.

Štefan rozrazil dveře. Za sebou táhl malou kovovou klec. Práskl dveřmi a dva dozorci před ním couvli ke stěnám. Tupě jsem na něj zírala. Šlo to těžce. Oči mě pálily a slzy mi rozmazávaly vidění.
,,Nasaďte jí to!" zařve a pohodí kovovou věc směrem ke mně. Ta o zem zařinčí. Zachvěji se. Jeden z hlídačů se pro věc ohne a druhý se k němu připojí. Zamrkám. Chci vědět, co to je. Jeden z hlídačů mi šáhne po kotníku. Ucuknu a chci nohy schovat, sama nevím kde, ale on po mé noze zašátrá znovu. Tentokrát ji pevně stiskne a i přes můj odpor mi ji narovná. Druhý hlídač mezitím kovovou klec otevře. V té chvíli mi to dojde. Není to žádná klec. Ne úplně. Je to takzvaná španělská bota. Krutý mechanismus, do kterého se dává chodidlo. Klec se zavře a za utahování šroubů se ostré čepele zařezávají dotyčnému dovnitř chodidla. Je to účinný, mučící nástroj.
,,Ne, ne, ne," zaúpím a i přes provazy sebou začnu cukat. Snažím se kopat nohama a vyprostit se ze sevření muže. Není mi to ale nic platné. Drží mě opravdu pevně a vidím na jeho tváři zaťaté čelisti od námahy.
,,Drž!" procedí skrz zuby, zatímco druhý muž mi na pravé chodidlo nasadí botu. Cvakne mechanismus. Nohu, obtěžkanou kovovou konstrukcí, pustí na zem. Při nárazu ucítím tupou bolest v patě. Kousnu se do rtu ale nevydám ze sebe ani hlásku.
Štefan si mezitím svlékne kabát, který hodí na postel a potom odkopne druhou židli.
,,Vypadněte," přikáže dvěma hlídačům. Všimnu si jejich úlevy, která se jim rozleje po obličeji. Ani se na mě nepodívají, když se na patě otočí a vyběhnout z pokoje. Zůstanu se Štefanem sama. Měla bych se bát. Vždyť tohle je muž, který mi vyhrožoval znásilněním. Muž, který mě už mučil a zmařil můj útěk. Muž, kterého se očividně bála celá Bastila. Tak proč jsem neměla strach? Už jsem opravdu rezignovala?
,,Ani tě nebudu pobízet, aby si mi řekla pravdu. Vím, co mi zase řekneš. Takže rovnou začneme. Souhlasíš?" zeptá se mě s výsměchem a sehne se k mému chodidlu. Natáhnu krk a dívám se na jeho obličej, na jeho oči, ve kterých šlehají plameny nenávisti. Utáhne jeden šroub a čepel pomalu vyjede. Matně ji ucítím na kůži svého nártu. Srdce mi začne bušit v hrudi jako na poplach. Štefan se ušklíbne a otočí podruhé. Čepel lehce prorazí kůži na nártu a ucítím krátkou, ostrou bolest. Zaúpím.
,,Takže? Chceš mi něco říct teď?" vstane a nakloní se nade mě. Chytí mě za bradu a tu zvedne více nahoru. Zabolí mě svaly na šíji a snažím se ucuknout.
,,Jdi k čertu," procedím a nenávistně se na něj podívám.
Vidím, jak Štefan zbrunátní a s nenávistným pohledem mě uhodí do tváře. Sehne se k mému chodidlu a okamžitě utáhne další dva šrouby. Nestačím potlačit výkřik. Druhá čepel mi projede tentokrát zespodu do chodidla a první čepel se ještě více zaryje dovnitř mého nártu. Ucítím kov uvnitř své nohy, jak ji drásá, studí a deformuje. Z představy čepelí v mém těle se mi udělá mdlo. Štefan mi však nedovolí omdlít. Udeří mě znovu do tváře tak prudce, až nabydu znovu plné vědomí. Štefan utáhne další šroub. Zaječím bolestí. A křičím dál, až mám plíce v jednom ohni. Cítím, jak mi z chodidla proudí krev. Pohlédnu na Štefana. Má umazané kalhoty a ruce krví. Mou krví. Ostatně, má krev proudící se zraněné nohy, je i na podlaze. Celá se roztřesu.
,,Řekni mi všechno. Řekni to!" zašeptá naléhavě Štefan.
,,Proč bych to dělala? Stejně mě zabiješ," odseknu.
,,To máš teda pravdu. Ale třeba nezabiju toho tvýho přítele, co za tebou byl před dvěma dny v cele," řekne a pobaveně se zasměje, když celá ztuhnu.
,,Blafuješ," odtuším nejistě.
,,Myslíš?" Chytí mě za vlasy a přiblíží svůj obličej k mému. Ucítím jeho páchnoucí dech na svém obličeji. Těkám očima po jeho zarostlé tváři. Nevím, co si mám myslet.
,,V Bastile není nic, co bych nevěděl nebo se nedozvěděl. Stařík mi o tom řekl. Za tabák a kořalku."
Pocítím neuvěřitelnou paniku. Nesmí Fridricha vypátrat. Nesmí! Můj přítel kvůli mně nesmí zemřít. Musím to ukončit.
,,Chceš tedy něco slyšet?" můj hlas mi samou nervozitou přeskakuje a třese se. Štefan zaujatě přikývne.
,Jsi k ničemu. Vždycky si byl a vždycky budeš. Myslíš si, že si velký šéf ale ve skutečnosti si nicka. Nikdo jiný tuhle práci dělat nechtěl a tak ji dali tobě, protože ty nikomu chybět nebudeš. A vsadím se, že si i mizerný chlap v posteli. Určitě. Jenom se na sebe podívej. Jsem si jistá, že máš malé..." nedořeknu.
Silně mě uhodí do tváře. Začne vrčet a bít mě hlava nehlava. Nebráním se. Ani nemám jak. Chci, aby mě bil. Aby mě ubil k smrti. Moje provokace ukončí můj život a on se nikdy o Fridrichovi nedozví.
,,Zabiju tě, ty děvko! Zabiju!" ještě jednou mě uhodí a potom rychle couvne stranou. Zmateně se rozhlédne po pokoji. Vrhne se ke stolu a něco hledá. Uslyším cinknutí. Štefan se přede mnou znovu objeví. Mám rozmazané vidění ale odhadnu, co drží v ruce. Je to pistole. Drží ji třesoucí se rukou a míří přímo na mě. Už dlouho nevydržím. Síly mi ubývají a ztráta krve mě oslabuje. Zavřu oči.
,,Tak už to ukonči," zašeptám s prosbou v hlase. Uslyším, jak nabije pistoli. V té chvíli uslyším i ránu, přicházející ode dveří. Štefan vyjekne. Leknu se, než však stačím otevřít oči a zjistit, co se děje, ucítím tupou ránu na svém zátylku a ztratím vědomí.

Nevím, co se stalo. Ani nevím, kde to jsem. Kolem mě je tma. Sama sebe nevidím. Nevidím své ruce ani nohy ale vím, že jsem to já a stojím v husté tmě. Z dálky přichází tlumené zvuky. Možná jsou to hlasy. Nevím. Bojím se. Nikoho nevidím a nemůžu ani nikam odejít, abych našla pomoc.
Zemřela jsem? Kdo tehdy přišel do pokoje Štefana? Je tohle peklo? Očistec? Pokud ano, proč o tomto divném bytí nic neříká Bible? Proč mě na tohle nikdo nepřipravil?
Mám příliš mnoho otázek. A bojím se, že na ně nedostanu odpověď. Bojím se jako nikdy v životě a to mě ubíjí ze všeho nejvíce.
Zdá se, že ani ve smrti neexistuje klid.